Rozum a cit II 47.

Bill jej nedočkavě políbil. Vlastně to bylo vzájemné, záleželo jen a jen na tom, kdo se k tomuto kroku odhodlal rychleji a spontánněji. Jejich vztah byl vrtkavý, stávalo se pro ně už typickým, si během definitivní hádky padnout zničehonic do náruče, což většinou oběma stranám zajistilo na nějakou dobu potřebný klid. Nevěděli, co se v nich zlomilo a proč to přišlo právě teď, neexistoval jediný reálný důvod, jenž by mohl jejich chování vysvětlit. Byla to otázka nějakého náhlého vnuknutí, potlačení toho nepříjemného v sobě samém, nechat volný průchod několik týdnů vězněným emocím, které nemohli nijak ventilovat, veškerou svoji náklonnost a fyzickou lásku byli nuceni odsunout někam do pozadí, protože na ni jednoduše nebyla vhodná příležitost, veškeré myšlenky a energii jim zabralo schovávání torza toho mála, co mezi nimi ještě zbylo. Ale přesto všechno v sobě nedokázali dusit svoje pocity na věky, bylo otázkou času, kdy se proderou na povrch a dají o sobě vědět. Znovu a znovu přicházeli na to, že není možné jeden druhého jenom míjet, bez jakéhokoliv kontaktu. Až příliš si scházeli, po všech stránkách, v každém směru, ať už v nich přebýval sebevětší vztek a zášť, s příchodem emocí jakoby se všechny špatné vzpomínky zatemnily.

Tom pozoroval jak se bratrovi chvějí řasy na přivřených víčkách, jak se jeho hruď zrychleně zvedá a oni spolu splývají jako jediná bytost. Pevně jej k sobě přitisknul, prostě jako by jej už nechtěl nechat nikdy odejít. Přejížděl prsty po jeho napjaté kůži a poprvé za delší dobu znovu ucítil ten žádostivý třes, který obklopoval jeho vlastní tělo v každém okamžiku, kdy se k němu bratr jenom přiblížil. Byl pro něj vyzývavý, stejně jako první noc, absolutně nic z jeho půvabu nepolevovalo, nezáleželo na tom, v jak špatném fyzickém stavu právě je, na kráse mu to neubralo ani kousek, naopak, učinilo ho to ještě mnohem křehčím a zranitelnějším. Vnímal, jak Bill s povzdechem zaklonil hlavu a ještě více pro něj zpřístupnil svá vlhká ústa. Držel se Toma okolo krku, jako bezvládná loutka, v jeho objetí si pokaždé připadal, jako by byl závislý jen a jen na něm a věděl, že bratra ten pocit nesmírně uspokojuje. Tak strašně mu chyběl, ten stav na něj dolehnul z vteřiny na vteřinu, potřeboval jej hned, bez jeho doteku by se snad ani nedožil příštího rána. Několika pohyby dotlačil Toma k pohovce a jen co jej na ni položil, si prudce sednul na jeho klín. Přejížděl zuby po jeho hladké kůži a nevšímal si tenkých rudých škrábanců, které po nich zůstávaly.

V místnosti byl slyšet pouze zvuk jejich přerývaných zrychlených dechů, jež doprovázelo občasné hlasité vydechnutí. Nikdy se ve svých projevech příliš nekrotili a zvláště ne dnes, kdy za sebou měli tolik dní bez známky blízkosti. Bill rozrušeně svíral bratrovy ruce za jeho hlavou a přitom bloudil jazykem hluboko uvnitř jeho úst, které jej bez námitek přijímaly. Posupně zahrnoval polibky i Tomovu nahou hruď a rovné břicho, jen co štíhlými prsty vytáhnul lem jeho trička. Vzrušovaly jej Tomovy ruce na jeho bocích, připadal si jako smyslů zbavený, jednal bez rozmyslu, přestože věděl, že je to momentální zkrat, že problémy tím prostě nezmizí, budou tady dál, jen se odsunou a mezi nimi se to jen zkomplikuje, protože si zase budou o tolik blíž. Jeho psychické rozpoložení přesně vystihovala otázka, kterou položil bratrovi v okamžiku, kdy na něj upřel své oddané oči zastřené touhou. „Budeš mě chtít i zítra?“ vykreslovalo to strach z toho, co se stane až vzájemně uspokojí jeden druhého a začnou zase přemýšlet aniž by je zaslepoval chtíč. Tom na něj nechápavě pohlédnul.

„Chci tě pořád,“ ujistil jej a znovu zaplavil vlnou motýlích polibků na jeho krk a šíji.

Nevnímali nic kolem sebe, jen přítomnost toho druhého, která pro ně v tu chvíli znamenala pomyslný vrchol. Ze všeho nejlepší by bylo vymazat všechny staré hříchy, netrápit se minulostí, která je stíhala na každém kroku a věnovat se tomu, co je před nimi, co můžou sdílet spolu, beze strachu a bez výčitek. Bill cítil, jak bratr jeho kalhoty zbavuje pásku a sune dlaň k jeho napjatému rozkroku. Schoulil svou tvář k jeho krku. Tak strašně moc by chtěl odpustit a už napořád zažívat jen takovéto okamžiky, které se nesmazatelně zapisovaly v jeho paměti a byly tím nejkrásnějším, co mohli společně prožít. Přiznával si otevřeně, že jej miluje a stejně tak dobře věděl, že na světě neexistuje síla, který by mohla tento pocit zlomit. Bylo mu jasné, že v konečném důsledku stejně nabude záležet na tom, co bylo předtím, protože Tom byl to jediné, čím si byl ve svém životě jist. Skutečně jist.

autor: Heidi
betaread: Janule