Dál jsem se opíral o futra dveří a sledoval odcházejícího Billa pohledem. V sobě jsem měl absolutní chaos. Prázdno! Nebo spíš takový zmatek, že jsem necítil vůbec nic! Nevím, ale nemůžu si pomoct. Bill se pro mě stává velkou neznámou a to mě neskutečně deptá. Zůstal jsem tam stát ještě asi deset minut, potom jsem se s těžkým srdcem vydal zpátky do ložnice. Na jednu stranu se mi ulevilo, už mezi náma nejsou žádné tajnosti. Ale zase je to těžší, protože znám pravdu a hlavně, je potvrzená!
Večer jsme se teda rozhodli zajít do klubu. Moc se mi nechtělo, vzhledem k Billovu dnešnímu incidentu. Měl jsem strach, ale jeho chování se zase vrátilo do normálu. No, relativního normálu. Měl jsem takové tušení, že tohle zlepšení je jen přechodná záležitost. Vůbec netuším, co bude dál. Jak se mám k bráchovi chovat? Nechci ho nějak provokovat nebo tak. Je to k nesnesení! Nachystal jsem se a zaklepal na Billovy dveře.
„Jo, už jdu!“ zakřičel a najednou se ozvala rána. Vystrašeně jsem vletěl dovnitř a viděl, jak se sbírá ze země a kolem něj se válí všechny věci z jeho kosmetické tašky. Začal jsem se smát, nemohl jsem si pomoct.
„No, jen se směj!“ zabručel naštvaně, začal házet jednotlivé předměty zpět do tašky.
„Tak pojď!“ popoháněl jsem ho, už na nás nejspíš čekají.
„No jo, pořád! Aby ses neposral!“ zabručel a sebral ze země poslední krém. Hodil ho do tašky a zvedl se. V rychlosti sáhl pro bundu a už se blížil ke mně. Všiml jsem si, že v jeho očích už se nezračí jiskřičky nadšení jako dřív. Byly mrtvé, bez výrazu, unavené a vydeptané. Mrzelo mě, že já jsem ten důvod, proč už není šťastný, bezstarostný a nadšený pro každou maličkost jako dřív.Sešli jsme se s klukama na chodbě a pokračovali do recepce. Už na nás čekalo auto, nasedli jsme a vyrazili. Můj pohled každou chvilku zabloudil k Billovi, abych zjistil co se mu honí hlavou. Jen co jsme se usadili, strčil si sluchátka do uší a ponořil se do svých myšlenek. Kolikrát bych si přál vidět do jeho hlavy, vědět, o čem přemýšlí.
Najednou mi zazvonil mobil. Margitt! Konečně, zase mi zvedne náladu! Přijal jsem hovor a nadšeně ji pozdravil.
„Ahojky miláčku, jsem tak rád, že mi voláš!“
„Ahoj, copak se stalo? Potřebuješ povzbudit? To tě ty fanynky tak zmáhají?“ zasmála se a už jen zvuk jejího hlasu mi zvedl náladu. Zapomněl jsem na nějakou opatrnost nebo ohleduplnost vůči bráchovi. Ta její poslední věta mě pobavila. Usmál jsem se a poškádlil ji.
„No to víš, musím je všechny uspokojit!“
„Thomasi! Neprovokuj nebo až se vrátíš, tak uvidíš!“ zavrčela Margitt a dodala: „Jedinej, koho musíš uspokojovat, jsem já! Tak na to nezapomínej!“ zamlaskala a zvonivě se zasmála.
„Já bych moc rád! Radši mi to ani nepřipomínej nebo se zblázním. No však až přijedu, tak tě tak uspokojím, až se budeš divit!“
„Moc se nechvástej, Thomasi!“ živě jsem si dovedl představit, jak se na druhým konci drátu červená. Je tak sladká! Začal jsem se hlasitě smát a vrtět hlavou. Zhluboka jsem se nadechl a vážným hlasem prohodil: „Moc mi chybíš! Těším se, až tě uvidím! Mám tě moc rád, Margitt.“ Tu poslední větu jsem skoro zašeptal. Štvalo mě, že jí to nemůžu říct do očí, že nemůžu sledovat její reakce.Chvilku bylo na druhé straně ticho, potom jsem ale uslyšel popotáhnutí. Ona pláče!
„Co se stalo? Proč brečíš?“ zeptal jsem se vystrašeně.
„Já… strašně tě chci mít u sebe! Tome, moc tě miluju!“ vykřikla a přestala svůj pláč skrývat.
„Miláčku, Gitty, neplakej! Ani se nenaděješ a už mě budeš mít u sebe. Slyšíš? Neplakej!“ Její slzy mě deptaly. Najednou pro mě kapela a turné byly nepodstatné. V tenhle okamžik, jediné, po čem toužím, je sevřít Margitt v náručí a strávit s ní tolik času, kolik jen půjde! Vůbec se mi nechtělo s ní loučit. Kdyby to bylo možný, tak s ní protelefonuju celej den. Jenže musela končit, někdo se po ní sháněl. Rozloučili jsme se a já zavěsil. S těžkým srdcem jsem schoval mobil zpět do kapsy a očima střelil po Billovi. Zrovna psal nějakou textovku.
„Komu píšeš?“ zeptal jsem se. Ublíženě se na mě podíval. Zase žárlí! Radši jsem se dál díval ven z okna a nedoufal v jeho odpověď.
„Kamarádce.“ Jeho tichý hlas téměř zanikl v okolním hluku. Překvapeně jsem se na něj otočil a přemýšlel, kterou kamarádku tím myslel. Podíval se na mě a věděl, že o tom přemýšlím. Předešel mě a odpověděl, aniž bych se zeptal.
„Ne, neboj se, Margitt to není!“ významně se podíval mým směrem a dodal: „Tuhle neznáš!“ Ohromeně jsem zamrkal, vždyť máme všechny kamarády společný! Nebo ne? Co přede mnou zase tají? Neunikl mi jeho šibalskej výraz, když mi sdělil tuhle jeho ‚novinku‘.
„Jak to, že ji neznám? A jak dlouho se znáte?“ chrlil jsem na něj jednu otázku za druhou. Hodil po mě ten jeho tajemnej škleb a dál si s ní dopisoval.
„No tak, Bille, dělej! Taky jsme zvědaví!“ zapojili se do rozhovoru i Gustav s Georgem. „To je nějakej tvůj novej objev? Jak vypadá?“ dodal ještě Georg a propichovali bráchu pohledem.
„Ty seš určitě zabouchnutej, že kolem ní děláš takový tajnosti. No tak, dělej, povídej, přeháněj!“ pořád do něj ryli kluci. Bill jen sklopil pohled, ale předtím ještě upřel svůj zrak na mě. Moc dobře jsem věděl, co to znamená.
„Vlastně ani nevím, jak se jmenuje! Znám ji jen přes internet! Ale je super!“ vylezlo z něj po delší době ustavičnýho přemlouvání.
„Ale jak můžeš vědět, že je super, když jsi ji ještě neviděl?“ dodal tomu korunu Georg, když přihodil další ze svých chytrých argumentů. Bill nad tím jenom zavrtěl hlavou a dál se věnoval svýmu mobilu. Sledoval jsem jeho počínání a začínal přemýšlet o tom, co je tahle jeho nová kamarádka zač.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
