Bill hlasitě vydechl a s bušícím srdcem se odsunul od bratra na volnou část postele. Před očima se mu míhaly mžitky a měl neskutečně sucho v krku. Na jeho těle perlily drobné krůpěje potu a místností se neslo jeho přerývané vzdechy. Odhrnul si z tváře pocuchané vlasy a instinktivně sáhnul na pravou stranu pro láhev s vodou, z níž se hltavě napil. Teprve když počáteční slabost ustoupila, se konečně už o něco klidněji položil na bok a v sametové tmě, jenž vyplňovala celou místnost, si vychutnával tichou blízkost pro něj tak strašně důležitého člověka. Ucítil na svém boku jeho horkou dlaň a při tomto nepatrném doteku přivřel oči. Byla to jedna z těch chvil, které by neměly nikdy skončit, právě takové okamžiky, kdy vůbec nezáleží na tom co bylo, nebo co bude dál, jsou jen oni dva, tady a teď, jsou si tak blízcí jak jen mohou být, mají všechno, protože mají sebe a je to jako časový blok, úplně zastavení děje.
Tom se k němu přitisknul ještě blíž, aby mohl vnímat teplo jeho těla a bratr se mu oddaně schoulil v náruči, jako to dělával vždycky, když si chtěl připadat v absolutním bezpečí a klidu, kdy jeho nejisté emoce konečně dostávaly opravdový řád. Tom jej políbil do vlasů a jemně hladil po vystouplých klíčních kostech. Trápilo jej, jak moc jsou odhalené, jak na první pohled volají a minimálně několika kilogramech navíc a on byl znovu rozhodnut, že se o Billa musí postarat. Teď je ten správný čas, nebudou se ničit a ubližovat si vzájemnou ignorancí a provokací, nechtěl nic jiného, než aby mezi nimi bylo zase to průzračné čisto, jako panovalo ze začátku. Přežili nejhorší, byl si jist, že když dokázali ustát Billova selhání, jsou oba dostatečně silní na to, aby je už nic jiného nedovedlo zlomit.
„Víš…“ začal Bill a odmlčel se, dokud jej bratr lehkým pobídnutím nepřiměl aby pokračoval. „Jak jsi našel tu píseň, jak jsme se o ni přetahovali… měl jsi pravdu. Potřeboval jsem se z toho vypsat, vymluvit, nikomu jinému než papíru jsem se svěřit nemohl.“ Bratr jej políbil na šíji a Billovi naskočila po celém těle okamžitě husí kůže.
„Já vím. Nechci, abys něco takového musel psát podruhé, je to sice dokonalé, ale ani sebevětší hit nestojí za to, abychom si něco vyčítali. Bille, ty víš, že tě nemůžu ztratit, nemůžeme už dál riskovat ty naše věčné boje, ty ze všech nejlíp ses ujistil o tom, jak je život strašně vrtkavý, že stačí tak málo a najednou to může všechno skončit, ale já se chci jednou podívat zpátky s pocitem, že jsem nepromarnil ani minutu, ani vteřinu být s tebou. Rozhodli jsme se, že to chceme takhle, moc jsme toho ztratili a ještě víc získali a nesmíme to zkazit. Teď ne, Bille, teď je to příliš křehké, my jsme křehcí, to mezi námi.“
„Bude to dobré,“ zašeptal bratr.
„Je mi lépe, fyzicky a nejspíš i psychicky. Bude sice trvat nějakou dobu, než budu mít sám v sebe absolutní jistotu, ale udělám pro to všechno.“
„A Teresa?“ zeptal se přímo Tom.
„Udělal jsi, co jsi udělal. Nemůžu ti to vyčítat do smrti, kdybych to udělal, kdybych na tebe zanevřel, asi bych byl na sebe hrdý, ale byl bych bez tebe. Zapomeneme na to, nebudeme o ní mluvit, nechci o ní slyšet vůbec nic. Ale nechci se dozvědět, že jsi se s ní od té noci viděl. To bych už neodpouštěl.“
Nevěděli, jak dlouho zůstali ještě vzhůru, ve společném objetí a vzájemných dotecích, přitisknuti k sobě tak, že mohli zřetelně slyšet tlukot srdce toho druhého a na kůži jim tál jejich dech. Za okny vládla dokonalá tma a všude kolem se vznášelo uklidňující ticho, které jakoby vystihovalo jejich smířlivou náladu. Tom sevřel bratrovu dlaň a pevně propletl své prsty s jeho. Pozoroval jeho usínající tvář, která se zdála unavená, ale přesto tak strašně dokonalá, nejdokonalejší jakou kdy mohl spatřit. Nikdo se mu nemohl rovnat, v jeho očích se mu nikdo nemohl rovnat. Věděl, že má nepřeberné množství možností, že kdyby chtěl, mohl by do konce života stále jen ukazovat prstem a brát, tak moc dlouho by mohl čerpat z toho čeho dosáhnul. On si ale vybral a to jednoznačně. Někdy přemýšlel o tom, jaké by jejich životy byly, kdyby se to tehdy v noci nestalo. Kdyby mezi nimi nedošlo vůbec k ničemu a oni by se nikdy neodhodlali. Žil by jinak, jeho budoucnost by byla jiná, možná by si dokonce našel nějakou dívku i nastálo. Ale pokaždé se ujistil, že nikdo na světě by mu nemohl nahradit byť jediný bratrův polibek. Děkoval Bohu, že to tehdy udělal, že jeho touha a unáhlenost zvítězila nad rozvážným myšlením. Pohlédnul na něj. Spal. Spal a byl tak okouzlující, jeho porcelánová tvář byla klidná a uvolněná, jeho ruku neustále držel v té své. Tom přes ně oba pečlivěji přetáhnul přikrývku a přiložil svůj obličej k Billovu krku, aby mohl vnímat tu jedinečnou vůni, která mu vždycky tolik imponovala a symbolizovala jeho sladkou nevinnost. Zavřel oči a okamžitě ji ucítil. Měla na něj uklidňující účinek, stejně jako vědomí, že je Bill tady, vedle něj.
autor: Heidi
betaread: Janule
