Tom si zlostně strhnul sluchátka z uší a zadíval se skrz zamlžené okno, na něž dopadaly kapky drobného deště. Celkově byl nepříjemný den, nesnášel tohle vlezlé počasí, působilo na něj neskutečně pesimisticky a jakoby snad bylo předzvěstí toho, že by se mělo něco pokazit. Pohlédnul na hodiny, které nemilosrdně odtikávaly minutu za minutou a znásobovaly jeho vzrůstající napětí. Už teď by měl být s ní, právě v tomto okamžiku by se měl bratr nacházet v její společnosti a on se jen modlil, aby dal na jeho radu a vyřídil to co nejrychleji. Stačil už poznat malou část z Tereziných schopností a i přes averzi vůči ní musel uznat, že nejsou právě zanedbatelné. Vždyť jeho dokázala přinutit, aby ji vyslechnul, dělalo mu to fyzicky zle, ale přesto neodešel a setrval, on, kterému nikdy nečinilo velké problémy být k lidem tvrdý.
Hlavou se mu honily myšlenky na to, co s Billovou navrácenou přecitlivělostí udělají její uplakané oči. Nebyl naivní, bylo mu naprosto jasné, že Teresa se nebude chtít tak lehce vzdát, že ona není typ dívky, které stačí říct sbohem a ona se beze slova otočí a zmizí. Měl z toho podvědomý strach, což bylo způsobeno především tím, že se s Billem začínali navracet do původní roviny a všechno kolem nich bylo ještě příliš křehké. Věděl, kde má s Teresou schůzku, Bill mu to sám řekl, jakmile s ní včera dotelefonoval.
Teresu překvapil jeho vážný výraz, skutečně byla přesvědčena o tom, že je jejich dnešní setkání začátkem nové etapy jejich vztahu, že pro ně nic nekončí a ona bude moci pokračovat dál, všechno zlé se promění k lepšímu a ona se jej nebude muset zříkat.
„Chtěl jsi mi říci něco důležitého. Tak mluv, čekala jsem na to dostatečně dlouhou dobu, tak to prosím neprotahuj ještě více,“ vyzvala jej dívka a narážela tím na období, které následovalo po její návštěvě u něj doma a ignorace jejích hovorů a veškeré snahy.
„Já… myslím, že většina už ti stejně došla v okamžiku, kdy jsem se tak dlouhou dobu neozval, ale nebylo by fér vyřizovat něco takového po telefonu. Vážím si toho, co jsi pro mě dělala, svým způsobem jsi mi pomohla, nejspíš si to ani neuvědomuješ. Ale bude lepší, když teď každý půjdeme vlastní cestou.“
Teresa sklopila oči a měla pocit, jako by jí do těla vstřelili šípy. Zvedla svůj skelný pohled k Billově nejisté tváři.
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Je mi to líto.“
„Ne, není. Kdybys něčeho opravdu litoval, nezachoval by ses tak jak se právě chováš. Pro tebe to všechno byla jen taková zábava, mezihra mezi něčím co doopravdy chceš. Ty nemáš ani ponětí, jak strašně moc to znamenalo pro mě! Nevíš, jak moc jsem se snažila, nebylo nic co bych pro tebe neudělala! Co mám dělat, Bille? Co mám dělat víc? Já to doopravdy nevím, nevím čím tě mám udělat šťastným, řekni si o cokoliv.“
Bill zoufale vydechl a promnul si několik pramenů podél obličeje. Tak moc se mu příčilo vidět ji takhle nešťastnou a zlomenou.
„O to přece nejde. Nemohlo by to fungovat, Tereso, neříkám, že to nebylo krásné, ale… prostě to nejspíš není to co hledám, já vím, jak moc jsi pro to udělala, ale není nic, čím bys to mohla změnit.“ Teresa prudce chytila jeho ruku, volně poleženou na stole a sevřela ji v dlani. Po tváři jí stékala velká slza a rty se jí třásly.
„Nenech mě samotnou, Bille, prosím! Vždyť tě miluju…“ Terese se zlomil hlas a chvějícími se prsty stírala z lící své slzy. Bill se cítil zahnán do kouta. Co má teď proboha dělat. Nemůže vstát a odejít, říct, ať se s tím vyrovná po svém, že on nemusí poslouchat její výlevy, protože to na jeho rozhodnutí stejně nic nezmění, i kdyby vyplakal řeku.
Ještě před pár dny by to možná udělal, ale on v sobě po neskutečně dlouhé době zase nalezl svoji dobrotu a emotivnost a prostě něčeho takového nebyl schopen. Přemýšlel, jestli jí má obejmout, ale bál se, aby to nevzala jako impulz, jako naději.
„Nejsi typ dívky, která by měla problém najít si vhodný protějšek,“ konejšil ji.
„Nechci nikoho jiného, copak ti to ještě nedošlo?!“ vykřikla zoufale Teresa, až se po nich několik málo hostů zvědavě otočilo. „Máš někoho jiného? Řekni mi to, Bille, chci to vědět, jestli je tady někdo jiný, vyrovnám se jí, dokážu ti, že nemá nic co bych ti nemohla dát i já!“
Bill si připadal čím dál tím víc nepříjemněji.
„Nikoho nemám, opravdu. Jen už nechci pokračovat, chci teď být sám, víš? A chci mít jistotu, že budeš v pořádku.“
„Nebudu, na to ti můžu dát své slovo, že nebudu. Bez tebe? Jak bych mohla! Neubližuj mi.“
„Nedělám to záměrně, Tereso, lidé se rozcházejí a scházejí, nikdy jsem ti neslíbil, že to bude navěky, nemluvili jsme spolu o budoucnosti, nepřemýšleli jsme dopředu. V té době jsem to tak chtěl, ale teď už to tak nechci, něco se změnilo a já už tě vedle sebe prostě nemůžu mít. Není to konec světa, já vím, že ani ty jsi se mnou nemohla být šťastná.“
„Ale já měla dost lásky pro nás oba a stále ji mám! Kdybys mi dal ještě jedinou šanci, nezklamala bych tě.“
„Ale to já jsem zklamal! Proč se pořád obviňuješ? Neudělala jsi nic špatně, nikde se nestala chyba, jen už nechci, abychom byli spolu, nehodíme se k sobě, je to tak moc těžké pochopit?“ Bylo mu jí tolik líto, nechtěl, aby trpěla, nepředpokládal, že to pro ni bude tak bolestné, ačkoliv věděl, že z její strany jde mnohem víc emocí než z té jeho. Ze zamyšlení jej probrala až Teresa, která jej k sobě prudce přitáhla a silně políbila na ústa…
autor: Heidi
betaread: Janule
