Vzpomínka

Tom se procházel zašedlou zahradou magdeburgského zámku, zabalený až po uši ve své mikině a s kšiltovkou naraženou co nejvíce do čela. Byl podzim, popadané listí ze stromů pokrývalo už téměř každičký kousíček kamenité země pod jeho nohama, takže odkrývaly své nahé větve. Chodil sem a tam. Bez cíle. Stmívalo se a foukal jen letmý vítr. Rok. Dnes je to přesně rok. Rok od odchodu jeho nejmilovanější osoby. Ten dlouhý, temný, lítostivý a uplakaný rok… uplakaný jeho vlastními slzami. Každou vteřinu přemýšlel, co ho k tomu vedlo. A každou vteřinu si kladl stejnou otázku… Proč? Proč ho tady jeho bratr nechal? Proč odešel? Proč to udělal? V každé jeho větě, která se ukrývala v jeho myšlenkách, se vyskytovalo slovo PROČ. Proč nechal vypustit krev z jeho otevřených žil? Ale ať přemýšlel jak přemýšlel, odpověď se mu nedostávala.

Už ho z toho bolela hlava, sebemenší nepatrný kout v jeho těle. Sám nad sebou se divil, že má tolik síly ještě dýchat a dopřávat plicím kyslík. Pokaždé když zavřel oči, objevila se mu tvář jeho umírajícího bratra, který ležel v jeho náruči,bledý jako stěna, uplakanýma očima k němu vzhlížel, ale na tváři mu perlil úsměv. Jeho zářivý úsměv, kterým ho vždy odzbrojil a zbavil všech slov. Ležel mu v náruči jako hadrová panenka a svíral jeho ruku. Co chvíli jeho stisk povoloval od toho, jak mu docházely síly. Ještě teď cítí teplo jeho dlaně. Ještě teď slyší ta dvě poslední slova, která mu řekl. „Miluju tě!“ Zavřel oči a… spal.

V Tomových očích jen spal. Kde udělal chybu? Co udělal špatně? Proč? Proč ho tady jeho bratr nechal bez jediného vysvětlení?
Unaveně se posadil na lavičku a díval se do dálky. Tady byli spolu naposledy jako na veřejném místě. Seděli vedle sebe v objetí a… šťastní. Od té doby tu Tom sedává každý den a vzpomíná. Vítr mu foukal do tváře a jakoby mu zpíval ukolébavku, díky které se mu zavíraly oči a díky které usnul.

**

„Bille nech toho!“

„Co je? Neříkej,že se ti to nelíbí!“

„To strašně lechtá! Prosííííííím, už dooooost!“ Tom se svíjel smíchy na posteli a spíše ze sebe vydával vyčerpávající zvuky, protože už neměl sílu ani na to se smát. Bill ho pošťuchoval po celém těle a smál se na celý pokoj. Jeho zářivý úsměv ozařoval snad celou místnost a přidal na intenzitě! Byli jako dva malí kluci. „Dobře, uznávám!“

„Co uznáváš? Chci to slyšet!“

„Uznávám,že seš nejlepší na celém světě, že tobě se nikdo nevyrovná, že seš nejdokonalejší stvoření, co kdy existovalo a…“

„A?“ Bill pozvedl obočí a šibalsky se usmál.

„A že seš jediný, kdo mě dostane na kolena.“

„A dál?“

„A že tě milujuuuu!“ zařval Tom, uchopil ho za paže, přetočil ho, takže na něm teď ležel on. Zhluboka oddechovali, potřebovali načerpat trochu vzduchu, který dostali z plic díky hlasitému smíchu. Začali se zklidňovat a oba dva zvážněli. Dívali si do očí. Do těch nádherných čokoládových očí, kterých se nikdy ani jeden u toho druhého nemohli nabažit. Tom se k Billovi pomalu nakláněl a něžně se dotkl jeho rtů těmi svými. Polevil stisk na bratrových rukou, které mu držel za hlavou a položil se na něj plnou vahou. Něžně se líbali, spíše se jen dotýkali rty. Bill dal ruce zpět podél těla a vzápětí jimi začal bratra hladit po zádech. Ten ho hladil po jeho černých vlasech, druhou rukou ho jemně šimral po Billovým břichu. Poté strčil ruku pod jeho triko, takže se dotknul jeho nahého těla. Billem jakoby v tu chvíli projel elektrický proud. Lehce se prohnul a zaklonil hlavu, takže umožnil bratrovi dokonalý přístup ke svému krku. Ani na minutu neváhal. Vpil se do jeho jemné kůže, jazykem zkoumal každičký kousíček a jen občas vzal kůži mezi zuby a zlehka skousl. Ale i takové nepatrné doteky jeho úst vyvolávaly v Billovi nepředstavitelnou rozkoš. Díky tomu i on postoupil vpřed. Vytáhl Tomovi triko a přetáhnul mu jej přes hlavu. Nehty mu zarýval do zad, ale jen lehce. Vše bylo jemné. Žádné rychlé pohyby, jen oboustranné vzájemné laskání. Tom uchopil bratrův spodní lem trička a vysunul mu ho jen ke krku, ale Bill si ho hned sundal. Chtěl Toma cítit na svém těle. Přitiskl se k němu, jak nejvíce dokázal, uchopil ho za ruku a propletl své prsty s těmi jeho. Vpil se do jeho úst a následně na to vyhledal jeho jazyk. S lehkostí se třeli o sebe a i když jim tělem procházelo nepředstavitelné horko, na zádech jim naskočila husí kůže. Bill uchopil Tomovu bradu a zní pak sjížděl dolů přes krk,

hruď, břicho, podbřišek, až se dostal ke sponě jeho kalhot, které mu pomalými pohyby rozepnul a následně na to i sundal. Tom se až teď odpojil svými ústy od těch bratrových. Sjížděl jazykem přes krk až na hruď. Rty se dotkl každé jeho bradavky, díky čemuž cítil větší tlak na ramenou od Billových dlaní. Postupoval níž, jazykem zakroužil kolem jeho pupíku a zastavil se až na jeho podbřišku. Začal mu rozepínat pásek, zip, až se nakonec uvolnily a on měl konečně tu možnost se jich zbavit. Jazykem si razil cestičku zase zpět k jeho ústům, do kterých se hladově vpil. Rukou ho hladil po celém těle, až zajel pod Billovy trenky a dlaní se dotkl jeho přirození. Dnes je to jen jeho noc. Chce mu ukázat, co pro něj znamená, chce aby věděl, že je jediný člověk na světě, se kterým chce být až do konce života a kterého miluje. Nikdo jiný nemá šanci obsadit jeho místo. Nikdy! Bill je jediný člověk, kterého bude opravdu a upřímně milovat. Přitlačil na jeho rozkrok a odpovědí mu byl sten, který se dostal na povrch z Billových úst. Zaryl nehty do sněhově bílého prostěradla a podíval se Tomovi přímo do očí. Vycházela z nich láska a štěstí. Děkoval v tu chvíli bohu, že ho může mít a že může být právě s ním. S člověkem, kterého miluje nadevše. Uchopil bratra za krk a přitáhl si ho k sobě. Vpil se do jeho jemné kůže a zasypával ji jemnými motýlími polibky. Tom začal rukou zrychlovat po Billově přirození a pokojem se začínaly ozývat zvuky toho, jak vzrušeně oddechuje. Dýchal mu na krk a párkrát uchopil mezi ústa Tomův ušní lalůček. Vystačili si beze slov. Moc dobře věděl, kdy má zrychlovat na tempu a přidávat na intenzitě tlaku. Netrvalo dlouho, Bill se prudce prohnul, silně přitiskl hruď na bratrovu a zaplnil jeho ruku. Objal ho oběma rukama kolem krku a zrychleně mu oddechoval do ucha. Na čele se mu objevily kapičky potu. Položil si Tomovu hlavu na hruď a silně ho k sobě přitiskl. Díky tomu mu hrála do uší ta nejkrásnější píseň. Tlukot srdce, které bilo jen pro něj. Tom jen zavřel oči a vstřebával bratrovu vůni. Byl šťastný. Opravdu šťastný.

Tom prudce otevřel oči. Jeho tvář pokryly kapky slz. Plakal. Plakal už i ve snech. Ale ne. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na jejich poslední společnou noc. Pokaždé se mu tohle zdálo. Střídalo se to obrazci Billovy tváře a vždy bylo všechno v mlze. Všechno zpomalené jako nějaký starý film. Nikdy se nechtěl probudit, protože by se vrátil zpět do reality, ve které mu bylo tak úzko. Byl sám a naivně čekal, že se mu ocitne Billova ruka na rameni a oni se vrátí domů. Spolu, jako dvojice. Ale místo toho se Tom vracel pokaždé sám. A zase vracel zpátky sem na tuto lavičku. Zpět… ke své vzpomínce.

autor: Terush
betaread: Michelle M.