Tom roztržitě přijal hovor, očima však stále zůstával na zavřených dveřích koupelny, odkud byl slyšet jen proud tekoucí vody a občasné bratrovo zakašlání. Měl o něj obavu, měl o něj čím dál vetší obavu, vystouplá žebra na jeho hrudi jej dnes téměř vyděsila, nechápal, jak si toho nemohl všimnout už dřív, vždyť to musí být otázka mnoha týdnů, možná i měsíců! Nejspíš to však bylo poprvé, co se nesoustředil pouze na jejich společné uspokojení, ale dokázal vnímat i jiné skutečnosti, které mu předtím unikaly. Byl rozhodnutý na bratra lépe dohlížet. Nemohl spoléhat na to, že by Bill bral jeho varování vážně, vždycky se stavěl k jeho starostem laxně, říkával, že to přehání, že jej příliš pozoruje, ale on teď mnohem méně přemýšlel nad důsledky svého jednání.
Tom nestačil žasnout. Uvědomoval si, že se postupně přenáší role zodpovědného a starostlivého, kdežto bratr je stále více a více nevyrovnaný, podrážděný a přestává přemýšlet nad věcmi, které říká. Věděl, že kdyby bylo všechno v pořádku, nejednal by s ním Bill tak jak jedná, tušil, že se v jeho životě něco změnilo, že ho něco poznamenalo, ale ani v nejmenším neuměl vysvětlit, o co by mohlo jít. Zneklidňovalo jej, že právě on, který zná bratra téměř lépe než sám sebe, není schopen nalézt příčinu jeho změn v chování a výkyvech nálad.
„Ano?“ řekl do mluvítka, myšlenkami někde úplně jinde. Známý hlas jej však snesl zpátky do reality obrovskou rychlostí a málem jej zvednul ze židle.
„Tereso!“ vyjekl překvapeně a okamžitě přivřel dveře své ložnice, aby se hovor nemohl donést k bratrovi. „Co, co se děje? Proč proboha voláš?“ naléhal na ni rozrušeně. Už včera nebyl nadšený z vynuceného kontaktu s ní, nechtěl s ní mít nic společného, proč se mu tedy neustále plete do cesty? Nestačí jí snad, že se jí podařilo porušit to pevné pouto, které panovalo mezi ním a bratrem? Měla by je nechat být, měla by je už prostě nechat být.
„Chci ti poděkovat za včerejšek,“ špitla a její hlas zněl už o něco málo vyrovnaněji, než před pár hodinami, kdy se s ní rozloučil.
„V pořádku. Potřebovala jsi ještě něco?“ zeptal se netrpělivě Tom, přestože si uvědomoval, že nejedná právě podle největší slušnosti.
„Víš, dlouho mě nikdo takhle nevyslechnul, já vím, že jsem se ti vlastně vnutila, ale ty jsi stejně zůstal a počkal, dokud se nevypovídám. Kdyby to tak dovedl Bill, naslouchat někomu jinému než sobě. Neříkej mu, že jsem pro něj plakala, on to nejspíš tuší, ale není to pro mě tak ponižující, jako kdyby to věděl jistě.“
„Nic mu neřeknu,“ ujistil ji Tom a obezřetně se ohlédl. Neměl zájem, aby se Bill dozvěděl o jeho absurdním vybavování.
„Myslíš, že bych tě mohla ještě někdy vidět? Někde, kam bych tě nemusela tahat téměř násilím?“
Tom zalapal po dechu. Jejich rozhovor se začal stáčet do úrovně, kde o něj vůbec nestál. Zamyslel se. Netoužil po ničem jiném, než po absolutní jistotě, že se bratr už nadále s Tersou nestýká, že už mezi nimi všechno skočilo. Kdo mu tu jistotu může dát? Bill? Tomu teď nemůže věřit, byl by ochoten mu naslibovat a odpřísáhnout cokoliv, oč by mu řekl, jen aby si jej u sebe udržel a lhaní mu nedělalo sebemenší problémy. On se o něj prostě nebude s nikým dělit. Došly mu souvislosti, pochopil, že pokud bude s Teresou v kontaktu, bude přesně vědět, co se mezi ní a bratrem odehrává. Už jednou si přece na chvíli zahrál na někoho, kdo umí naslouchat druhým, proč by svou roli nemohl zopakovat v zájmu svého vlastního klidu? Potřeboval, aby se daly věci konečně do pořádku, měl pocit, že se nemůžou hnout z místa, že uvízli a teď to nejde dál.
Musí Billa držet co nejdál od Teresy, je zřejmé, že pro něj není úplně lhostejná, když pro ni riskoval celý jejich vztah a bez jediné výčitky.
„Dobře. Víš co? Když se budeš cítit sama, můžeš mi zavolat souhlasíš?“
„Myslím, že se budu cítit sama už brzy,“ nadhodila a po krátkém rozloučení konečně zavěsila.
Tom si svým jednáním nebyl úplně jist, ale doufal, že nemůže nic zkazit. Další věc, která se teď pro něj stávala podstatnou, bylo lépe si bratra všímat. Nevypadal dobře, pořád byl dokonalý, ale jeho krásu teď překrývala únava a skleslost.
Bill se musel opřít o zeď, aby ustál na nohou. Byla sice pravda, že se mu krev rozhodně nespustila poprvé, ale ještě nikdy se mu při tom tak strašně nemotala hlava. Před očima vnímal mžitky a trvalo hodnou chvíli, než dokázal normálně vidět, aniž by se mu předměty nerozmazávaly. Cítil tupou bolest v levém spánku s srdce mu zase tak odporně nahlas tlouklo, byl na ten zvuk už neskutečně alergický, vždycky mu tak jednoznačně připomenul, co se s ním děje. Chvílemi měl pocit, jako by mu mělo prorazit hruď. Znovu se mu okolí rozplynulo před očima a podlomila se mu kolena…
autor: Heidi
betaread: Janule
