První co uviděl v okamžiku kdy procitnul, byly Tomovy oči. Pálily jej na tváři jako dva žhavé kameny, i ve spánku dokázal vycítit, že se na něj dívá, že sleduje každičkou jeho reakci, každou mimiku tváře, kterou způsobuje děj snů za jeho víčky. Všechny ty věci, kterých by si člověk ani nepovšimnul, které by mu připadaly tak strašně běžné a přirozené, že by jejich bližším zkoumáním neztrácel čas, byly pro Toma den ode dne nové, pořád v něm objevoval něco stále krásnějšího než vnímal doposud, pokaždé spatřil něco mnohem hlubšího v jeho očích, v jeho výrazu četl jiná, absolutně všechno pro něj bylo lákavé a absolutně žádoucí, přestože trávil s bratrem veškerý čas a znal jej lépe než kdokoliv jiný na světě. Stačilo když viděl, že se Billova víčka nepatrně zachvěla a přitisknul svá ústa k jeho jemnému ramenu. Chtěl jej probudit polibkem, vždycky to tak dělával, vyjadřovalo to mnohem, mnohem víc, než popřání dobrého rána, měl chuť jej hned po navrácení ze snu upozornit na svou přítomnost. Bill na něj oddaně pohlédl a stáhnul si k sobě jeho bradu, aby se mohl jen tak zlehka dotknout jeho spodního rtu, který krátce stisknul ve svých ústech. Stačil mu jen ten sladký krátký kontakt, aby na nějakou dobu uspokojil svoji touhu po bratrově bezprostřední blízkosti a znovu se poklidně schoulil do jeho náruče.
To bylo přesně to, co mu tolik chybělo. Pocit absolutního bezpečí, jistota, že se má kam vrátit a že tam na něj někdo čeká, že někde patří, že je jeho život, jeho názory pro někoho důležité, že má s kým sdílet všechno to, co mu osud postaví do cesty. Kdyby nebylo Toma, uměl by být sám, ale on tady je a bez něj by to jednoduše nedokázal. Tom jej v jedné chvíli opatrně vyprostil ze svého objetí. Bill překvapeně vzhlédnul. Zklamalo jej, že ho bratr nechává uprostřed rozházené postele samotného, vždycky si tam připadal tak zvláštně, když on neležel vedle něj, cítil se nesvůj.
„Hned přijdu,“ políbil jej Tom na krk a v tichosti vyklouznul ze dveří. Na prvním místě pro něj bylo jednoznačně to, aby se Bill co nejdříve dostal do podstatně lepšího zdravotního stavu, protože jen slepý by si nevšimnul, jak výrazně se na něm tohle současné fyzické strádání podepisuje. Byl ochoten jej třeba donutit, dělal to pro něj, bratr sám by k řešení nikdy skutečně nepřistoupil a on už v noci nemohl snést doteky na jeho vystouplé kosti. Musí s tím přestat, je nejvyšší čas. Už nemá důvod trucovat, nemusí vzdorovat.
Bill se ušklíbnul jakmile bratr vstoupil zpět do místnosti a přitáhnul si přikrývku demonstrativně blíže k tělu.
„Přišel sis mě vykrmit?“ zeptal se pobaveně, když před něj Tom položil podnos se snídaní. Ulehčením pro něj bylo, že bratrův hlas už nezněl ani zdaleka tak nepřátelsky a odmítavě, jako když mu něco podobného nabízel před několika dny. Věděl, že jsou na dobré cestě, že dostali novou šanci a mají tu nejlepší příležitost ji do poslední kapky využít se vším všudy. Tom se spokojeně pousmál, když viděl, jak si bratr smířeně sedá na posteli a bere do štíhlých rukou jednu z misek ležících na podnose. Tom najednou cítil takový nepopsatelný pocit úlevy a klidu. Poslední týdny byly ty nejhorší, jaké jen mohl zakusit, byl nucen se zvednout z úplného dna, oni oba museli začínat od znova, nikdy by nic podobného nechtěl podstoupit znovu, byl si vědom toho, že nic horšího jej potkat nemůže. Pro něj totiž neexistuje nic bolestnějšího než ztratit Billa. Všechno ostatní se dá ustát, ale tohle ne. Už ani nedoufal, že se jim podaří dostat zpátky, že se jim podaří navázat na to přetrhnuté, že zase bude moci vidět bratra, jak ráno snídá v posteli, zase uvidí jeho úsměv, jeho oči, které i bez nalíčení doslova žhnuly do tmy, že si ještě někdy bude vůbec moci užívat všechno to, co je s Billem přímo i nepřímo spojeno.
Největším současným vítězstvím pro něj byl fakt, že bratr přestal odmítat jídlo a tím podal vstřícnou ruku svému uzdravení. Bylo to poprvé za neskutečně dlouho, kdy Tom začínal věřit v lepší zítřky. Nic není ztraceno, stačí se podívat na jeho sladký úsměv a najednou je možné úplně všechno, nic pro něj nebylo překážkou. A on už nechce, aby se mu stavěla nějaká do cesty, už jich zničil příliš mnoho. Najednou se obrátil na Billa a vzal jeho ruku do dlaně.
„Jsi šťastný?“ špitnul. Bratr se jeho otázce usmál. Jen málokdy se mu naskytla příležitost vidět Toma v tak rozněžnělé náladě. Líbil se mu ten jeho napjatý vyčkávavý pohled.
„Ano,“ odpověděl a přitáhnul jej těsněji k sobě. Doufali v to lepší, ještě pořád v sobě měli dostatek síly, aby neztráceli víru v ně dva.
autor: Heidi
betaread: Janule
