Bury me deep inside your heart

,,Bille a nezapomeň, že si pro tebe má za chvilku přijet táta,“ dodala mamka, která právě nastupovala do služebního auta, které ji mělo dovézt až na letiště. Abych vám to upřesnil – mamka se už v mém dětství, byl jsem ještě batole, rozvedla s tátou. Od té doby jsem ho neviděl, ale díky tomu, že mamka odjíždí na půl roku pryč na služební cestu, na kterou s ní nemohu, ujal se mě jako rodinný příslušník táta.

Není se čeho bát, sám víš, jaká tvoje mamka je, starostlivá, ale milá. Přece by si nevzala chlapa, který by byl zlý… klid Bille… Napovídal mi hlas mého srdce, ale bál jsem se svědomí, nikdy jsem s ním neměl dobré zkušenosti…

,,Crrrrrr,“ vlnu napětí konečně odplavil náš zvonek u hlavních dveří. ,,Klid Bille,“ broukal jsem si po cestě obýváku, právě ke dveřím.

,,Ahoj Billeeeee,“ milé to uvítání, přímo rozkošné. Táta měl tak roztomilý obličej. Objal mě. Tuhle vůni zdaleka neznám, budu se muset poučit.

,,Ahoj tati…“ zašeptal jsem tiše… Tati, pokolikáté tohle slovo říkáš? Poprvé? Kolikrát za život jsi vyslovil tuhle větu? Dnes to bylo poprvé. Myslíš, že pravý otec by nechal celých čtrnáct let svého syna bez otcovského dozoru nebo alespoň návštěv a různých schůzek? Ne, tohle opravdoví tatínkové nedělají… Byl jsem si jist tím, že on za to rozhodně nemůže. Přece by mi to už dávno řekli.

—

,,Tom bude koukat,“ culil se… ale já jsem byl, jak se říká, mimo mísu…

„Kdo je Tom, tati?“ optal jsem se, bylo mi trapně, ale nikdy jsem o nějakém Tomovi neslyšel, snad domácí mazlíček?

,,Tak máma nakonec splnila, co slíbila… neřekla ti o něm… víš. Já jsem mu taky neřekl, kdo jsi ty. Asi by se kvůli tomu hodně trápil, vlastně ani neví, že přijedeš. Až večer přijde od kluků, tak budeš koukat… Tom, Tom je tvůj bráška. Tvůj o deset minut starší bráška…“ Táta zvolil trošku lépe formulovanou odpověď, ale přesto jsem ji zdaleka nepochopil.

Nemyslíš, že praví rodiče by ti řekli o tom, že máš sourozence? Nechtěli nás přece trápit…

,,O deset minut? To… to jsme jako dvojčata nebo jak tohle myslíš? Jeden z nás je adoptovaný, nebo… vysvětli mi to prosím,“ zaškemral jsem, tohle téma mě opravdu docela dost zajímalo.

,,Ty a Tom jste jednovaječná dvojčata, ale jak koukám, nejste si vůbec podobní. Chováním to ano, ale vzhledem vypadáte úplně jinak, to tě mohu ujistit. Koukám, že tobě se hodně líbí rock, to Tomovi taky, dokonce hraje i na kytaru, někdy si zajde zahrát do nahrávacího studia, kde pracuji, ale jinak jeho styl oblékání se podobá volnému, klidnému Hip-Hopu. Proti jeho oblečení nic nemám, ale asi jsem ho nějak divně vychoval. Vůbec se mi chováním nepodobá a to jsem se snažil ze všech sil. Zkrátka, Tom je hodně milý chlapec, z venku drsňák a docela hezký kluk, ale zevnitř citlivý, opakuji, hodně citlivý kluk. Lehce se zamiluje, ale odvykací kůra u něj trvá dlouho, hodně dlouho. Taky když ho někdo naštve, tak je jako utržený ze řetězu. Tom má posunutou hranici bolesti. Jednou jsem ho viděl prát se s jedním magorem od nás s bloku, radši jsem se do toho nemíchal, mlátili do sebe, pokaždé, když Tom upadl na zem pod vlivem ran, které dostával, vždycky se zvedl ještě víc naštvaný a pral to do něj. Rány se mu zahojily díky bohu rychle, nejsou dnes už vidět. Stačí málo, když ho něco vytočí… nemá rád násilí, lži, faleš… a taky nemá rád květák a houby… miluje pizzu a fast foody, ještě něco tě zajímá?“ V kuse mluvil tak asi tři minuty. Za tu dobu mi dýchací ústrojí, pečlivě uložené v mém těle, nedovolilo se nadechnout…

,,Uuf, nee… Díky… Asi se mu budu stranit… nechci od něj dostat přes hubu,“ zavtipkoval jsem.

,,Co jsem se ale dozvěděl, z jeho rozzuření ho uklidní jemnost. Dozvěděl jsem se to od jeho nejlepšího kamaráda, jmenuje se Andreas. Je to milý hoch, bude se ti líbit. Jednou u nás byl a říkal, že Tom byl takhle rozzuřený a že ho uklidnilo pouhé obejmutí a hlazení, taky pár pusinek na tvář… Ne, že by byl na kluky, ale je bisexuál, to mi rozhodně nevadí, hlavní je, že to našeho kluka uklidnilo. Jediné, co je dobré v té situaci dělat, je neutíkat před ním, když je naštvaný. Nesmíš se ho bát, je jako nějaké zvíře, přesně vycítí, kdy se ho někdo bojí a to ho ještě víc provokuje… musíš zachovat chladnou hlavu… nepanikařit… on se zklidní, neboj se…“

,,Nemáš hlad, žízeň, chuť na něco?“ líbilo se mi, jak je táta starostlivý… Měl by jsi mu odpustit to, že ti to zatajil. Vlastně i tvé mamce. Mysleli to s vámi moc dobře.

,,No, jestli můžu poprosit o trošku vody… nebo pití, to je jedno…“ zapípal jsem, jako můj mobil, když mi přijde textová zpráva…

,,Bille, od teď se na nic neptej, všechno oblečení máš v kufru, to ti nanosím do pokoje, máš společný s Tomem, protože pokoj, který jsme původně měli pro tebe, se musí zrekonstruovat. Doufám, že ti to nebude vadit. Tady máš to pití a broučku, nezapomeň na to, co jsem ti říkal…“ hřejivější pusinku na čelo jsem snad ještě nikdy nedostal. O to víc mě hřála při pomyšlení, že je od tatínka, který mě má rád.

,,Tak, věci máš nahoře, ráno si je vybal, Tom ti půjčí určitě nějaké svoje pyžamko.“ Smích, který doprovázel každou jeho větu, hřál u srdce.

,,Děkuji, tatínku…“ řekl jsem tiše a objal ho.

,,Není za co, zlatíčko… Tom by měl každou chvilinkou přijít…“ Jen co to dořekl, bouchly hlavní dveře. Skoro jsem to až neslyšel. Jejich barák byl vážně velký a moderní. Nevím, zda se to dá nazvat barák, spíše vila, to se mi zamlouvalo víc pro název těchto prostor.

,,Ahoj tatíí, dneska to bylo celkem v pohodě. Mám tě pozdravovat od Andyho a…“ přišel s hlavou sklopenou, zjevně o mně vážně nevěděl, jen co ji zdvihl a pohlédl na mě, zasekl se a po chvíli pokračoval, ale zdaleka na jiné téma.

,,Neřekl jsi mi, že máme návštěvu, tati…“ zamračil se Tom a změřil si mě vyzývavým pohledem.

,,Tohle není návštěva, Tome…“ zaculil se táta a začal mu to všechno vyprávět tak, jako to vyprávěl mně v automobilu při cestě sem.

,,Cože? Já mám bráchu? To je dokonalé…“ smál se Tom a radostí skákal do výše. Taky jsem se smál, nic jiného jsem se udělat neodvážil – zůstal jsem sedět na svém místě, které mi bylo tátou určeno na pohodlné sedačce…

,,Ty ani neobejmeš bráchu, Bille?“ zastavil se ve všem tom povyku.

,,Jistě,“ usmál jsem se od ucha k uchu a pomalu jsem vstal. Pomalými kroky jsem došel k mému novému bratrovi a objal ho. Tohle bylo však ze všeho nejhřejivější. Když mě k sobě přitiskl. Byl z masa a kostí, živý, bráchu jsem si vždycky přál. Teď se mi to vyplnilo. Děkuju ti, Bože.

,,Tak, jaké chceš půjčit pyžamko? Možná že tě na tvůj styl oblékání zklamu, mám jenom volná pyžama, ale dost pohodlné jsou i normální trenky s nějakým volným tričkem, co říkáš? Dnes v noci má být teplo, tak pyžamo bych si být tebou nebral…“ upozornil mě bráška

,,Tak… já bych si vzal asi to tričko…“ odpověděl jsem vědomě.

,,Dobře, chceš k tomu i nějaký ty trenky?“ usmál se při tomto slově.

,,No… tak jo… já jsem spíš na boxerky, ale tohle mi nevadí…“

,,Hmm… přiléhavý…“ zaculil se Tom a pokračoval ve větě ,,…a jaký trenky by sis přál, saténový, látkový?“

,,Raději ty saténový…“ odpověděl jsem a už se natahoval po bledě modrých saténových trenkách.

,,Děkuji, já… asi se půjdu teda vysprchovat…“ řekl jsem po chvilce trapného mlčení.

,,Dobře, koupelna je hned naproti našemu pokoji.“ Slovo našemu zdůraznil.

,,Díky,“ jedním koutkem jsem se usmál, vzal jsem si moje vanilkové sprchové mýdlo a kokosové tělové mléko, abych se měl čím odlíčit, když jsem si zapomněl odličovací krém, a abych neměl suchou pokožku..

—

,,Ah… je tady jenom jedna postel?“ nebyl jsem si jistý, kde mám spát.

,,Ale velká, manželská, dokonce se umí i točit dokola. A když zhasneš, tak ji i rozsvítím,“ pošeptal Tom

,,Jo dobře, ale ještě jsi mi nesdělil, kde budu spát,“ zkombinoval jsem větu jinak.

,,Aha, no přece vedle mě…“ zabručel spokojeně Tom

,,Aha, tak jo,“ usmál jsem se a pak zdrceně dodal.

,,Zhasínám,“ doprovázeno velkým zívnutím nás obou.

,,Tak a já rozsvěcím…“ Cvak, tohle byl zvuk, který udělal vypínač světla v pokoji, ale neztratil jsem se, postel byla dokola, podle jejího tvaru dostatečně osvícená a já trefil i skoro poslepu.

,,Ježiš, ty tak krásně voníš…“ šeptnul tiše a přisunul se ke mně blíž.

,,To já už nic necítím…“ odpověděl jsem sice, otázka nebyla položená, ale bral jsem to jako slušnost.

,,Já jo, dostatečně, uspává mě to…“ zabroukal a zapnul postel tak, aby se pomalu točila, světla se najednou začala měnit na červená, žlutá, zelená, oranžová a bílá.

,,To je nádhera,“ užasl jsem..

,,Můžu si na tebe lehnout? Jako myslím, hlavou…“ zaškemral Tomík.

,,No, proč ne,“ usmál jsem se tiše a lehnul jsem si na záda… hned si svou hlavu položil na mou hruď…

,,Já ale přes to tričko nic necítím,“ zesmutněl po chvíli

,,Ne, ty to cítíš, ty normálně chceš, abych to ze sebe sundal,“ zaculil jsem se… Odpovědí mi nebyla slova, jenom sladký smích, smál se jako andílek.

,,Tak si na chvilku sedni,“ rozkázal jsem mu po malém momentu. Udělal tak. Také jsem se vyhoupl do sedu a pomalu si sundal tričko, které jsem na sobě měl bezmála patnáct minut.

Jeho jemná ručka zatlačila moje tělo zpátky do postele.

,,Řekl ti o mě táta, že jsem hrozně náladovej? Někdy je mi fajn, ale někdy mě dokáže naštvat vážně maličkost,“ šeptl a zpátky dolehl na mou teď už nahou hruď.

,,Ano říkal…“ odpověděl jsem na jeho předchozí otázku.

,,Dobrou noc…“ šeptl jsem do ticha, povídali jsme si asi ještě hodinu.

,,Dobrou,“ zakvičel a ruku si volně položil na moje ploché bříško, po kterém mě hned pohladil. Ještě jsem se uculil a pak zavřel oči.

,,Dobrou noc, bráško,“ zašeptal tiše a dal mi jemnou pusinku doprostřed hrudníku. Musel jsem otevřít oči, bože, jak se mi dotek jeho rtů na mé pokožce líbil… znovu jsem zavřel oči a spokojeně usnul. Tenhle den byl vážně skvělý…

— o 2 měsíce později —

S Andreasem mě Tom seznámil hned druhý den, vycházeli jsme spolu celkem v pohodě… Vlastně, byl to kamarád do deště… Všechno ubíhalo hrozně rychle, už jen čtyři měsíce a budu muset odejít. Odejít zpátky do starých časů, kdy jsem byl sám – bez Toma, bez mého milovaného brášky, pro kterého bych dnes už udělal všechno na světě…

,,Bože, já ho zabiju,“ rozkřičel se Tom z pokoje. Bylo to slyšet až dole, naléval jsem nám zrovna džus. Polekal jsem se toho. Bože, on je naštvaný, poprvé za můj pobyt tady je naštvaný. Co mám dělat? Mám tu zůstat nebo jít za ním a pokusit se ho uklidnit? Když tu zůstanu, třeba to bude brát tak, že se ho bojím a vyprovokuju ho, ale když tam půjdu a budu se snažit, tak udělám něco, co ho vyprovokuje ještě víc. Nemáš se ho bát, tobě přece nic neudělá…

Vstoupil jsem tiše do pokoje a uviděl jsem ho, stál uprostřed pokoje, na rukou mu vystupovaly žíly od toho, jak byl naštvaný. I na krku mu vystupovaly tepny, byl načervenalý od vzteku. Koukal se naštvaně. I na mě, ale já jsem teď odejít už nehodlal. Zavřel jsem za sebou tiše dveře. Táta na blízku nebyl, byl v práci.

Pomalu jsem došel až k němu, koukal pořád na mě, naštvaně, dýchal hlasitěji… nechtěl jsem kopírovat, ale jemnost a něžnost ho uklidní, ne? Málokdo ho dokáže uklidnit, tak se o to aspoň pokusím. Jemně jsem bříšky prstů sjel po jeho pažích a přistoupil blíž k němu… rukama jsem vyjel a pohladil jsem ho opatrně po krku… pak jsem rukama sjel až na jeho boky a pevně ho chytil za lem trička, které jsem mu pomalu sundal… koukal na mě pořád stejně. Obával jsem se mých pokusů. Opatrně jsem ho objal a přitiskl ho k sobě, nehty jsem ho něžně hladil po zádech a hlavu jsem naklonil k jeho krku. Začal jsem mu slíbávat vůni z jeho krku, slíbával jsem jeho pokožku, vystouplé tepny na jeho krku pomalu, velmi pomalu mizely. Dokonce i rukama mě chytl za boky a taky mi pracně sundal tričko. Svým tělem jsem se opatrně otřel o to jeho a skousl jsem mu ušní lalůček, pak jsem ho začal pusinkovat na tváři.

,,Děkuju…“ zašeptal tiše a koukl se mi hluboko do očí.

,,Není za co, to já děkuju,“ zašeptal jsem snad ještě tišeji ze strachu, že by to moje srdce zaslechlo. A otevřelo by se mu úplně.

Jeho rty se lehce začaly otírat o ty mé…

,,Proč mi tohle děláš, Tome?“ šeptl jsem. Na to už je stejně pozdě, už ho otevřel, dávno, a samo se zase zamklo, klíč ode mě odhodil do hlubin oceánu tak, aby ho už nikdy nikdo nenašel. Je vevnitř, Bille. Nikdy, nikdy tomu už nebude jinak. Jedině, kdyby ho on odemkl. Protože on jediný má klíč, který do mě pasuje, má kopii a jedině jeho klíč dokáže uzavřít tuhle kapitolu. Její název je – láska…

Začal mě líbat. Bože, jak tohle bylo krásné, podlamovala se mi kolena tím, jak se mi motala hlava, cítil jsem to, i když jsem měl zavřené oči, opatrně jsem ho chytl za krkem a přistoupil k němu ještě blíž…

,,Bury me deep inside your heart…“ šeptl mezi polibky

,,Co to znamená?“ zeptal jsem se, nebyl jsem moc na angličtinu a překládat se mi to teď nechtělo, pusinkoval jsem ho na rty.

,,Pohřbi mě hluboko ve svém srdci…“ pošeptal mi do ouška.

,,Už se tak stalo…“ dopověděl jsem dialog.

—

,,Bille, tohle ti mám doručit od Toma…“ řekl táta a podal mi nezalepenou bílou obálku. ,,Děkuju,“ usmál jsem se a sedl si s tím do křesla, otevřel jsem jí a začal číst :

Koukal jsem na to s otevřenou pusou.

,,Tati, rychle papír, tužku a nějakou obálku…“ křikl jsem na tátu, který mi to do minuty všechno obstaral i s podložkou.

,,Díky…“ kvíkl jsem a sedl si do kuchyně ke stolu a začal jsem psát :

,,Tati, prosím, odnesl bys to odesílateli? Děkuji,“ usmál jsem se a podal jsem mu obálku. ,,Jistě,“ přikývl spokojeně táta a odnesl mu obálku. Věděl o tom, že k sobě něco cítíme. A podporoval nás v tom, ač to bylo zakázané. Láska si nevybírá, nikdy.

Najednou někdo přiběhl svižným krokem ze schodů, přímo na gauč, věděl jsem, že je to on. Hned co jsem mu padl do náruče, mě začal zasypávat polibky…

,,Bille, zavři už ten bloček, náš příběh můžeš dopsat zítra, dneska je naše noc, broučku.“

autor: Ivetka
betaread: Michelle M.