Tears and rain

Vyběhnu ven. Do tmy.
Je zima, hustě prší a stromy se kácí v poryvu větru. To mi ale nevadí. Snažím se, aby mé oči konečně přivykly tmě, a skutečně, asi po třech sekundách, spatřím vysokou vzdalující se postavu, už na konci ulice. Nerozmýšlím se a rozběhnu se za ním.
Mé podrážky pleskají o mokrý chodník, po mé levici je prázdná silnice, vedle ní hrozivě vypadající stromy, vpravo dlouhá oprýskaná zeď a lampy, které opovážlivě blikají.
Mokré vlasy mě studí na krku, mikina už taky není zrovna suchá a o kalhoty nyní skoro zakopávám, ale to je jedno… hlavně musím za ním, a to rychle… způsob, kterým hystericky rozrazil dveře a utekl.. byl nešťastný, za poslední měsíce se mu nedařilo a dostal ho dnešní rozchod s přítelkyní, a abych pravdu řekl, mě to potěšilo. Není to tak dlouho, co k němu cítím…. Řekněme jiný než bratrský cit…
Uklouznu po vlhkém chodníku, ale hned vstanu a konečně spatřím Billa, kvůli jeho pruhované černobílé mikině… Zabíhá do nějakého baráku…
Proč tam jde? Co tam je?
Vybíhám schody. První patro, druhý, čtvrtý… už je mi jasný, kam běží… na střechu…
Rozrazím poslední dveře a ocitnu se tak blízko tmavému a rozbouřenému nebi, na deštěm zmáčené střeše.
Ale Bill tu není. Zatrne mi u srdce, když si to uvědomím. Ne, to ne…
Uslyším vzlykot a automaticky se otočím po zvuku. O nějaké bedny, v nichž netuším co je, je opřený můj bratr, schoulen do klubíčka vzlyká, můj bratr.
Vlna dojetí a něhy mě zasáhne jako ta tlaková. Přiblížím se k němu. Vzhlédne. Dívá se na mě s… děsem? Vyděšením v očích, a ustupuje?
Překvapeně se zastavím a zamrkám. Pálí mě oči. „Ty se mě bojíš?“ Zachraptím.
Sklopí oči. Když se ho ale dotknu, vytrhne se mi.
„Bille!“ Nevěřícně ho pozoruji. Ustupuje dál… až k okrají střechy, kde se otočí…
A já pořád stojím a ohromeně na něj koukám, jak pomalu zvedá nohu a šplhá nahoru…
„Nedělej to. Prosím.“ Můj hlas zní cize. Jako by mi nepatřil. Měl jsem v úmyslu na něj křičet. Ne.
„Řekni mi proč.“ Obrátí se ke mně a já zalapám po dechu. Jeho čokoládové oči, dříve plné veselých jiskřiček, jsou nyní vyhaslé. Docela prázdné.
„Nic mě tu nedrží. Ani ty, Tome!!! Nedokážeš mi pomoct, vycítit, jak mi je!!! Já už nechci!!!“
„Jsi sobec, Bille!!!“ Neovládnu se. „Myslíš, že jsi tu sám? Kolika lidem na tobě záleží, kolik lidí by jsi zradil?“ Kapky vody mám už na zádech, mikina je promočená. Zableskne se a bratr sebou poplašeně škubne. Tím pádem i já.
„Jo? A řekni mi kdo!“ Má chraplavý hlas a jasně vidím, jak mu mezi kapkami deště stékají slzy.
„Myslíš, že já jsem tu jen tak? Jsem přece tvůj brácha!!! Víš, že mě můžeš věřit!! A… možná, kdybys chtěl… mohl bych ti nabídnout i něco víc než bratrství…
Jeho tvář ztuhne. „Cože jsi to řekl?“
„Slez dolů, Bille. Slyšíš? Oba víme, že tohle nemá cenu. Že to neuděláš.“´
Váhavě odstoupí od kraje. Mé oči se topí v moři slz.
Natáhnu ruku. „Pojď ke mně…“
Jako poslušný pejsek ke mně přiběhne a vrhne se mi do náruče. Jeho tělo je prokřehlé a černé zlatavé vlasy mě studí na tváři… ale to, že cítím jeho vůni, mi naznačuje, že tu je, je tu se mnou, a nic se mu nestalo…
„Ty, Tome… to jsi myslel vážně?“
Odlepí se ode mě a váhavě se na mě kouká, jeho pohled mě zalije něhou, teplem i láskou…
„To víš že jo.“ Usměji se a konečně udělám to, po čem toužím… políbím jej na rty…
Vydechne a opět se mi zhroutí do náruče. Otřásá se vzlyky, ale jsou to vzlyky štěstí, to poznám…
Přesto však mě i jemu je zima… chytnu ho za ruku a vedu ho dolů. Ať se zahřeje, ať je šťastný… protože já jsem šťastný s ním.
A ani déšť mi nevadí…

autor: Nicy
betaread: Janule