Dilema 15.

Dny běžely jeden za druhým. Ale tentokrát mi připadalo, že se víc než Bill trápím já. Je to k nesnesení! Chybí mi můj bratr! Od té narážky v ložnici se se mnou už skoro ani nebaví. Vyhýbá se mi. Nejdříve jsem myslel, že potřebuje nějakej čas, aby se s tím vyrovnal, ale on to asi pojal jako trvalejší řešení. A to se mi vůbec nelíbí! Představte si, že s někým trávíte veškerý čas svého dosavadního života a on se najednou stáhne, jako bych ani neexistoval. Ubíjí mě to! Jediný člověk, kterej mi dokáže ještě zvednout náladu je Margitt. V podstatě je pro mě něco jako záchrana! Nic jsem jí o tom neřekl, ale naše rozhovory mě vždycky povzbudí. Už aby byl konec týdne. V sobotu máme poslední koncert a potom týden volna! Potřebuju to jako sůl. Zesílil jsem hudbu, která mi proudila do uší a protáhl se na posteli. Je úterý, dneska máme volnej den a zítra se přesunujeme do dalšího města. Berlín? Asi. Nějak mi to splývá. Domluvili jsme se s klukama, že dneska zajdeme zapařit. Potřebujeme si trochu orazit. Koupelnu zrovna okupuje Bill, takže zase musím počkat. Už sem si zvykl za těch pár let. Začala další písnička, když se mnou brácha zatřásl. Prudce jsem otevřel oči a vytrhl sluchátka z uší.

„Už můžeš,“ řekl tiše a chystal se odejít.

„Bille?“ vyrazil jsem ze sebe.

„No?“ otočil se a já si všiml jeho vystrašeného pohledu. Poslední dobou se na mě nepodíval jinak než s děsem nebo smutkem v očích. Vstal jsem z postele a šel k němu. Začal ustupovat. Šokovaně jsem se zarazil a těžce ze sebe vypravil: „Ty se mě bojíš?“ Zavrtěl hlavou a stále ustupoval. Jeho oči se zaplnily slzami a sklopil pohled k zemi. Jeho kroky zastavily až zavřené dveře. Svěsil ramena a slzy začaly stékat po jeho tvářích. Došel jsem až k němu a chtěl ho chytit kolem ramen. Ucukl, jako bych ho chtěl praštit. Sesul se na podlahu a už vzlykal naplno.

„Proč mi to děláš!!!! Copak nevíš, jaké to je?!! Proč to ne… nemůže… být jako dřív?!!“ klekl jsem si k němu a chtěl ho nějak utěšit. Po tvářích mi stékaly slzy smutku a lítosti. Bylo mi ho tak neskutečně líto! Klečel na zemi, obličej v dlaních a zoufale plakal. Nevěděl jsem, co mám dělat. Najednou se napřímil, vstal a odešel pryč bez jediného slova. Utřel jsem si vlhké tváře a byl zoufalejší než kdy dřív! Už nemůžu předstírat, že to třeba není pravda! Že ho trápí něco jiného! Musel jsem se podívat nepříjemné pravdě do očí. Ale jak to vyřešit? Co udělat, aby to bylo jako dřív? Dá se vůbec něco dělat? Taková bezradnost! Zoufalství! Sakra, co mám dělat? Vztek! Mám vztek! Proč se, kurva, musel zamilovat? Všechno tím posral! Zkomplikoval! Vztekle jsem se postavil a začal přecházet po místnosti. Neměl jsem absolutně náladu na nějakou pařbu. Připadal jsem si jako chycenej v nějaké slepé uličce, v pasti, ze které neexistuje žádný východisko!

Dalších deset minut jsem chodil sem a tam a snažil se uklidnit. Nakonec jsem si vzal nějaký hadry a šel do sprchy. Billova ložnice byla zavřená. Prošel jsem kolem jeho dveří a zaposlouchal se. Nic. Zrychlil jsem a vrazil do koupelny. Zděšeně jsem se zastavil na prahu a nemohl popadnout dech. Výjev přede mnou byl jako z nějaké noční můry. Bill seděl ve vaně a v ruce držel žiletku. Díval se na mě a v očích absolutní prázdno. Tváře měl černé od rozmazaných líčidel.

„Tohle ať tě už nikdy nenapadne!“ zašeptal jsem a šel k němu. Vzal jsem ho za zápěstí a vytrhl mu ten odpornej kousek kovu z prstů. „Rozumíš? Nikdy!!! Jinak tě vlastnoručně zabiju! A teď si nedělám srandu! Slyšíš mě, Bille?“ Celou tu dobu se na mě díval, v tváři mrtvolný výraz. Připadal mi jako bez života. Zatřásl jsem s ním, aby alespoň nějak reagoval. Nic! Jen dál seděl jako socha a zíral na mě se široce rozevřenýma očima. Zatřásl jsem s ním ještě silněji, až voda vystříkla. Pořád nic. Vrazil jsem mu facku. Zamrkal, podíval se na mě, jako by až teprve teď zaregistroval moji přítomnost a zašeptal: „Já, já už ne-nevím jak dál.“ Z očí mu opět začaly téct slzy a nekontrolovatelně se třásl. Pomohl jsem mu vstát z vany a zabalil ho do osušky. Byl úplně studený.

„Tohle už nikdy nedělej! Vyděsil jsi mě k smrti!“ opakoval jsem pořád dokola a ještě mi nedocházelo, co se chystal udělat. Co by se stalo, kdybych přišel o pár minut později? Nechtěl jsem na to radši ani pomyslet. Nikdy bych si nemyslel, že zrovna Bill bude schopnej něco takovýho udělat. Bál jsem se o něj. Jde to s ním od desíti k pěti! Nemám to někomu říct? Co když si fakt ublíží? Nepřežil bych to, zvlášť když vím, že je to kvůli mně. Stáli jsme uprostřed koupelny, držel jsem ho v objetí a děsil se toho, jak to bude dál. Odvedl jsem ho do ložnice a posadil na postel. Nachystal mu něco na oblečení. Pozoroval mě zarudlýma očima, naskládal jsem mu to na postel a řekl, ať se oblíkne.

„Až budeš, tak přijď za mnou!“ dal jsme mu instrukce, naposledy se na něj otočil a zavřel za sebou dveře. Šel jsem k sobě a čekal na něj. Uběhlo deset minut a Bill pořád nikde. Šel jsem ho zkontrolovat. Stál v koupelně u zrcadla a zbavoval svůj obličej černých šmouh. Chvíli jsem tam stál a pozoroval ho. Opřel jsem se o futra a čekal. Zachytil můj pohled v zrcadle, začervenal se a sklopil hlavu. Po chvilce ji zvedl a podíval se mi přímo do očí.

„Promiň! Nevím, co mě to napadlo! Sem to nějak nezvládl. Byla to blbost!“ styděl se za svoje chování. Ještě chvilku na mě upíral svůj provinilej pohled a pak se začal věnovat zase odličování.

„To je dobrý, jen to už nikdy neopakuj!“ odpověděl jsem po chvilce. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Potřebuju to vědět! Zeptám se ho, potřebuju jasnou odpověď!

„Vím, že to víš. Že víš, co-co cítím,“ promluvil dřív než já. Při těch slovech se zahleděl do zrcadla a pozoroval mě. Sklonil jsem hlavu.

„Vždyť jsem tvůj bratr! Jak se to mohlo stát?“ vyslovil jsem naléhavým hlasem otázku, která mi nedávala spát.

„Nevím, prostě se to stalo,“ zašeptal se smutným úsměvem, otočil se a beze slova prošel kolem mě.

autor: Dania
betaread: Michelle M.