Photograf

Byla to obyčejná fotografie.

Fotka, vyfocená foťákem, vyvolaná ve Fotolabu, přinesená domů se spousty jinými.

Tak proč se stala tím, co nyní neustále hypnotizoval?

Co se pro něj stalo, v podstatě posledních pár měsíců, smyslem života?

Připomínala mu jej…

V podstatě na ní nebylo nic zvláštního.

Oni dva. Normální sourozenecká fotka, kdy byli s rodiči venku a fotili se v objetí.

Nic zvláštního. Ale pro ně to byla nenápadná záminka pro další doteky…

Tahle fotografie byla pořízená před dvěma roky.

To byli ještě spolu…

Šťastní a zamilovaní.

Poslední tři měsíce na ní koukal každý den.

Hypnotizoval ho, jak se nádherně směje, jiskřičky září v jeho očích, mírně svraští dokonale upravené obočí, v němž se leskne stříbrný kroužek.

Celý jeho obličej znal dokonale, jak tváře, tak dolíčky v nich, dokázal se dlouho a naplno smát, miloval na něm to zapálení, se kterým se dokázal vrhat do bláznivých věcí, které přestože skončily fiaskem, dokázal se jim zasmát…

Vždy se k němu hrnulo tolik lidí, ač se to občas nezdálo.. připoutal je k sobě, a oni toužili jej mít neustále nablízku, třeba jej i obejmout, hlavně nikdy neopustit, protože oni sami by nepřežili, kdyby s ním už nikdy nemohli být…

I on. A snad ze všech nejvíc. Miloval ten pocit, sevřít ho v náručí. Chtěl ho chránit, protože se tak zároveň cítil chráněn i on…

Miloval jeho rty. Nejen pro jejich tvar a líbací schopnosti. I pro jejich upovídanost. Zbožňoval chvíle, kdy byli sami a mohli se nerušeně věnovat sobě, ale i ty, kdy si něco takového nemohli dovolit, ty řeči, ty narážky, na které on byl mistr…

Miloval a zároveň nesnášel tuhle fotografii. Připomínala mu jej, všechny ty chvíle… ale když se nad tím zamyslel, tak on si je chtěl připomínat.

Všechno před tím bylo… tak nádherné…

Teď to bylo jinak.

Zbyl tu jenom on, a tahle fotka…

Zoufal svěsil ruce dolů. Zorničky očí se mu rozšířily a zaleskly. Slza dopadla na zem.

„Bille… “ Zoufale zašeptal jeho jméno.

Ale on nepřišel…

autor: Nicy
betaread: Janule