Rozum a cit II 8.

Bill sevřel pěst a v rychlosti přemýšlel. Neměl chuť jít za Teresou, nepotřeboval ji vídat tak často jako ona jeho, netoužil po ní jako ona po něm. Její hlas zněl tak nešťastně, tak úpěnlivě, ona je na něm snad opravdu závislá! Na jednu stranu mu lichotilo, že je někdo jako Teresa schopen se ponížit a prosit, vyhovovalo mu když měl vedle sebe osobnost slabší než je on sám, s níž může manipulovat a přetvářet ji, nemusí se o nic snažit, protože všechno je mu servírováno naprosto automaticky. Ale občas mu vadil Teresin přehnaný zájem, zvláště v okamžiku, kdy se mu nechtělo jen tak se bavit, ale řešit něco mnohem důležitějšího. Nejraději by počkal až přijde Tom, musí mu zdůraznit několik zásadních věcí a právě se nacházel v té správné bojové náladě.

„Dobře,“ kapituloval Bill, i když jej to stálo velkou dávku sebezapření a přemáhání. „Za hodinu přijdu k tobě souhlasíš?“ Terese se nedařilo skrývat její nadšený tón, příliš se těšila až jej zase uvidí, jeho blízkost jí scházela jako droga, mohla by s ním trávit celé dny a stejně by to pořád bylo málo. Zanedbával ji, uvědomovala si to, věděla, že ze ní přichází jen když se nudí, nebo když má na srdci nějaký problém a nechce být sám. Nikdy se jí ale nesvěřil.

S ničím, ať už měl jakékoliv starosti, Teresu do nich nezaplétal, nechával ji mimo centrum dění, protože jí nevěřil a bylo mu jasné, že by nepochopila správně nic z toho, co by jí říkal. „Budu na tebe čekat“ špitla ještě do telefonu, ale její slova se ztratila v přerušení hovoru. Bill zavěsil ještě před tím, než stihla domluvit. Zamrzelo ji, že jej nezajímá co říká, ale přesvědčovala se, že by se měla raději začít připravovat na jeho návštěvu, než přemýšlet o hloupostech.

Tom bezmyšlenkovitě kráčel po chodníku směrem k jejich domu a v hlavě se mu jako film promítalo všechno, co mu Gustav před chvílí řekl. Měl pravdu, samozřejmě, že měl pravdu. Neměl Billovi dovolit aby převzal veškerou kontrolu do svých rukou, mohlo mu dojít, že potom bude velice těžké dostávat věci zase do normálu a všechno si tím jenom zkomplikoval, místo toho, aby si s bratrem o problémech promluvili hned zpočátku, kdy ještě zbýval čas na jejich řešení. Dával to za vinu sobě, měl Billa ohlídat, vsugerovával si, že má za bratra zodpovědnost, že to on se má o něj starat a pečovat o něj. Nemohl se zbavit pocitu, že něco udělal špatně a to mu dělalo neskutečné starosti.

Jen co vstoupil do haly a bez zájmu za sebou zabouchnul dveře, téměř se srazil s bratrem, který právě scházel ze schodů a vypadal, že je na odchodu. Ucítil oblak jeho jemné nasládlé vůně a nenápadně se k němu naklonil, aby ji mohl pocítit zblízka. Přesně tento závan ulpěl na většině oblečení v jeho šatníku, vždy, když si k sobě Billa pevně přitisknul, zanechal na něm svou parfémovou stopu. Zamyslel se nad tím, že ještě nedávno mohl čerpat tu smyslnou vůni přímo z jeho pokožky na tu svoji. Přál si ty chvíle vrátit, jako nic jiného na světě.

Billa přiměla bratrova přítomnost k tomu, aby odložil svůj odchod na později. Přeměřil si Toma přísným pohledem a když chtěl pokračovat v chůzi, Bill jej pevně chytil za paži.

„Něco jsem ti přece říkal, ne?“ zeptal se tiše. Tom na něj upřel unavené oči.

„Mám starosti, Bille, potřeboval jsem slyšet cizí názor, potřeboval jsem si promluvit.“ Bill ještě zesílil svůj pevný stisk a přiblížil svou tvář na centimetr blízko k té bratrově.

„Když máš problémy, máš přijít za mnou! Já jsem tady od toho, abych ti pomohl, abych tě vyslechnul, tak to ve vztahu dvou lidí chodívá!“

„Nemohl jsem jít za tebou, Bille, copak to nechápeš? Nevidíš, že všechno mezi námi není tak jak má být?“

„Co ti říkal?“ obořil se na něj Bill. „Radil ti ať mě necháš? Vždycky tě štval proti mně!“ Tom se na bratra díval s naprosto nechápavým výrazem ve tváři. Málokdy jej vídal tak rozzlobeného, navíc stále odmítal pustit jeho paži a držel ji stále pevněji.

„Co je to za nesmysly? Gustav byl vždycky na naší straně, podporoval nás! Nás oba, k oběma se choval stejně, Bille, to co říkáš se nikdy nestalo.“

„Nemáš právo mluvit o nás dvou s někým cizím. Je to naše věc, náš vztah a my jej dokážeme zvládnout sami, aniž by se nám do něj míchal někdo třetí. Nebudeš s ním o nás mluvit, stejně ti ty jeho rádoby psychologické řeči nijak neprospívají. Moc nad nimi přemýšlíš a potom se divíš, že nám to nefunguje, když pořád hledáš problémy tak, kde nejsou.“

„Ty ses úplně zbláznil!“ vykřikl rozčileně Tom. „Chceš mi diktovat s kým se můžu stýkat?! Jak můžeš? Bille já tě miluju a ty mi neustále dáváš ultimáta a snažíš se mě omezovat tak, abych byl na tobě bezprostředně závislý!“

Bill chvíli přemýšlel nad vhodným argumentem, jímž by mohl bratrova slova odmrštit, ale nic efektního jej nenapadalo. Byl až nebezpečně blízko pravdě. Rozhodl se, že když to nepůjde vyřídit z Tomovy strany, udělá to z té druhé. Nechal stát bratra uprostřed schodiště a bez rozloučení opustil dům…

autor: Heidi
betaread: Janule