Teresa se otřásala táhlými vzlyky natolik silně, že nedokázala ustát na svých nohou a vyčerpaně dosedla na studený obrubník, lemující silnici. Bylo zvláštní vidět tmavovlasou vílu s blankytnýma očima zničenou a zlomenou na okraji cesty, jak se svíjí v poryvech pláče a není nikdo, kdo by mohl vzít pryč její bolest.
„Co to s tebou udělal?“ zeptal se zaraženě Tom a s obavami sledoval dívku, která si přitahovala kolena k bradě a vlasy jí vlály po tváři. Mohl by jít k ní a utěšit ji, mohl by ji obejmout a říct, že všechno bude v pořádku, ale on to nedokázala. Zůstávalo to v něm, cítil lítost, ale stále se na prvním místě jeho priorit nacházel on sám a jeho nezničitelná touha odehnat každého, kdo by se odvážil postavit mezi něj a jeho bratra.
Byla to paranoia, byla to bezcitnost, bylo to silnější než on.
„Měla bys jít domů. Měla by ses vrátit k tomu, co bylo předtím, než si jej potkala. Pokračuj v tom, navaž a zapomeň. Nemůžu ti pomoct, můžu ti jen poradit, ale zbytek je na tobě.“ Teresa si setřela prochladlou rukou slzy a skutečně vstala. Možná pochopila marnost svého počínání, zbytečnost všeho, o co se tak usilovně snaží, že její kroky vlastně vůbec nikam nevedou. „Musí pro tebe znamenat strašně moc,“ špitla do noci a pohlédla k nebi.
„Proč si to myslíš?“
„Protože když mluvíš o něm, máš jiný tón hlasu. Je v něm spousta něhy, měl by ses někdy slyšet. Má zvláštní schopnost přimět lidi, aby jej už nikdy nedokázali opustit.“
Tom trhnul hlavou. Neměl chuť se právě s ní pouštět do úvah nad Billovou magickou přitažlivostí a diskutovat a změně jeho mluvy ve chvíli, kdy je o bratrovi řeč. Byl to příliš tenký led a on se na něj nechtěl za žádnou cenu pouštět.
„Děkuju. I za to málo. Pomohlo mi to.“ Tom kývnul a měl se k odchodu, v posledním okamžiku však zadržel své kroky a naposledy pohlédnul do Teresiny strnulé tváře plné smutku. Váhal, ale nakonec přece jen vypustil otázku, která už tak dlouho obklopovala jeho mysl. Věděl, že to není jeho věc, že mu třeba vůbec nemusí odpovědět, ale nějakým způsobem to prostě chtěl risknout.
„Tereso, ještě jedna věc. Já… vím že mi do toho asi nic není, jestli nechceš, nebudeme o tom mluvit, ale… spala jsi s ním?“ uvědomoval si jak okatě horlivě to znělo, ačkoliv se pokoušel a ledabylý tón, bylo to pro něj natolik důležité, že se nedokázal ovládnout a působit lhostejně.
Teresa se naštěstí netvářila nijak zaskočeně, byla jedním z lidí, kterým nedělá problémy mluvit o svém soukromí.
„Když to chceš vědět. Ne, nespali jsme spolu. Ne že bych pro to nedělala dost, ale… prostě jsem pro něj asi nebyla dost dobrá. Nejspíš ta, co ji měl na fotce, to s ním uměla líp.“
„Na fotce?“ podivil se Tom. Teresa povzdechla. Měla toho dnes už plné zuby.
„Jo, vždycky než usnul, prohlížel si nějakou fotku, měl ji v peněžence. Myslel si, že spím, nevím kdo na ní byl, jen tipuju. Ale teď už vážně půjdu.“
Bill pomalu usrkával z velkého hrnku horkou kávu a tiše si pobrukoval slova balady, která jej právě napadala. Položil unaveně hlavu na desku prostorného oválného stolu a oči nechal doširoka rozevřené. Byl tak strašně neklidný. Ruce se mu chvěly a byly nepřirozeně bledé, už pokolikáté za krátkou dobu se necítil ve své kůži. Přemýšlel nad vším, co se kolem něj odehrávalo, vybavoval se mu každý Tomův zničený výraz, ten pohled jeho očí, který se v těch jeho snažil najít tu ztracenou osobnost, která jakoby byla potlačena nějakými cizími vlivy.
Ubližoval mu, ubližoval mu z toho neskutečného citu, který jeho samotného tolik bolel, obklopoval jej strach, nepoznával se. Rok strávený v přítomnosti někoho, kdo pro něj byl vzácnější než on sám, se na něj podepsal tak významně, jako ještě nic v jeho životě. Nikdo mu to nemohl vyčítat, nikdo přece nemohl být proti. I pro něj to bylo těžké, zažívali těžké období, poznávali sami sebe, nacházeli vlastní identitu a to co se v nich objevilo, jej tolik děsilo, bál se sám sebe, svých reakcí, ztráty života, který pro něj byl běžný až do té noci, než jej bratr poprvé zasvětil do něčeho, co chtěl nejvíc na světě a o co by si nikdy sám neřekl.
Ztratil mnoho, vzdal se tolika věcí, všechno v jeho životním koloběhu se podřídilo jeho vztahu s Tomem. Od toho okamžiku byli oni dva na prvním místě a potom dlouho, dlouho nic. Nesl to těžce, nebylo pro něj jednoduché, žít v neustálém stresu, jestli se jejich blízkost neprosákne na veřejnost, jestli neutne všechno co se tak slibně vyvíjelo, neměl jistotu, že Kessy s Marcusem budou držet jazyk za zuby, dráždily jej Kessiny telefonáty, které adresovala Tomovi ještě několik měsíců po jejich posledním setkání, byl naplněný obavami a žárlivostí, v noci nemohl spát, on který dokázal prospat třeba celý den, nedovedl najednou zamhouřit oči.
Působilo toho na něj příliš mnoho. Chtěl alespoň jednu klidnou noc, trochu odpočinku, trochu odreagování. A prostě si našel způsob jak toho všeho dosáhnout. Bylo to tak snadné, nebylo na tom vlastně vůbec nic špatného. Stačila jediná tabletka z té zázračné tuby a jeho smysly byly nádherně otupělé. Ten pocit klidu jej začal lákat stále častěji a stal se jeho odrazovým můstkem do temnoty.
autor: Heidi
betaread: Janule
Bille neblázní to není ta spravna cesta.