Je další z těch sychravých večerů, kdy tady sedím v křesle sám a v hlavě se mi promítají zas a znova poslední okamžiky našich společných dnů…
Je to už pár měsíců a mně to připadá, jakoby to bylo včera… Turné po Evropě, odjezd z Bratislavy na další koncert do Prahy, ta příšerná dálnice D1 – vyhlášená dálnice smrti. Jedeme v našem tourbuse a jako vždy rozebíráme zážitky z posledního vystoupení. A najednou ho vidím! Kamion s umrlčí lebkou na své kapotě, jakoby zvěstoval blížící se smrt. Řítí se na nás nezvladatelnou rychlostí… Chci křičet, ale nejde to. Nevydám ze sebe ani hlásku a pak už jen cítím tupý náraz, který mě vymrští až do přední části tourbusu.
Bill byl v té chvíli vepředu.
Vstávám a připadám si celý rozlámaný. Setřesu ze sebe střepy z rozbitého předního skla a rozhlížím se kolem… Nikde nevidím Billa! Propadám panice!
,,Kde je Bill??“ Zoufalstvím nemůžu popadnout dech. V předtuše něčeho zlého se plazím k roztříštěnému oknu. Ztěžka vylezu ven.
,,Bille… Bille, kde jsi??“ …a najednou ho vidím… Leží u stromu, ze spánku mu vytéká pramínek sytě červené krve. Řvu hrůzou: ,,Bille, Bille!!!“
Konečně se dopotácím k němu, kleknu si a jeho hlavu si položím na svůj klín. A až teď to vidím… ,,Bože, to néééé!!!“ Kus ocelové tyče projel Billovým tělem a zastavil se přímo u jeho srdce. Hladím ho po tváři a křičím zoufalstvím: ,,Bille, řekni něco… promluv… prosím… Bille… Ty mě tady nesmíš nechat samotného. Já bez Tebe nemůžu žít… Nedokážu to, prosím… Neumírej mi, lásko…“ Najednou otvíráš oči a zmateně se na mě díváš. Chceš promluvit, ale nejde to. Ztěžka dýcháš. Plamínky v tvých očích pomalu vyhasínají…
Tisknu tě ještě víc k sobě, nechci dovolit smrti, aby mi tě vzala… Jsem zoufalý. Slzy mi stékají po tvářích a dopadají na tvou ránu u srdce. Šeptám: „Nééé, lásko… Ty mi nesmíš umřít. Raději umřu já a daruji ti své srdce, jen abys žil. Neumírej, prosím… máš toho ještě tolik před sebou… bráško, zůstaň tu se mnou…“
Najednou se Tvé rty pomalu otevírají a ty ztěžka šeptáš: ,,Miluju Tě, Tome. V mém srdci zůstaneš navždycky…“ Snažíš se svojí rukou najít tu mou a jen zlehka mě pohladíš. Na víc už nemáš sílu. Tak těžce dýcháš… Tvá plíce je rozervaná na kusy. Cítím, že se mi ztrácíš…Tvé oči se zavírají…
V dáli slyším sirénu přijíždějící sanitky. To mi dává novou naději, že mi tě zachrání.
Sanita zastavuje, muži v bílých pláštích běží k nám. Jeden mě odtrhává od tebe, ale já se bráním… chci být s tebou, bráško. Nedovolí mi to. Sklání se nad tebou a já klečím v slzách opodál. Hlavu mám skloněnou a prosím Boha, ať mi tě zachrání…
Jeden z doktorů ke mně přistupuje a tiskne mi rameno… a já vím v tu chvíli, co ten stisk znamená. Je příliš pozdě na návrat mezi živé… příliš pozdě… Ta dvě slova opakuji stále dokola. Příliš pozdě… zu spät… Země mrtvých tě již přivítala mezi své, je příliš pozdě něco změnit… Zemřel jsi mi v náruči a já nevím, jak mám bez Tebe dál žít…. ta bolest je nepopsatelná. I teď, po pár měsících, je to pořád stejné. Sedím tady, v přítmí v křesle, a v náruči držím Tvého pejska Scottyho a přísahám, že se o něj postarám. Je tak bezbranný a samotný na tomto světě jako já…
„Moc mi chybíš, bráško… nevím, co říct… teď už jen pláč očišťuje mou zraněnou duši, která každým dnem umírá, protože nedokáže být bez Tebe, miláčku….“ Mé srdce je navždy Tvé!! Stal jsem se pouhým stínem mezi živými…
autor: IchbinTeufelin
betaread: Michelle M.
betaread: Michelle M.
To je tak smutný :'( tu bulím jak želva :'( fakt nádherně napsaný, dokonalý!♥
:'(nááádhernýý
=´( Krása
suuuper mas talent
to je tak nádherné!:'(