Nesnáším ty tvoje pohledy plné opovržení a odmítavosti. Víš to? Nevíš! Nic nevíš, nic tě nezajímá! Jenom sláva, vzhled a peníze! Tolik se toho změnilo! Nic nezůstalo jako dřív. Všechno, úplně všechno do detailů se změnilo a já zůstal sám. Kde jsou ty časy, kdy jsem tě měl tady u sebe a mohl se ti se vším svěřit? Dávno jsou pryč! Už si nepamatuji, kdy naposled jsi mě vnímal jako bratra, jako dvojče. Zapomněl jsem, že někdy jsme se k sobě chovali přátelsky a s láskou. Teď už spolu mluvíme jen z povinnosti, abychom udrželi kapelu funkční. I ostatní si všimli té změny. Tak proč s tím něco neuděláš? Proč na jejich otázky, co se s tebou stalo, odpovídáš, ať tě nechají být a ať se o tebe nestarají, že je to tvůj život a jim do toho nic není? Bráško, co se s tebou stalo? Nikdo ti nic neudělal, tak co to teda je? Stoupla ti sláva do hlavy nebo co? Vždycky jsi se mi se vším svěřoval, tak proč ne teď? Já už takhle dál nedokážu žít. Nemůžu se dívat na to, jak se trápíš a nenecháš si od nikoho pomoct. Vždyť přece stačí pár slov nebo vět. Pochopil bych tě, i kdyby to bylo cokoliv. Vždycky to tak bylo, pořád to tak je a dokonce i bude.
Víš, chtěl bych ti toho tolik říct, ale nemůžu. Ale ještě ti řeknu, že pro mě vždycky budeš ten nejdůležitější člověk na světě. Odpusť mi to, co teď udělám, ale já to prostě nesnesu. Nedávej si za vinu, že za to můžeš ty. Není to tak, já sám jsem se tak rozhodl. Odpusť mi všechno, co jsem udělal kdykoliv špatně, všechno, čím jsem tě zklamal.
Chápu, že to, co za chvilku udělám, je blbost, že to není řešení, jen zbabělý útěk pryč.
Teď jsem spolykal ty prášky na spaní, už nemám moc času, asi půl hodiny. Tak ti ještě řeknu, že chci, abys ty žil dál. Pokud ti na mě pořád záleží, tak ty žij dál. Hlavně se postarej o mámu, bude to pro ni těžký, ale má ještě tebe. Zkuste udržet kapelu, najděte si nového kytaristu a pokračujte. Byli jsme legenda, tak je vlastně jedno, jestli tu kapelu udržíte nebo ne.
Promiň, prášky začínají působit. Už mi dochází síly. Neudržím tužku v ruce, pomalu začínám usínat. Mám tě rád, Bille!
,,Ne! Bráško, ne! Prosím!“ pípnul Bill a jakmile dočetl bratrův dopis na rozloučenou, sesunul se z nemocniční židle na studenou podlahu. ,,Promiň, bráško, prosím, vydrž to, nevzdávej to, oni ti pomůžou a já se pak polepším, slibuji, bráško, Tomí, bratříčku, já tě mám taky rád, nezlob se na mě,“ šeptal a objímal si rukama kolena. Po tvářích mu stékaly slzy smíchané s rozmazanými líčidly. Nedbal na matčina slova, aby se uklidnil, že všechno bude v pořádku, nevnímal okolní svět, jenom svoji vinu. Nepřítomně koukal na protější stěnu a neustále plakal. Stačilo by tak málo a nemusel by tu teď čekat na to, jestli bude jeho dvojče v pořádku. Soustředil se jen na to, aby se mu nic nestalo. Zapomněl na to, co se děje kolem, i na doktora s injekcí na uklidnění, kterou mu vzápětí píchnul do ruky. Teprve slabá bolest ho přinutila vrátit se zpátky do reality, začal se bránit, nechtěl odejít od bratra, chtěl mu být co nejblíže. Uspávací látka ale udělala své a svezl se doktorovi do náruče.
Probudil se až v bílé místnost. Bill neváhal a šel hledat bratra. Po hodině neustálého bloudění po nemocnici nakonec potkal matku. S váháním ho odvedla do pokoje, kde ležet Tom. Při pohledu na jeho bezvládné tělo se málem sesunul na zem. Tohle byla jeho vina, kvůli němu tohle všechno, stačilo jen tak málo a jeho bratr by tu nemusel ležet. Děsilo ho to pípání přístrojů, všechny ty trubičky a hadičky. Proč jen mu to neřekl? Proč? Když Tom psal, že by ho pochopil, i kdyby to bylo cokoliv, tak to měl risknout. Ale takhle mu tak akorát zničil život. A sobě taky. Máma ho pomalu odváděla pryč. Kupodivu ani neprotestoval, nechal se vést, i když by radši byl u bratra. Nechal se dovést do auta a pak domů. Nevěděl, jak se dostal do svého pokoje ani do postele. Nevnímal okolní svět, myslel na bratra. Jak trpí a on za to může.
Usnul, ale jen na chvilku. Vzápětí ho probudil děsivý sen. S vysokou horečkou seděl na posteli a bál se usnout. Ani nevěděl, co se mu zdálo, ale pocit viny ho tížil. Venku byla tma a mezi mraky sem tam vykukovaly hvězdy. Díval se na oblohu a přemýšlel, co by bylo, kdyby neudělal to, co udělal. Tak strašně chtěl vrátit čas. Ale nešlo to. Musel doufat, že Tom bude v pořádku a nic se mu nestane. Zabořil hlavu do polštáře a zase plakal. Po kolikáté už dnes? Nepočítal to. Nevěděl, co dělat, jeho mozek mu vypovídal funkci. Topil se v náhlých návalech deprese, pocitech úzkosti a strachu. Nejradši by si taky něco udělal, ale na to neměl odvahu. Neměl takovou sílu jako jeho bratr na to, aby si pokusil vzít život. Nikdy si nedokáže odpustit, co udělal. Neviděl východisko. Jenom plakal a chtěl umřít. Sám si však život vzít nedokázal.
Tímto způsobem strávil celý týden. Nejedl, jenom se občas trošku napil vody. Celou tu dobu ležel skrčený a plakal. V posledních dnech už ale ani na to neměl sílu. Jeho matka z něj byla zoufalá. Nevěděla, co s ním má dělat. Přivolaný lékař jí řekl, ať ho nechá, že ho to časem přejde. Ale jeho stav se spíš zhoršoval. Viditelně zhubl a měl tmavé kruhy pod očima. Když už se zvedl z postele, šel strašně váhavě a hrozilo, že se každou chvilkou skácí na zem.
V tomhle stavu vydržel týden. Pak přišly zprávy, že se Tomův stav zlepšil, tak se Bill trošičku uklidnil. Pořád na tom byli oba dva docela špatně.
Když už jejich matka ztratila i tu poslední naději, že budou oba v pořádku, Tom se konečně probral. Litoval, že se mu nepovedlo se zabít, ale když viděl bratra, jak zarytě kouká do země a brečí, přestal si vyčítat, že těch prášků bylo málo. Poslal matku i přes její protesty pryč a chtěl si s bratrem promluvit. Bill ho ale předešel: ,,Platí ještě to, co jsi psal?“
,,Jo!“
,,Tak já ti musím něco říct.“
,,Jasně povídej.“
,,Já tě miluji.“
,,Já tebe taky!“
,,Co?“
,,No, láska mezi námi.“
,,Fakt?“
,,Jo!“ Bill chytil Toma kolem krku.
,,Bráško, opatrně, udusíš mě.“
,,Jo, promiň. Tomí, já jsem tak rád, že to takhle dopadlo.“
,,Já taky.“
,,Já bych to tu bez tebe nezvládl. Odpusť mi to moje chování. Já jsem tě miloval a bál jsem se, že bych se neudržel, tak jsem se radši držel dál. No a takhle to dopadlo.“
,,Ne, to je v pohodě. Všechno dobrý, navždycky, jo?“
,,Jo.“
Tom strávil v nemocnici ještě další týden a jakmile ho pustili domů, Bill o něj pečoval jako v bavlnce a bál se, aby se mu něco nestalo. Tom si nemohl na nic stěžovat. Snídaně až do postele a neustálá péče byly vše, co si přál. K jedné věci se však ani jeden neodhodlali. K polibku. Až jednoho krásného letního dne …
,,Máš všechno? Nechybí ti něco? Nemáš ještě hlad?“ staral se Bill.
,,Ne, všechno mám, teda skoro.“
,,Co by sis ještě přál?“
,,Pusu!“
,,Co?“
,,No pusu, polibek. Tvoje ústa na moje ústa.“
,,Já vím, co to je. Vážně to chceš?“
,,To bych to neříkal. Už to víme dlouho, tak proč to nějak nerozšířit?“ Bill malinko znervózněl, ale nakonec se nahnul ke svému bratrovi a lehce ho políbil…
autor: Nicol
betaread: Michelle M.
ježiš to je nádhera ^^