Tak tohle je speciálně pro Lyru a Billy…Ptž mi otevřely oči a zabránily mi udělat největší chybu mého života. Takže holky, mocinky moc Vám děkuju. Jste moje ZLATÍČKA!!!!!!
**********************************
Už nemá důvod žít. Už ne. Ten poslední člověk mě zradil. Ano, můj kamarád Andreas. To byla ta poslední kapka. Sedím tu teď na mostě, kolem mě plno lidí. Jen ti, které bych tu chtěl, zde nejsou. Člověk, kterého miluji a můj nevěrnější přítel. Ti dva zde chybí. Asi si někde užívají a jak znám Toma, ten určitě. Nestačí, že mi lásku neopětuje. On mě musí ještě trápit svými postelovými známostmi a Andreas? Tomu když jsem se svěřil, vysmál se mi. Řekl, že jsme nechutný a blázen. Že mě Tom nemůže nikdy milovat. NIKDY. To slovo se mi zarylo tak… tak hluboce do srdce, že jsme se rozhodl to udělat. Ano, skončím se životem. Kapela sice prorazila, ale ty Anti-fans mě opravdu ničí. Ty jejich věčné nádavky, kdo to má snášet? Já? Já už na to ale nemám sílu. Tolik bych si přál, aby mě Tom podržel. Je pravda, že to dělal. Vždycky mi dokázal zvednout náladu, ale poslední dobou… poslední dobou se hodně změnil. Jako bych pro něj už neexistoval. Copak nevidí, jak se trápím? Nevidí jak trpím, jak jsem sám? Ne, nevidí to. Nebo to aspoň nechce vidět. Postavím se na zábradlí. Sice s námahou, ale postavím. Dívám se dolů. Trochu se mi zatočí hlava. Nemám rád výšky, ale už prostě nemůžu. Za sebou slyším hlasy. Některé mě povzbuzují, některé mi to rozmlouvají. Policie, hasiči, všichni jsou tady, ale kromě těch dvou. Tak moc bych chtěl, aby tu byli a viděli, kam mě dohnali. Nemůžou to vidět. Nejsou tady. Zadívám se na dav. Slzy se mi linou po tváři. Nechci to udělat, ale zároveň chci. Sám v sobě se už nevyznám. Odhodlávám se… „NE! Bille… stůj!“ uslyším ten nejkrásnější hlas. Otočím se.
„Tome…“ vydechnu. Jde blíž.
„Nepřibližuj se!“ zavrčím.
„Bille… bráško… no tak neblbni… To… to přece nemusíš… Všechno se dá vyřešit,“ konejší mě, ale stále se přibližuje.
„Tome… prosím… Já už nemůžu dál. Tebe nikdy nemůžu mít a Andy se mi vysmál,“ zašeptám. Tom se zarazí.
„Bille… přece mě tu nenecháš… Nechceš mi přece ublížit.“
„A to že ty mi ubližuješ, je v pořádku???!!!!“ zakřičím. Zbledne.
„Něco s tím uděláme… uvidíš… nedělej hlouposti… prosím. Když mě k sobě teď pustíš… promluvíme si..“ nabídne mi. Váhám…
„Bille?“ upozorní mě na sebe.
„Ať jdou pryč… všichni… chci tu jen tebe… Nikoho jiného.“ Řeknu své požadavky.
„A pak mě k sobě pustíš?“ zeptá se váhavě. Kývnu. Tom jde rychle za policistou a vše mu řekne. Ten okamžitě začne rozhánět dav… Za pár minut už tu jsme jen já, Tom a pár lidí od záchranky.
„Už… už můžu?“zeptá se.
„NE… Ještě oni,“ zakroutím hlavou.
„Bille… prosím,“ zaškemrá..
„O něco jsem tě požádal.“ Tom kývne a začne je posílat pryč. Nechtějí… Ale nakonec odejdou…
„Bráško?“ zašeptá.
„Tome… sedni si… ale na kraj.“ Povolím. Hlavou se mi honí šílené myšlenky. Jsem asi vážně blázen.
„Řekni mi co tě trápí,“ hlesne…
„Vážně to chceš vědět? Opravdu? Nevysměješ se mi jako Andy?“ zaváhám. Tom zakroutí hlavou. Dám se tedy do vyprávění.
********************************
Jednou ráno jsme se probudil s takovým zvláštním pocitem. Nevím kdy přesně to bylo, ale asi před rokem…Ten pocit mě sžírá do dneška…Potřeboval jsme se někomu svěřit. Někomu jako je Andreas. Ano… Andy. Bláhově jsem si říkal, že je to můj nejvěrnější přítel. Jediný, který mě kdy chápal a pomáhal mi. Chápala ale pouze do té doby, než jsem se mu svěřil se svými city k tobě.
„S jakými city?“ skočil mi do toho. Zamračím se.
„Ok… už mlčím,“sklapne.
„S city, které mě děsí, ale zároveň se mi líbí. Občas si připadám jako úchyl, ale já si prostě nedokážu pomoct .Já… já… tě… já tě miluju, Tome,“ hlesnu potichu.
„Bille? Co?? Řekni to ještě jednou…“ zašeptá. Bázlivě se na něj podívám. V očích má… já nevím… něco jako… pochopení? Možná i nějaký cit. Vůbec nevím, co si mám o tom myslet, ale všimnu si, jak se pomalu přibližuje.
„Tome…“ zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu.
„Bille… neboj. Všechno se změní. Slibuji. Už nebudu mít žádné lásky na jednu noc. Budu s tebou. Tak dlouho po tom toužím, ale bál jsme se ti to říct. Tak moc jsem se bál, že přijdu o tebe jako o bratra a už nikdy se tě nebudu moct dotknout a…“ zase se přišoupne.
„Tome… prosím…“ zašeptám.
„Pšššššt…“ Zašeptá a zase se přišoupne. Nahlas polku. Jemně mě chytne za ruku. Nahnu se k němu, ale…
„Tady ne. Doma, jo?“ zastaví mě. Uraženě se otočím.
„Bille… lásko… bulvár by nás roznesl na kopytech,“ kouknu mu do očí. Má pravdu. Už tak mě David asi zabije za tenhle můj dnešní cirkus. Kývnu Tomovi. Opatrně se zvedne a přeleze zábradlí. Postaví se na pevnou zem. Podá mi ruku. Se slabým úsměvem ji přijmu. Zvednu se, ale podjede mi noha. Tom mě drží.
„Prosím… prosím… nepouštěj mě… já… já už nechci umřít.“ Vyhrknu vyděšeně.
„Bille… nikdy tě nepustím. Ale drž se mě,“ snaží se mě vytáhnout nahoru. Kloužou mu ruce. „Tome…“ zašeptám a pomalu se jej pouštím. Nechci ho stáhnout sebou.
„Bille!!! Okamžitě toho nechej!!“ zakřičí, až mě vyděsí. Pevně se ho chytnu. Konečně mě vytáhne nahoru. Schoulím se mu do náruče. Sedíme na zemi. Vzlykám. Tom mě hladí po zádech. Kašlu na to, že jsme na veřejnosti. Nahnu se k němu a opatrně ho políbím. Bojím se, že mě odmítne, ale on ne. Začne mi polibek oplácet a já jsme konečně šťastný…
autor: Mykerina
betaread: Janule
no ufff, ježiš,ten konec byl ale napínavej, já už se fakt bála! uf, krásný 🙂
ty vogo, uf, to jsem se lekla xD nádherná povídka…