Pláž

Kluci, jakožto celá skupina, vyrazili na dovolenou a vybrali si k tomu nejvhodnější místo – Korsika. Měli vyhlídnuté dobré místo, kam nejezdí mnoho turistů a tak celkově tam není moc lidí. Potřebovali si od všeho odpočinout a nabrat nové síly, což šlo jedině v naprosto minimálním počtu lidí kolem nich. Mělo to ale také jednu obrovskou výhodu. Asi půl hodiny pěšky podél cesty došli do turistického městečka, kde se to lidmi jen hemžilo, takže zas tak odříznutí od světa nebyli.
Seděli v jednom baru a Bill začínal cítit, jak na něj doléhá únava. Ono se taky není čemu divit. Když se člověk válí celý den na sluníčku, nesmí se potom divit, že se mu chce spát.

„Kluci, já jdu domů, jinak vám tu za chvilku usnu.“

„Bille, no tak, nebuď labuť,“ pošťuchoval Georg a dal na ex dalšího panáka.

„Ne, já už vážně půjdu. Tak dobrou,“ rozloučil se a odešel. Mohl jít po cestě nebo to vzít po pláži. Sice se trochu bál, ale moře miluje, takže vybral variantu písčité cesty. Vtom uslyšel za sebou kroky, které se stále zrychlovaly. Neměl odvahu se otočit a podívat se neznámému do očí. Po těle mu naskočila husí kůže a Bill začal pochybovat o tom, jestli jít po pláži byl opravdu dobrý nápad. Nevěděl co dělat, tak zrychlil taky. Kroky slyšel stále hlasitěji a tak stále víc přidával, skoro až běžel. Moře po jeho levici bylo klidné, jen se občas o břeh přehnaly malé vlnky. Až daleko v dálce se tyčily útesy, kde se už proháněly stokrát větší vlny, které se vždy roztříštily o kámen. Zrychloval se mu dech a strach, jaký v něm momentálně vládl, byl stále silnější. Měl před sebou ještě dlouhou cestu a představa, že ji stráví tímto způsobem, ho děsila. Během večera vypil také několik skleniček alkoholu, který začínal během v hlavě cítit stále víc a víc. Najednou ho někdo prudce chytil za paži, až z toho ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Byl tak vyděšený, že začal křičet jak malé děcko a zakrýval si oči.

„Sakra Bille, neblbni, to jsem já. No tak, nech toho, uklidni se!!!!“ Tom na něj řval, aby připoutal jeho pozornost a snažil se mu zadržet ruce, aby už s nimi tak zběsile nemával.

„To-To-To-Tomeee???“

„Jo jo, jsem to já, jen klid.“

„Co se to do háje dělo?“

„Co? No to mi spíš řekni ty. Šel jsem za tebou, že tě doprovodím, protože tady aby šel někdo sám, je o krk, kor navíc, když toho nemálo vypije, jenže ty jsi začal zdrhat. Řval jsem na tebe, ale ty nic. Ještě jsi zrychloval.“

„Ehm… promiň. Já… já… nevím, vypil jsem toho vážně asi trošku víc než jsem zvyklý. Vůbec jsem nevnímal svět okolo sebe. Jen jsem se hrozně vyděsil.“

„Pojď sem,“ Tom ho pevně objal a hladil ho po vlasech. Bill se k němu tulil jako k plyšovému zvířátku a člověk by už jen čekal, kdy začne příst jako kočka.

„Tak pojď, půjdeme domů,“ Tom ho chytil za ruku, ale Bill se mu vyvlíkl.

„Počkej, vždyť nás někdo uvidí.“

„Tady? Je tu tma jak v pytli a všichni jsou buď doma nebo ve městě, neboj,“ natáhl k němu ruku a to už se jeho bratr přidal a pevně mu ji stiskl. Šli asi dvacet minut, když se Bill ozval, že ho bolí nohy, jestli by se na chvilku neposadili. Lehli si do písku pod palmu a pozorovali noční oblohu.

„Hele, kde je malý vůz? Já ho ještě nikdy neviděl,“ zkoumal oblohu Tom.

„No vidíš to, já taky ne. Počkej, jak to říkal děda… To musíš odpočítat od… no,jasný… mám ho!!!“

„Ježiš maria, já se lekl. Tak tohle mi už nedělej.“

„Jé, promiň. Hele, tamhle je.“

„Kde? Já ho nevidím.“

„No tady,“ Bill se k němu přisunul a přitiskl se k němu. Vzal Tomovu ruku do své a prstem ukázal na místo, kde se měl nacházet malý vůz. Jenže Tomovi to bylo v tu chvíli naprosto jedno. Jediné, co dokázal vnímat, byla Billova blízkost, jeho dotek, jeho dech, který se s tou největší lehkostí odrážel od jeho tváře jako vánek Upřel na něj své čokoládové oči a hypnotizoval ho pohledem. Bill ucítil jeho pohled a pousmál se.

„Tome, tam nahoře, ne na mém obličeji,“ uculil se.

„Já vim.“ Tom se začal pomalu přibližovat a jeho bratrovi začal úsměv pomalu opadat. Byli svými rty od sebe snad pouhý milimetr. Pohladil Billa po tváři a svým nosem ho pošimral po tom jeho. Zase. Už zase mu podléhá. Už zase ztrácí nad sebou kontrolu. Už nechtěl dál snášet tu vzdálenost, byť jen nepatrnou. Lehce se otřel o Billovy rty. Ten však jen nehybně držel. Díval se na svého bratra a nemohl se nabažit jeho krásy. Tentokrát se naklonil on a jazykem lehce přejel přes Tomův piercing ve rtu, který posléze opatrně uchopil mezi zuby a přešel na další, ale vášnivější a hladovější polibek. Bratr neváhal ani minutu. Jak na povel otevřel ústa, aby mohl Bill snadněji vyhledat jeho jazyk. Vypuklo zběsilé a touhou překypující líbání. Tom zajel bratrovi pod tričko a hladil ho po jeho dokonale jemném a rovném břichu. Šel stále výš až k jeho prsním bradavkám, které začal třít palci. Bill se začínal lehce svíjet pod tou neskutečnou krásou rozkoše, kterou mu jeho bratr dodával plnými doušky. Pomohl Tomovi si sundat triko a následně ho svlékl i jemu. Pevně ho objal kolem kru, takže jejich nahá rozpálená těla byla na sobě doslova jak nalepená. Tom ho zkoumal jazykem po celém jeho těle a jakmile se rty jen lehce dotknul bratrova podbřišku, cítil, jak sebou Bill trhl a dlouze vydechnul. Ten pocit se mu líbil. Pocit, že teď patří jenom jemu, že se ho teď dotýká jen on a nikdo jiný. Že ho má pod svou kontrolou. Bill mu zarýval nehty do zad a nedokázal krotit či ovládat svojí sílu. Byl jako v extázi a nemohl přestat. Roztáhnul nohy a čím dál silněji tlačil na Tomův klín. Chtěl mu být co nejblíž a i když už snad nemohl být víc, stejně mu to přišlo málo. Tom zajel rukou pod Billovy kalhoty a stačil jen letmý dotek na jeho přirození. Bratr přímo zařval slastí.

„Tome, pro… pro… prosím… už… už to neprotahuj.“

„Nebuď netrpělivý.“ Pomalu mu začínal rozepínat opasek, ale okamžitě mu byla odstrčena ruka. Bill už to nemohl snášet ani vteřinu tu pomalost, se kterou bratr postupoval, a sám si kalhoty rozepnul a sundal. Rychle a nepravidelně oddechoval a v očích mu plála nepředstavitelná touha. Takového ho snad Tom ještě nikdy neviděl. Určitě v tom hrál svou roli i alkohol, ale i přesto byl z Billovy reakce překvapený. Všiml si pohledu, jakým se na něj jeho bratr díval.

„Tome, podívej se na sebe. Vážně si myslíš, že se můžu krotit? Doháníš mě k naprostému šílenství a já se neovládám. Tak strašně moc tě chci!“ hltavě ho políbil. Tom byl z toho opravdu zaskočený, ale začínalo se mu to líbit. Vždyť kolikrát se takhle k němu choval on sám. Aspoň teď ví, jak se Bill mohl cítit a to bylo jedině dobře. Chtěl ho znát naprosto dokonale. Vyrůstají spolu už od začátku, jsou to přece dvojčata, ale po této stránce se teprve objevovali. Není to přeci ještě tak dlouhá doba, kdy poprvé zjistili, že k sobě cítí něco víc než jen bratrskou lásku. Nechtěl ho už dál trápit, pokrčil bratrovi nohy a ten se opřel o lokty. Líbal ho na krku, na hrudi, na podbřišku a šel stále níž. Očima ještě vzhlédl k bratrovi, aby se podíval na jeho výraz ve tváři. Střetli se pohledem a zadívali se navzájem do těch svých nádherných tmavých očí. Beze slova se sklonil a vzal Billa do úst. Přesně vycítil, kdy má zrychlovat a kdy naopak zpomalovat, aby ho ještě více podráždil. Billovy steny byly pro jeho uši ta nejkrásnější píseň, jakou kdy slyšel. Svíral jeho boky, které se chvěly a nemínilo to ustat. Když měl přijít vrchol, Bill si prudce lehl na záda a chytil Tomovi ruce. Projelo mu tělem už známé teplo a i přesto měl husí kůži po celém těle. Na povrchu kus ledu, uvnitř rozžhavená sopka, která každou chvíli musí vybuchnout. Prudce vydechl a letmo slyšel, jak Tom tiše polyká. Ještě celý zadýchaný se posadil a začínal Tomovi rozepínat kalhoty. Nejde přeci, aby si užil a jeho bratr ne. Vždy to musí být nastejno. Miloval ho z celého srdce a nechtěl, aby to vypadalo, že je mu dobrý akorát na uspokojení. Jenže Tom ho zadržel.

„Ne Bille, dnes ne. Dnes to byla tvoje noc.“

„Ale…“

„Žádné ale,“ položil mu ukazováček na rty, lehce s ním přes ně přejel a něžně ho políbil. Bill mu na to odpověděl úsměvem ve tváři. Pořád sice pochyboval. Vždyť Tom to potřebuje stejně jako on. Objal ho a ještě stále ztěžka mu oddechoval do ucha.

„Víš, já si počkám až domů. V tom písku je to sice fajn, ale postel je přeci jenom pohodlnější a já ho navíc nechci mít všude.“

„Cože? Ty blbečku!“

„Blbečku? No počkej, dneska to nepřežiješ! Naber kyslík, budeš ho potřebovat!“

autor: Terush
betaread: Michelle M.