Na Billově porcelánové tváři se objevil ublížený výraz. Neodpovídal, jen se bratrovi díval upřeně do očí a vzpurně pohodil hlavou. Tom se stáhnul. Věděl, jak strašně moc Bill nenávidí, když na něj křičí, vždycky mu to vadilo, nesnesl, aby na něj někdo zvyšoval hlas, podle jeho názoru navíc, když chyba nebyla na jeho straně. Tom měl obrovskou chuť bratra obejmout, chlácholit jej v náruči. Uvědomoval si, že jeho myšlenkové pochody jsou nelogické, ve skutečnosti by se měl na Billa zlobit, vyčítat mu jeho nepřiměřené rozčilení a neustálý dohled, kterým jej provázel, ať se hnuli kamkoliv.
Ale ještě pořád byl zaslepený nostalgickými city, věřil, že to všechno je jen z čistých emocí, že bratr to nemyslí zle, jen má obavy. Bojí se, že by jej mohl ztratit, že by mu mohl Tom ublížit, dával prostě pozor, aby se mezi ně nedostal někdo třetí.
Nemůže mu to mít přece za zlé, Bill chce vždycky to nejlepší a chce to hned a bez námitek, musí jej respektovat, musí mu dát čas aby se sám vypořádal s tím, že jakmile se objeví na veřejnosti, nemůžou být k sobě připoutáni celou dobu, nemůže jej držet za ruku, ani se jej dotýkat, to je prostě nepřípustné.
Bill si musí zvyknout na to, že pokud nejsou skutečně sami, musí se ovládat a hrát malé divadlo, nedávat najevo opravdové city, i kdyby se dělo cokoliv. Už před rokem bratr málem poodhalil jejich pravdu, když ztropil v jednom místním baru žárlivou scénu a jediným jejich štěstím byla příliš hlasitá hudba a minimum hostů.
Nemůžou mít neustále jen idylický vztah bez jediného mráčku, je normální, že se dva lidé spolu hádají, pročistí to atmosféru mezi nimi a zase bude dobře. Bill se uklidní, bude ujištěn, že je v jeho životě jen ten jediný a přestane s podezíráním a vyhledáváním konfliktů. Zarážející na celé věci bylo pouze to, že jejich neshody se projevují čím dál častěji a Tom už si ani nepamatoval, kdy spolu naposledy mluvili v klidu.
„Omlouvám se. Nechci se hádat, budu se snažit abych tě už víckrát nerozzlobil.“ Toma stálo velké přemáhání pronést tuto větu, protože s Billovým názorem absolutně nesouhlasil a dělal to všechno jen proto, aby bratra upokojil a nevznikaly mezi nimi další rozbroje.
„V to doufám. Neboj se, ohlídám si tě,“ odpověděl Bill sebejistým tónem a bratr se musel hodně ovládat, aby nevykřiknul nahlas, že není žádná věc, na kterou by bylo potřeba dohlížet. Neřekl však raději nic, věděl, že by to vedlo jen k horšímu.
Nechal Billa v obývacím pokoji a sám se šel odreagovat do sprchy, kde na sebe nechal stékat proud ledové vody, která v něm utlumila tu neskutečnou horkost na tvářích i po celém těle.
Kolem jedenácté hodiny večer se Bill rozhodnul vypnout televizi, jelikož jej zmáhala únava a navíc mu v jeho blízkosti scházel Tom. Chtěl být zase u něj, znovu a znovu se ujišťovat, že oni dva k sobě patří a že nikdo jiný nemůže nahradit jeho místo. Vyšel po schodech nahoru a tiše rozevřel dveře do pokoje. Své věci měli ještě stále každý ve své ložnici, ale už více než deset měsíců spali jen v Tomově pokoji. Už by asi nedokázali usnout odděleně, byli příliš navyklí na vzájemnou přítomnost, že když se uprostřed noci náhodou probudili, stačilo sáhnout na druhou stranu postele a okamžitě ucítili tělo toho druhého, což je naplňovalo klidem.
Tom ležel na jejich společné posteli, nespal, měl oči široce otevřené a při příchodu bratra je zvědavě zvednul. Bill neprojevoval žádné známky studu jako zpočátku, kdy byl nejistý a nebylo pro něj snadné přistupovat k jejich vztahu přirozeně. Za tu dobu se toho však spoustu naučil, zvyknul si na to, že jej Tom zná dokonale, zná každou část jeho těla, nemá před ním co skrývat, neexistuje nic, co by o něm bratr nevěděl, co by mu zůstalo utajeno. S naprostou suverenitou se pomalu převlékal a nevnímal bratův upřený pohled na své odhalené tělo. Nespěchal, věděl, že jej dráždí, každým svým promyšleným gestem jej vzrušuje a jemu se ten pocit líbil.
Chtěl, aby jej Tom prosil, aby si konečně lehnul k němu, aby nedočkavě poklepal na volné místo vedle sebe a on mu mohl s radostí vyhovět. Když se po několika minutách připravil ke spánku, vsunul se k bratrovi pod deku a nechal rozsvíceno. Chtěl Toma vidět, vidět jeho výraz, jeho reakce, jeho oči. Cítil, jak mu bratr pokládá ruku na břicho a opatrně vyhrnuje lem jeho trička. Nechal se, dovolil mu, aby si s ním zatím dělal co chtěl. V Tomovi pořád zůstávaly útržky jejich odpoledního rozhovoru, způsob, jakým s ním Bill mluvil, jak byl sebejistý a nepřipouštěl cizí názor. Překypovala v něm myšlenka, že jej chce bratr řídit, že chce aby jednal podle jeho představ, že se snaží si jej příliš podmanit.
Přesto jej teď něžně líbal a hladil na hrudi, jemně si pohrával s jeho jazykem a nutil jej otvírat ústa, aby do nich mohl proniknout co nejhlouběji. Nemohl si pomoct, ale zrovna dnes se mu do toho příliš nechtělo, ještě pořád se zlobil. Ale spali spolu denně, Billovi by bylo podezřelé co se děje a začal by se jistě vyptávat. A Tom o tom nechtěl znovu mluvit, raději udělá co se od něj očekává a všechno bude v pořádku. Bill mu zajel rukou do vlasů a spokojeně zašeptal. „Věděl jsem, že budeš rozumný, jen potřebuješ trošku zkrotit od těch tvých návyků.“ Tom se rozhořčeně odtáhnul od jeho úst…
autor: Heidi
betaread: Janule
