Bill rozladěně ulehl do měkkých přikrývek prostorné postele svého pokoje. Byl to zvláštní pocit. Rozhlédnul se kolem sebe. Byl to jeho pokoj, místnost, v níž vyrůstal, kde toho tolik prožil, tisíckrát zde uléhal přesně na toto místo a nesčetněkrát se tady za chladných rán probouzel. Pozoroval za okny zářit slunce i poletovat sníh, ty zdi byly svědky jeho smíchu i slz, bolesti i tajemství. Najednou, to pro něj ale bylo jiné. Jakoby se něco změnilo, jakoby se tady už prostě necítil doma. Spočíval na své vlastní posteli, ale připadal si jako na návštěvě, že se nějakým způsobem nemůže uvolnit, pořád čeká na chvíli, kdy se bude moci zvednout a odejít tam, kde to pro něj představuje skutečný klid a jistotu. Nerozuměl tomu. Docházelo mu čím dál více, jak moc jej bratr ovlivnil, jak moc jej změnil. Jen u něj se cítil v bezpečí, nikde jinde nebyl schopen najít kýžené uspokojení a vnitřní stabilitu. Převrátil jeho život naruby, ale on cítil jakoby úplně poprvé dostalo jeho žití ten správný řád, že teď je to jednoduše poprvé správně, že takhle to má být. Uvědomoval si, že ať se stane cokoliv, ať je potká ta sebevětší tragédie a bolest, oni budou pořád jako jeden. Jeho místo je po jeho boku, jeho ruka bude už napořád spočívat v jeho dlani a on si tím byl tak neskutečně jistý.
Netušil, proč jej přepadly tyto myšlenky… i když. Vlastně to možná někde hluboko v sobě věděl, cítil. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale jeho smysly jej ještě nikdy nezradily. Sevřel víčka a po levé tváři se skutálela jedna slza. Rychle ji otřel rukávem. Nebude plakat, nesmí. Už tolikrát Toma zraňoval svým pláčem a on si nezaslouží vidět znovu jeho slzy. Snaží se, Tom se tolik snaží, dělá pro něj všechno co mu na očích uvidí, není nic o co by jej nemohl požádat. Je tady pro něj a i v těch nejhorších chvílích pokaždé byl.
Bill se prudce zvednul, jakoby ležel na rozžhaveném železe. Nějak to nemohl vydržet, něco jej nutilo vstát a jít, vyhledat jej, obejmout jej. Jeho city byly vzbouřené a on hladověl po jeho něze a dotecích. Rázným pohybem otevřel dveře bratrova pokoje a za jeho překvapeného pohledu je za sebou pevně zavřel. Bez jediného slova si sednul obkročmo na jeho klín a s krátkým vzdechem se vpil do jeho úst. Tak moc jej chtěl, potřeboval jej! Lačnil po něm tak neúnosně až to jeho slabé tělo nemohlo dále snášet. Tom se nechápavě odtáhnul.
„Co to děláš?“ zeptal se udýchaně.
„Nechci už ztratit ani minutu. Nechci přijít ani o jedinou chvilku s tebou,“ na okamžik se odmlčel a zanedlouho pohlédnul do bratrových očí. „Miluju tě,“ dodal tiše proniknul jazykem mezi jeho rozevřené rty. Tom se dotýkal jeho těla, sjížděl dlaněmi po těch úžasně útlých bocích a modlil se aby tohle nikdy neskončilo. Bill jej svými pohyby dráždil k naprosté nepříčetnosti, zanedlouho už jej laskal na bledém krku zuby, silně zabodával nehty do jeho téměř průsvitné pokožky a s přivřenými víčky naslouchal jeho vzdechům. Nechal Billa, aby se jej chytil kolem krku a pár kroky jej přenesl k posteli. Položil jej do přikrývek jako ten nejcennější poklad a jemně se na něj položil. Bratr okamžitě objal jeho boky svými stehny. Jeho tělo úplně hořelo, cítil se jako v horečce, rozpálený doběla a přitom netoužil po chladu. Jen po horkosti, která pocházela z Tomových úst a rukou, které mapovaly celé jeho tělo. Mohly úplně všude. Patřil mu. Naprosto bezmezně mu patřil, tak, jako ještě nikomu předtím, všechno co měl, celé jeho tělo a duše byly jenom jeho.
Nechal se jím ovládat, podlehl jeho dotekům, svým slabinám. Viděl, jak se jeho oblečení válí kolem postele, na sobě měl jen prádlo, které Tom několika pomalými pohyby stáhnul. Díval se mu přitom do očí. Dával mu tím najevo, že to co skutečně miluje není jeho tělo, ale to co je uvnitř. Bill se lehce nadzvednul a políbil jej na tvář. Potom se beze slova obrátil na břicho. Tom pochopil a přitisknul své rty k jeho uchu.
„To po tobě teď nemůžu chtít. Jsi… ještě nejsi v pořádku, jsi příliš slabý. Nech to na mě, já….“
„Pššt,“ přerušil jej rázně Bill. „Rozhoduju o svém těle sám a vím co snesu a co ne. Nemusíš mít o mě strach. Vezmi si to, co ti dávám. Prosím.“ Tom nepostřehl naléhavost v jeho hlase… Nejistě jej políbil na šíji a potom pokračoval jazykem po linii jeho zad, na nichž se jasně rýsovala páteř. Své vzrušení jen těžko ovládal. Hladil bratra něžně po ramenou a krku, jakoby jej chtěl utěšit. Bill jen tiše zaryl nehty do matrace, jakmile do něj proniknul. Věděl, že se Tom snaží být k němu co nejopatrnější, co nejjemnější. Ochotně jej přijímal, vycházel mu vstříc. Věděl, že se nemusí bát, bratra ne, ten by mu nikdy neublížil, nikdy by k němu nebyl hrubý. Tohle pro něj bylo symbolem absolutního odevzdání, kdy se z nich stávalo jedno tělo. Patřili si. Jeden druhému. Byl to úžasný pocit někomu patřit, vědět, že existuje někdo, pro koho znamenáte úplně vše a nic to nemůže změnit. A právě to on teď cítil. Ten jedinečný a nejkrásnější pocit na světě.
autor: Heidi
betaread: Janule
