Tom scházel ze schodů s odhodlaným výrazem a pokoušel se projít bez povšimnutí kolem bratrova pokoje. Nechtěl na něj myslet, teď opravdu nebyla vhodná chvíle. Věděl, že by si to všechno rozmyslel, že s pohledem na jeho porcelánovou tvář, by vyprchala všechna jeho rozhodnost, s níž právě teď opouštěl dům a vcházel do chladného večera, osvětleného jen tlumenou září pouličních lamp a rozsvícenými okny v protějších domech. Neovládnul se a jeho zrak se zvednul k jejich oknům v prvním patře. Vlastně si někde v hloubi duše přál spatřit Billovu siluetu za oknem, možná by jej to přimělo zůstat. Má jít, nebo obrátit své kroky zpět k domu, aby nečinil situaci ještě komplikovanější? Ne, chce to udělat. Proč by nemohl? Nejde se špatným úmyslem, chce jen Billovi otevřít oči.
Dokud bude bratr věřit v lásku někoho jiného, nikdy nebude patřit plnohodnotně pouze jemu. Tři jsou příliš mnoho, opravdu velmi mnoho na to, aby mohli být všichni šťastní. Pokaždé by alespoň jeden z nich trpěl a to podle toho, jak moc by Bill projevoval svou blízkost a náklonnost. Nemá sílu bojovat, nemá sílu se o bratra přetahovat a bít se o něj jako před rokem, něco už spolu přece zažili a on to chce jen uchovat. Chce příliš moc, když chce být jen šťastný? Obětoval by všechno co má, odhodil by všechen úspěch, jehož kdy v životě dosáhl jen za obyčejný život, který by ale mohl trávit po boku toho, kdo pro něj znamená nejvíc.
V kapse svíral nevelký kovový předmět, chladil jej na prstech a on si připadal tak strašně zvráceně, tak podle. Má na to vůbec právo? Nad tím teď není čas přemýšlet, něco mu říká, aby pokračoval, bude věřit svému vnitřnímu hlasu, protože v něm nad morálkou stále vítězila přirozená lidská touha zničit konkurenci kolem sebe. Nebude se dělit, nikdy. Ať už si s Billem řekli cokoliv, ať už se k sobě jakkoliv chovali, on věděl, že to absolutně nic nezmění na jejich vzájemných citech, že jsou příliš silní na to, aby je zlomila povrchnost. Když je nejhůř, vždycky se stmelí, v těch nejtěžších chvílích mají věčnou jistotu jeden v druhého a on nedovolí, aby jejich souznění kdokoliv narušil. Nemyslel to zle, byl jen neuvěřitelně zoufalý.
Se zatajeným dechem se zastavil před bytelnými dveřmi a nejistě přešlápnul. Věděl, že je uvnitř, při jejich odpoledním hovoru mu sama povídala, že jde domů a hodlá se tam zavřít na hodně dlouho, aby si nechala všechno postupně projít hlavou. Melodie zvonku se rozezněla v okamžiku, kdy na něj přiložil chvějící se prst. Nemusel čekat dlouho. Rychlé kroky jej přesvědčily o tom, že dívka nejspíš doufá v příchod někoho jiného, ale to jej nijak nerozrušovalo.
„Tome!“ vydechla Teresa s překvapením v hlase.
„Nechtěl jsem tě nechávat samotnou, zněla jsi tak naléhavě, raději jsem se chtěl ujistit že jsi v pořádku,“ lhal skoro stejně dobře jako to ovládal jeho bratr.
„Jsem ti hrozně vděčná,“ působila opravdu dojatě, možná mu jí bylo chvílemi i líto. Nemohla za to, nebyla její vina, že se zamilovala do nesprávného. Ale není doba pro lítost.
„Půjdeme ke mně, souhlasíš? Tady dole je strašná zima,“ vedla jej po schodech do pokoje a on ani v nejmenších nevnímal prostředí kolem. Myslel jen na jedinou věc. Jak to nenápadně umísti tak, aby zachytil všechno co potřebuje? Nemůže si dovolit, aby si toho všimla, bylo by to potom k ničemu. Zbytečné obavy. Teresa téměř okamžitě odběhla zpět do kuchyně, aby pro ně přichystala něco k pití, takže měl dostatek času připravit co bylo třeba.
Neváhal, v rychlosti spustil několik drobných tlačítek a jako vhodné místo zvolil komodu přímo naproti posteli. Hnusil se sám sobě, když přes ni opatrně přehazoval svoji mikinu, aby to podstatné skryl. Doufal, že to nebude trvat dlouho, nesnesl by to.
Obrátil se na dívku, která právě přinášela dvě plné sklenice a naznačil jí, aby přijala místo na posteli vedle něj.
„Je ti líp?“ zeptal se starostlivě. Teresa sklopila hlavu.
„Je to příliš čerstvé. Víš, pořád jsem ještě strašně naivně doufala, sice jsem nějak tak racionálně věděla, co mi chce dnes říct, ale bylo snazší uvěřit té hezčí variantě.“ Bože, kdyby aspoň nebyla tak nešťastná, jenom mu to ztěžuje! Upřel na ni zrak.
„Přijde někdo jiný, Tereso. Nic není na věky, když to mělo skončit, prostě se tak stalo. Nic nevyřešíš tím, když se uzavřeš do sebe. Máš právo na život i bez něj.“
„Já vím, ale je to pro mě těžké, tak zatraceně těžké! Takovou dobu jsem ze sebe dělala hlupáka, ležela mu u nohou a on mi to vrátí takhle. Kdyby mi to alespoň řekl dřív, nemuselo by to být tak silné, ale on mlčel!“ Tom nervózně žmoulal lem svého trička. Jak nesnášel tyhle fráze! Měl pocit, že už je ani neumí říkat, tak jako kdysi, to ještě mívaly ten správný účinek. Chtěl, aby měly i dnes, aby to bylo především rychle.
„Zapomeneš.“
„Nedokážu to,“ špitla. Ušklíbnul se.
„Ale dokážeš.“ Bože, jakoby to neříkal, jakoby snad všechny nebyly stejné. To jen Billovy představy se zastavily někde jinde. Jeho naivní bratr. Nedalo to vůbec žádnou práci, stačilo tak málo a padnul první polibek…
autor: Heidi
betaread: Janule
Tak že mu ji Tom jako přebete,