Rozum a cit II 35.

Tak nervózní a vyděšený jako právě dnes, se necítil ještě nikdy za celý svůj život. Jestli se někdy skutečně bál, nebylo to nic proti tomu, jak se jeho tělo svíralo nyní. Při každém bouchnutí dveří, při každém rychlém kroku po ztichlé chodbě, mu naskakovala husí kůže a v hrdle nebezpečně vysychalo. Připadalo mu, jako by tady čekal na svou vlastní smrt, jako by jen smířeně očekával ten verdikt, který musí každou chvíli přijít a on se děsí každého okamžiku, který tu zprávu čím dál více přibližoval. Byl na dně, fyzicky, ale především psychicky, protože ve své duši nacházel jen chladné prázdno a celou jeho bytostí neskutečně otřásala současná situace. Už tisíckrát se sám sebe ptal proč. Proč zrovna Bill musí platit tak neúnosně vysokou daň za svůj život, nezaslouží si to, on ne!

Za svoji křehkou povahu a vrozenou láskyplnost jej nesmí tak trestat, co jen by si počal? Bez něj. Složil hlavu zoufale do dlaní a vyčerpaně se sesunul na jednu z lavic v prázdné čekárně. Neměl ponětí, kolik hodin už v této místnosti strávil, ale bylo mu jasné, že si ji bude pamatovat do konce života naprosto přesně a do detailů. Pohlédnul unavenýma zarudlýma očima bez života na nástěnné hodiny, na nichž bylo něco po druhé hodině ráno. Přivřel víčka. Je tady téměř třináct hodin. Nejhorších třináct hodin v jeho životě, které stále pokračují, vlečou se dál a dál tím samým směrem a přinášejí ještě více té ubíjející bolesti. Nevěděl, jak dlouho bude čekat, čekat na to, až mu přijdou oznámit, že bratr je mrtvý.

Zlostně hodil do nedalekého koše prázdný plastový kelímek od kávy. První co do sebe dokázal dostat za tu úmorně dlouho dobu. Nevěděl, co se stane po tom, kdyby se vyplnily obavy lékařů. Doposud se snažil myslet na tu lepší variantu, že to možná nebude hned, ale že má Bill ještě pořád šanci na uzdravení, že přece musí jít udělat něco pro jeho záchranu. Teď mu ale stále více docházelo, že jeho naděje nejsou ničím podložené a opodstatněné, že jsou vytvořeny jen pomocí jeho přání, neznal přesný rozsah poškození bratrova organismu, nepřipouštěl si, že by to mohlo být tak vážné! Věděl, že kdyby došlo na nejhorší, dříve nebo později by se odhodlal jít za ním. Nevydržel by to bez něj, nevydržel by to sám, celý jeho svět by se mu rozpadnul pod rukama, to na čem mu nejvíc záleželo už by se nikdy nevrátilo a jemu by nezbývalo vůbec nic.

Chtěl být s ním, být mu nablízku, kdyby snad náhodou… Ale nedovolili mu zůstat u něj, každou chvíli stáli u jeho postele a prováděli neustálé testy a vyšetření, překážel by jim svou přítomností v jejich práci, musel odejít. Na jednu stranu to možná bylo lepší. Nemohl se dívat na jeho ruce, rozpíchané a promodralé od jehel, které jej napojovaly k přístrojům, udržujících jej při životě. Byl tak slabý, tak hrozně slabý, vždycky jej znával jako silnou osobnost s pevnou vůlí a jasným cílem a najednou jej viděl jako trosku na úplném dně, jak bojuje o poslední zbytky svého života, protože přece jen nebyl natolik silný, aby se přiznal, že sám to nemůže zvládnout. Toma tak strašně bolelo, že kvůli němu je tady, je to jeho chyba! Nebýt jejich společných problémů, Bill by nesáhnul po lécích, nikdy by jej to nenapadlo, kdyby mezi nimi nenastaly neshody. Bude si to vyčítat, pořád a neustále.

Byl natolik zabrán do svých truchlivých myšlenek, že vůbec nepostřehl Billova hlavního lékaře, který tiše zavolal jeho jméno. Zaregistroval jej teprve ve chvíli, kdy položil ruku zlehka na jeho rameno. Ztuhnul a jeho tvář zbledla na popelavý odstín. Ne… zatínal pěst do čistě bílé látky sedačky a bál se i dýchat.

„Pokud chcete jít za bratrem, můžete. Před několika minutami se probral.“

„Cože?“

„Ano, je při vědomí, ale jasně vám říkám, že to nic neznamená, nemáme vyhráno, všechno záleží na testech, jejichž vyhodnocení bude hotovo zítra ráno. Znovu říkám, zázraky se nedějí…“ Tom jej neposlouchal, chtěl slyšet jen to dobré, jen to krásné, tím ostatním se může zabývat kdykoliv jindy. Rychlými kroky mířil k proskleným dveřím nemocničního pokoje a nevnímal hlas doktora, jenž za ním volal, že Bill je pod silnými léky a vnímá jen velice mírně. Tom měl co dělat aby udržel slzy už při překročení prahu. Vidět jej takhle zničeného, mu činilo opravdová muka, jeho stav jej děsil, přesto se snažil na bratra nepůsobit příliš negativně.

„Bille…“ zašeptal třesoucím se hlasem a počkal, až k němu bratr obrátí s námahou hlavu.

Nepřemýšlel nad ničím, chtěl mu být co nejblíže, slíbit, že všechno zase bude dobré, pomoci mu. Nevěděl jak, nebylo to v jeho silách, ale prostě si nemohl pomoci. Přistoupil k jeho posteli a nesmírně jemně se jen matně dotknul svými chvějícími se rty těch jeho, bezbarvých, suchých a popraskaným, které jindy mívaly svůj přirozený, mírně zbarvený odstín, dnes působily téměř fialovým prochladlým dojmem. Slza z Tomových očí dopadla na bratrovu bílou tvář.

„Jsem tady,“ zašeptal.

autor: Heidi
betaread: Janule