Uplynuly už dva týdny od našeho odjezdu. Všechny obavy, které jsem měl, se ukázaly jako nesmysl. Bill byl úplně normální, choval se a povídali jsme si jako dřív. Spadl mi obrovskej kámen ze srdce. Už jsem na to vůbec nemyslel, prostě jsem to pustil z hlavy. Všechno bylo perfektní! Užívali jsme si koncerty, chodili do různých pořadů. Jediný, co mi trošku vadilo, byla Margitt. Spíš její nepřítomnost. Volali jsme si každej den, ale nebylo to ono. Jediný, co mě uklidňovalo, bylo, že ji za dva týdny zase uvidím. Už jsem se nemohl dočkat. Znovu se podívám z okna na míhající se krajinu. Na sklo dopadají těžké vodní kapky ze ztemnělé oblohy. Je polovina listopadu a venku je pěkně odporně. Nenávidím déšť! Z přemýšlení mě vytrhl až brácha.
„Nad čím dumáš?“ zeptal se a vypnul iPod.
„Ale jen tak. Chybí mi Margitt. Už se těším, až ji zase uvidím!“ povzdechl jsem si, dneska to bylo horší než obvykle. Asi za to mohlo to počasí nebo co. Mám nějakou depku.
„Mě taky chybí. Je to super kámoška!“ řekl a usmál se.
„Kdy už tam budeme? Chce se mi spát! A mám hlad!“
„Nevím, ale asi za chvilku, už sem taky mrtvej!“ odpověděl Bill a podíval se z okna na svojí straně.Na chvíli jsme se oba ponořili zpět do svých myšlenek. Zavřel jsem oči a nevnímal. V autě bylo příjemné teplo a hučení motoru spolu s občasným houpáním při jízdě, mě uspávaly. Dnešek byl celkem náročnej. Byli jsme na rozhovoru potom v televizi a ještě se přesunujeme do dalšího města. Bill si zase zapnul iPod, takže jeho hudba byla další uspávací kulisa. Už jsem si to ani neuvědomoval, chtělo se mi strašně spát. Venku se mezitím setmělo úplně, takže okno teď působilo jako zrcadlo. Naposledy jsem otevřel oči a už v polospánku zaregistroval bráchův odraz v okně. To bylo poslední, co jsem si pamatoval.
Ucítil jsem, jak se mnou někdo třese. „Tome, vstávej! Už jsme tu!“ Rozlepil jsem oči a zmateně se koukal kolem sebe.
„Co?“ podrbal jsem se na hlavě a protřel si oči.
„Už jsme na místě! Pojď, jdeme se zaregistrovat a potom na večeři!“ odpověděl brácha a já se podíval z okna. Stáli jsme před hotelem a u vchodu postávalo asi deset holek. Fanynky. Zívl jsem a začal se shánět po svým batohu. Benny už otevíral dveře. První šli kluci, potom já a nakonec Bill. Každýmu nám vrazil do ruky jeden fix a upozornil holky, ať se chovaj slušně. Za těch pár měsíců se strhl kolem Tokio Hotel takovej humbuk, že jsme tomu kolikrát s klukama ani nechtěli věřit. Podepsali jsem se fanynkám a vyfotili se s nima. Kolikrát je to až přehnaný, jak brečí a hysterčí. Vždyť jsme jenom obyčejní kluci z vesnice!
Konečně jsme se po nějakých deseti minutách dostali do hotelu. Na recepci už měli všechno připravený, jenom jsme jim dali občanky a podepsali se. Dostali klíče od pokojů a hned se vydali směr restaurace. Kufry nám hodí nahoru Benny. Měl jsem už takovej hlad, že jsem skoro brečel. Objednali jsme si a čekali. Ani jim to netrvalo moc dlouho. S vervou jsem se do toho pustil a snědl úplně všechno. Dokonce i zeleninu, a to je co říct!
Po jídle jsme se konečně dostali na pokoje. Kluci měli společnej, samo že každej svoji ložnici a my s Billem zrovna tak. Jenom za náma zapadly dveře, brácha si to šinul do koupelny. Zamkl za sebou a už jsem slyšel týct vodu. Zhroutil jsem se na pohovku s tím, že si ještě počkám, než přijde řada na mě. Došel jsem si teda pro kufr, nachystal si čistý prádlo na převlečení a sprcháč. Bill si ani nevzal to svoje Johnson´s baby, či jak se to jmenuje. Holt bude muset použít hotelový mýdlo. Ani jsem nestačil zavřít kufr, když se otevřely dveře od koupelny, brácha vylezl s ručníkem kolem pasu a voda z něj jenom crčela. Jen jsem překvapeně zvedl obočí a tázavě se na něj díval.
„Zapomněl jsem si vzít věci!“ řekl a hrnul se ke kufru. Vzal si celou svoji kosmetickou tašku, pak ještě sbalil ty svoje billovský boxerky a odpochodoval zpátky do koupelny. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Zvedl jsem se a vydal na průzkum svý ložnice. Obě byly stejný, takže je úplně fuk, kterou si vezmu. Vybral jsem si tu nalevo a chystal se otestovat postel. Nemám totiž rád příliš měkký matrace. Bolí mě pak z toho záda a vůbec se nevyspím. Lehl jsem si na tu krásně velkou postel, trochu zapéroval. Jo, tohle je v poho. Perfektní! Zase jsem se zvedl a otevřel skříň. Musím si vybalit. Jsme tu asi na tři noci, takže celkem dlouhá doba. Naskládal jsem všechno svoje oblečení z kufru do poliček a vydal se zpátky do obýváku. Svalil jsem se na pohovku a čekal, až se Bill uráčí vypadnout. Čuměl jsem tam do stropu asi ještě deset minut. Co mu zas tak dlouho trvá! Už je tam čtyřicet minut! Naštvaně jsem vstal a zaklepal na dveře od koupelny.
„Pohni! Co ti trvá tak dlouho?“ zakřičel jsem, aby mě slyšel přes stále tekoucí vodu. Nic. Zabušil jsme trošku razantněji.“Bille, pohni! Chci se taky umýt! Nemusíš vypotřebovat všechnu teplou vodu ve městě!“ zařval jsem a vzal za kliku. Má zamčeno. Ještě jsem zabušil na dveře a pak s očima navrch hlavy odešel zpět na pohovku. Rozvalil jsem se do polštářů a čekal. Co jinýho mi taky zbývalo, že? Kolikrát mi připadalo, že je Bill spíš ryba než člověk. Dovede se sprchovat klidně i hodinu! To je neuvěřitelný! A když je k dispozici velká vana, tak to ho z té koupelny nedostanete ani za nic!
Někdo se mnou jemně zatřásl, trhnutím jsem se posadil a promnul si oči.
„Už můžeš do koupelny.“ Brácha se konečně dostatečně rozmočil. Už mě tam laskavě pustí! Hurá!
„Díky!“ zašklebil jsem se na něj a sledoval, jak odchází do své ložnice. Na sobě měl jen ty boxerky a hadry, co měl dneska oblečený, držel stočený v náručí. Vzal jsem si svoje věci a šel konečně do koupelny. Po hodině a půl, což je mimochodem Billův sprchovací rekord, na mě konečně přišla řada.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
