Tom si byl naprosto jist, že jej tyhle vyčerpávající dny jen připravují o minuty života. Už po několikáté za příliš krátkou dobu si uvědomoval, jak strašně těžká je pro člověka jeho bezmoc. Kdy musí sedět se založenýma rukama, když se hroutí všechno co pro něj mělo nějakou cenu, když se to všechno kolem boří a on to musí sledovat, musí tomu přihlížet beze slova, bez výrazu, nemůže vstát a zastavit to, nemůže jednoduše vůbec nic. Přesně tak si připadal právě teď. Bill kolem něj procházel jako by byl pro něj cizí, neztrácel s ním slova, věnoval se sám sobě a jemu se nesvěřoval. Chtěl být s ním, prostě s ním zůstat o samotě, někde v izolaci, kde by byl nucen s ním promluvit, pohlédnout na něj. Doma bratra téměř neviděl. Každé dopoledne Bill trávil na klinice, protože mu lékaři položili nůž na krk. Jestli nechce zpět do nemocnice a podstoupit odvykací léčbu v sanatorních podmínkách, nemá jinou možnost než každodenní konzultace se soukromým psychologem, jemuž byly poskytnuty veškeré Billovy lékařské spisy a který se bude následující dva měsíce zabývat jeho případem.
Tom na bratrovi poznal, že tyhle sezení jej pouze psychicky ničí, bylo mu trapné svěřovat se se svým životem, se svými problémy někomu cizímu, vždyť ani nemohl říct z čeho vlastně pramení! Copak šlo zmínit Toma? Musel lhát, vymýšlet si náhodné historky a to právě ve chvílích, kdy by se měl uvolňovat po svěření se. Byl napjatý a podrážděný, injekce, které dostával jako zdravotně nezávadnou náhražku tišících léků na něj nepůsobily dobře, dráždily jeho žaludek, proto bylo běžné, že minimálně jednou denně zvracel.
Bylo to absolutně nepřijatelné pro jeho tělo, zvláště teď, kdy se problémy s váhou stupňovaly, byl Tom z bratrova stavu zoufalý. Jakmile lékaři zjistí, že se nepohnuli ani o kousek, určitě jej budou chtít zpět na pozorování a to on prostě nevydrží! Nemůžou mu Billa zase vzít, neumí si bez něj představit ani den, přestože spolu vlastně nekomunikují a kdykoliv bratr přijde domů, zamkne se u sebe v pokoji a píše tesklivé songy, klid mu dodává jeho pouhá přítomnost. Jak věděl, že se Bill uklidňuje psaním písní? Snadno. Když nebyl doma, jednoduše neodolal a šel do jeho pokoje. Chtěl se alespoň dotýkat věcí, které mu patřily, z nichž byla cítit jeho dětsky jemná vůně. Pročítal si jeho mnohokrát přeškrtané sloky v tlustém bloku, nemohl si pomoci, na jednom z těch listů, zřetelně poznával rozpité slzy. Plakal, plakal, když ji psal. Nedokázal se ovládnout, něco uvnitř jej nutilo, něco jej pobízelo aby si ji vzal, aby si vzal tu píseň, protože si byl nějak nevysvětlitelně jist, že patří jemu.
Seděl na pohovce a prsty projížděl struny kytary, hudbu už měl téměř hotovou, jakoby to šlo samo, jakoby nějaká neviditelná ruka vedla jeho prsty na ty správné noty, na noty neskutečně tklivé melodie, které až nebezpečně seděla k Billově nejnovější písni. Takhle to přece má být, mají se doplňovat, patřit neodmyslitelně jeden k druhému. Až hluk domovních dveří jej přiměl zvednout hlavu. Jistě, Bill se vracel se svým neměnným, chladným a nic neříkajícím výrazem. Chtěl kolem bratra projít a vrátit se do bezpečí svého úkrytu nahoře v pokoji, kde jej nebude mít na očích, kde si bude moci jeho tvář jen vybavovat. Prošel by kolem něj bez povšimnutí, kdyby nezavadil o list ledabyle položený na stole. Chtěl jej ze země zvednout, když v něm poznal své vlastní písmo. Probodnul Toma pohledem.
„Hrabeš se mi ve věcech?!“ obořil se na něj.
„Bille, napsal jsem k ní hudbu, je tak…“
„Nikdo se tě o nic neprosil! Proč mě prostě nenecháš být? Nesnaž se mě získat, není to možné, dokud nebudu chtít já, tak se můžeš přetrhnout a nebude to mít žádný výsledek!“
„Napsal jsi ji pro mě, že ano?“
„Cože?“
„Ten song, myslel jsi při tom na mě, mám pravdu?“
„Ne. Prostě mě to napadlo, nemyslel jsem na nic konkrétního. Nepřipisuj si všechny moje pocity, Tome!“
„Tak proč tak přesně vystihuje to, čím právě teď procházíš, co se v tobě odehrává, všechno co cítíš se tady odráží.“
„Jak si můžeš být jist tím, že mě tak dokonale znáš, Tome?“
„Není důležité, jestli znám tebe, mnohem podstatnější je to, že se vyznám sám v sobě. Zapomněl jsi? Kromě toho všeho, co se mezi námi odehrává, jsem ještě pořád tvůj bratr, tvoje dvojče, kus tebe samotného. A uvědom si, že to co cítíš ty, cítím i já. Poznám, kdy je ti zle a kdy je to naopak pro tebe šťastné. Na co si to hrajeme? Oba víme, že je jen otázkou času, kdy se zase přestaneme ovládat, kdy zmizí ta momentální barikáda mezi námi, protože se potřebujeme. A ty jsi jen příliš hrdý na to, aby sis to přiznal.“
„Všechno? Už ses vypovídal? Teď mi vrať ten text.“
„Neměl by zůstat u toho, komu byl věnován?“ Bill syknul zlostí.
„Jsi směšný.“ Natáhnul se po papíře v Tomově dlani a pokoušel se mu jej vytrhnout. Nějakou dobu se přetahovali, Toma stále více dráždily bratrovy letmé doteky, přestože s něžnostmi neměly vůbec nic společného, dokázaly mu přivodit určitou dávku rozrušení. V jednom okamžiku chytil Billa za zápěstí a přinutil jej kleknout si na zem takovou silou, až bratr vykřiknul. Kýžený list s písní pro ně najednou přestával být podstatný, snesl se k podlaze, snad aby měla taky požitek z pravdivých slov.
I admit I confess I’m torn into pieces
Cut my skin, get me down It will hurt less than your kisses
autor: Heidi
betaread: Janule
