autor: Saline A.
„Ťuky ťuk, neruším?“ Bill s úsměvem nakoukl do Bushidovy cely, mírně nadzvedl krabičku s dárkem pro něj. „Něco jsem ti přinesl.“
„Mně?“ muž překvapeně zaklapl knihu a dlaní poplácal na postel vedle sebe, aby se k němu Bill mohl připojit. „Nevím o tom, že bych něco slavil. Co to je?“
Bill chvatně třemi kroky přešel celu, a zatímco si hledal správnou polohu, muži krabičku div nestrčil až pod nos. „Jednou ses mi zmiňoval o kavárně, kam jsi rád chodil na snídani a dával sis tam turecké pečivo. Už jsem zapomněl, zase, jak se jmenuje, ale slečna přesně věděla, co chci.“
Bushido se tiše rozesmál, když po otevření krabičky spatřil açmu s malými skleněnými mističkami plněnými máslem, marmeládou a nutellou. „Jsem si jistý, že jsem se ti nezmiňoval, s čím to mám rád.“
„Nezmiňoval. Trošku jsem se poptal…“
„Oni si mě pamatují?“
„No… Řekl jsem docela přesný popis,“ Billovy tváře jemně zbarvil ruměnec při vzpomínce, jak živě Bushida popisoval. Nevynechal jediný detail, takže bylo celkem snadné poznat, o koho se jedná. Měl jen štěstí, že tam stále pracovala ta stejná dívka. „Navíc, moc tureckých jídel tam k dispozici nemají.“
Bushido zavrtěl hlavou, kolem očí se mu vytvořily drobné vějířky, jak se s úsměvem bokem přitiskl k mladíkovi a vděčně mu stiskl ruku. „Tohle jsi nemusel.“
„Já vím. Já chtěl,“ oplatil mu Bill úsměv. Litoval, že mu pochoutku nepřinesl už na jejich poslední schůzku, kdy by měl možnost prsty pohladit drobné vrásky radosti a vrýt si je tak snáze do paměti. Takhle musel spoléhat jen na svůj zrak. „Možná bys to ale měl sníst dřív, ten to máslo bude žluklé. To bych asi moc radosti neudělal,“ zazubil se.
„Dobrý nápad. Máš nůž, abychom to mohli namazat?“
„To bohužel nemám,“ Billův úsměv pohasl. „Zas tolik mě dozorci rádi nemají, aby mi dovolili nůž přímo k tobě na celu… Ale můžeme jít do jídelny, hm?“
Bushido si dlaní přejel po hlavě, s povzdechem zavrtěl hlavou. „Jasně, máš pravdu. Ale zůstaneme tady. Jen to prostě udělám jinak,“ s pokrčením ramen ulomil kousek pečiva a namočil ho do másla a do marmelády. „Na, ochutnej. Tohle je jedna z nejlepších marmelád, které jsem kdy jedl, tuplem v kombinaci s açmou.“
„Açma, jasně. Snad už to tentokrát nezapomenu,“ vděčně Bill kousek ukousl, vychutnávaje si své sousto. Slastně přivřel oči a zamručel. Přestože těsto nebylo ničím extra speciální, v kombinaci s pomerančovou marmeládou, která v sobě skrývala kousky citrónové kůry, v jeho puse se odehrával menší orgasmus. „Už chápu, že jsi tam chodil pravidelně.“
Bushido krátce polknul, stroze přikývl. Bez jednoho jediného slova omráčen sledoval výraz chlapcovy tváře, to jak spokojeně přivíral oči i jak se jeho rty pohybovaly, zatímco žvýkal sousto. Pohledem si zapisoval do paměti danou chvíli, protože si přál, aby si Billův slastný výraz mohl představovat pokaždé, když bude usínat a nebude ho moci mít vedle sebe. „Jednou ti toho ukážu víc.“ Bill zaraženě polkl, překvapeně k muži vzhlédl. „Jakmile se dostanu ven,“ naklonil se Bushido k chlapci mírně, „tak pokud mě budeš chtít dál vídat, ukážu ti nejlepší místa ve městě a budu tě tam brát pravidelně. Budu se k tobě chovat jako k princovi.“
Bill cítil, jak se mu srdeční tep nebezpečně zrychluje, kousek pečiva se začal klepat v návaznosti, jak se mu rozklepaly ruce. „Jsi si jistý, že ty budeš chtít vídat mě?“ zašeptal nejistě.
„Jsi první, kdo mě přiměl věřit, že mě tam venku ještě něco může čekat,“ odvětil Bushido stejně tiše. „Samozřejmě, že tě budu chtít dál vídat. Tohle rozhodnutí ale není na mně.“
Bill zavřel oči, s úsměvem si představil ten krásný okamžik, kdy konečně bude mít svobodu dělat s Bushidem všechno, co s ním dělat chce, jít na místa, která si zrovna vymyslí. „Kolik měsíců ti ještě zbývá?“
„Na to teď nemysli, maličký,“ Bushido se opřel rukou za jeho zády, jen aby kamerám zůstalo skryto, že prsty proklouzl těsně pod lem jeho trička a hladil ho tak na holé pokožce. „Máme možnost vídat se často a občas i s určitými výjimkami. To nám na nějakou dobu vystačí. Navíc… myslím, že mám nápad.“
„Jaký?“
„Já… Často teď budu muset být pryč i v době, kdy sem docházíš… Ale protože sis mě zvolil jako téma svojí závěrečné práce, měl bys se mnou trávit svůj čas, že no? Nehledě na místo.“ Bill přikývl, nejistý, kam přesně tím Bushido míří. „Mám nemocnou mamku a chci jí doprovázet na vyšetření, což mi naštěstí umožňujou. Těch vyšetření ale bude celkem dost a já nechci, abychom kvůli tomu museli přijít o naše sezení… Myslíš, že ti Saki umožní, abys chodil se mnou?“
Billovi bylo jasné, že dřív nebo později se jejich konverzace stočí k nemoci jeho maminky, ať už z Bushidovy vlastní vůle nebo Billovy proříznuté pusy. V jeho hlavě si vytvořil spoustu scénářů, jak by to mohlo probíhat, ale ani jeden ze scénářů neobsahoval jeho osobní setkání s Bushidovou maminkou, neměl ani ponětí, že by to Bushido mohl navrhnout, vzhledem k jeho přetrvávající uzavřenosti vůči svému soukromí. „Já…“
„Nemusíš to brát nijak závazně a pochopím, když řekneš ne… Ale když jsem jí viděl naposledy, říkala, že je na mně vidět změna a chtěla vědět, kdo za tím stojí. Myslím, že by měla radost, že Alláh vyslyšel její modlitby a seslal mi nějakého spasitele.“
Bill si strčil obě ruce mezi kolena, aby přemohl nutkání chytit Bushida za ruku. Namísto toho mu věnoval nejněžnější úsměv, jakého byl schopen. „Samozřejmě, že s tebou půjdu. Rád. Já jen… Můžu se na něco zeptat?“
„Hádám, že dělám chybu, ale jasně. Ptej se.“
„Když jsem za tebou přišel tehdy poprvé, byl to den návštěv. Divil jsem se, že za tebou nikdo nepřišel a ty jsi řekl, že žádnou rodinu nemáš. Proč?“
Bushido přikývl. Podobnou otázku očekával od chvíle, kdy mu Kenneth prozradil, že se před Billem neudržel a vysvětlil mu důvod jeho nepřítomnosti. Bylo mu jasné, že bude Bill zvědavý. „Pár měsíců před mým odsouzením jsem měl hodně tvrdé měsíce, během kterých jsem ublížil nejspíš každýmu, kdo mi zkřížil cestu, bohužel včetně mojí mamky. Ta ženská je naprostá světice, dokonce i přes to všechno, co jsem jí způsobil za starosti, seděla na lavici přímo za mnou při každým soudním stání. Pak jsem jí ale zakázal za mnou chodit. Nechtěl jsem, aby jí někdo viděl, jak navštěvuje syna ve vězení. Spousta lidí se to asi doslechla, ale já nechtěl, aby musela zažívat tyhle schůzky, kdy na ní lidé opovržlivě koukají, jakmile přichází nebo odchází. Takže pro mě bylo jednodušší tvrdit, že žádnou rodinu nemám, než abych myslel na to, že mi chybí.“
„Takže když jsi s ní teď šel na vyšetření, viděl jsi jí poprvé od té doby, co tě zavřeli?“
„Jo. Ideální chvíle, kdy se po několika letech vidět s vlastní mámou, co?“ jízlivý úsměv přejel přes jeho rty. „Když s ní jdeš na vyšetření kvůli rakovině prsu.“
„Bu…“
Bushido vzhlédl, tentokrát s úsměvem spíše smutným než jízlivým. Jemně stiskl chlapcovu dlaň, nehledě na kamery. „Doufám, že víš, že tě tam neberu jen kvůli mámě.“ Bill přikývl, stisk dlaně mu mlčky oplatil.
∞
Bill si přehodil nohu přes nohu, zuřivě na svém titěrném notebooku sepisoval veškerý rozbor, který se mu podařilo na Bushidovi za uplynulé dny udělat. Snažil se co nejméně do toho tahat problémy jeho maminky, ale změna, která v něm proběhla pokaždé, když se o ní jen zmínil, byla neuvěřitelná a on se jí nemohl nijak vyhnout.
„Čekal bych, že mi o tom chlapovi aspoň něco řekneš po tom, co jsi minule tady dělal scény,“ Andreas poklepal tužkou o stůl a trochu se zamračil. Normálně měl soukromí rád a jejich přátelství s Billem mu vyhovovalo – zašli spolu do studovny, sem tam prohodili nějaké to slůvko, občas se sešli u jednoho z nich a popovídali si víc, ale nebylo to žádné plkání od rána do večera, jako mívali normální přátelé. Tentokrát ale chtěl vědět víc, zajímal ho vývoj vztahu mezi těmi dvěma.
Bill se krátce zasmál a notebook sklopil, aby na kamaráda viděl. „Myslím, že jsi měl se svou chladnou logikou pravdu. Minule jsme s Bushidem měli opravdu pěknou chvilku a přijde mi, jako by se tím všechno zlomilo, jako by se to okamžitě začalo hýbat kupředu. Je moc milý a dokonce mi navrhl, abych chodil na vyšetření jeho maminky s ním…“
„Wow, tak tomu teda říkám pokrok! Asi teda fakt …“
„Myslím, že prostě potřeboval někoho, kdo mu ukáže, že to s ním skutečně myslí upřímně, a kdo věří, že si zaslouží druhou šanci. Někoho, kdo i přes jeho chování věří, že není zlý,“ pousmál se Bill. „Myslím, že je před námi ještě hodně dlouhá a složitá cesta, ale pokud by se choval alespoň z části tak, jako se chová teď, tak myslím, že bychom to mohli bez větších problémů zvládnout. Mluvil dokonce už i o tom, co bude, až ho pustí ven…“
„Kdy ho mají pustit? A co říkal?“
„To nevím, vyjádřil se dost neurčitě, nechtěl o tom mluvit… Zkusím se zeptat třeba Kaye, toho kamaráda, nebo ředitele věznice, ale hádám, že ani jeden z nich mi to nebude chtít říct. Každopádně sliboval, že mi ukáže ty nejlepší podniky ve městě a bude se ke mně chovat jako k princi…“ Bill se pousmál, mírně sklopil hlavu. Při představě, co všechno by je mohlo čekat, až by se Bushido dostal na svobodu, mu přeběhl mráz po zádech a ruměnec zalil tváře. „Asi jsem se zbláznil, ale doopravdy se mi líbí představa, že bych se s ním vídal i po skončení jeho trestu a mé praxe… Vážně jsem se do něj zamiloval.“
„No, nebudu ti lhát, že to není divný, protože oba dva moc dobře víme, že to divný je. Jenže, taky oba dva dobře víme, že my dva jsme byli vždycky divný,“ zazubil se Andreas. „Navíc, ty jsi vždycky byl na podobný divnolidi, takže mě ani nepřekvapuje, že ses do něj vážně zamiloval. Nedokážu si představit, že by ses připoutal k někomu normálnímu.“
„Bushido je normální…“
„Já vím, já vím, myslel jsem to tak, že je ve vězení, takže… víš jak.“
Bill pozvedl obočí. „Jo, chápu. Pro společnost je to divný. Vtipný je, že přesně kvůli tomuhle jsem tam šel, a přesně na tohle téma strhla moje esej pozdvižení. Protože pro společnost je to divné.“
„Nemůžeš to nikomu zazlívat, Bille…“
„Vlastně jo, můžu,“ pokrčil Bill rameny. „Jakmile někomu řeknu, že jsem se zamiloval do muže ve vězení, všichni se na mě budou dívat jako na hlupáka a možná i skrz prsty. Budou si myslet, že muž, do kterého jsem se zamiloval, musel spáchat něco hrozného, když ho zavřeli, přitom to byla jen nehoda a on není zlý. Chápu, že by bylo špatné, kdybych se zamiloval do chladnokrevného vraha, ale Bushido takový není. Byla to jen hrozivá nehoda a on toho lituje každý den…“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Wow, super!!
Ten pokrok, který mezi nimi nastal, se prostě nedá přehlédnout. Bu chce, aby Bill byl součástí jeho života, jinak by ho nechtěl brát za svou mámou.
Díky, těším se na pokračování.
Bill dokázal že Bu si začíná věřit a Andreas je správný kamarád.