Mám zavřený oči a cítím její plný rty, jak mi drobnými polibky zasypává hrudník. Ach bože, ta je dokonalá. Hladím její dlouhý vlasy. Dlaněmi přejíždím po její sametové pokožce zad. Tak krásně voní, uchopil jsem ji za pas a přetočil pod sebe. Stále se zavřenýma očima jsem ji políbil. Vsál její plný rty a nemohl se nabažit jejích polibků. Chutnala jako jahody! Pomaličku jsem se posouval níž, líbal jsem ji na hedvábné pokožce na krku. Vzdychala a zarývala mi nehty do zad. Je dokonalá, moje dokonalá kráska! Už mnohokrát jsem ji takhle líbal a hladil, laskal to překrásné tělo, které patřilo jenom mně. Prsty jsem zahákl za lem jejích kalhotek a chtěl je stáhnout dolů. Silně mě uchopila za ramena a vytáhla k sobě nahoru. Vyhledal jsem její rty a vášnivě vsunul jazyk do jejích úst. Snad teď se to povede! Teď se mi podaří otevřít oči a podívat se mojí slečně „dokonalé“ do tváře! Zhluboka jsem se nadechl a stále ji hladil po prsou. Ano!! Jde to! Pomalu jsem odlepil víčka od sebe a otevíral oči. Zahlédl jsem její tvář! Jen mlhavě a na okamžik. Snažil jsem se zaostřit.Zamrkal jsem a zjistil, že zírám na strop našeho hotelového pokoje. Sakra! Ale už to skoro bylo! Byla moc krásná, někoho mi připomínala, ale koho? Snažil jsem se vybavit si ten mlhavý obrázek, tu siluetu s jemnými, nevýraznými rysy. Koho mi jen připomíná??! Zamračeně zírám do stropu a vybavuju si její tělo tak dokonale, jako by stála přede mnou! Jenže nikdy, za celou dobu, co se mi o ní zdává, jsem nezahlídl její obličej. Vždycky jsem si myslel, že to je někdo, koho znám. A teď už mám jistotu, musím ji znát, je mi tak povědomá! Nevím, jestli ji znám osobně nebo jen od vidění. Ale zaručuju vám, že když ji potkám, bude moje! Protože je prostě jedním slovem – DOKONALÁ! Otočil jsem se na bok a snažil se zase vybavit ten kratičký okamžik, kdy jsem ji měl téměř nadosah. Ale už to nešlo, nemohl jsme se soustředit. Zaposlouchal jsem se do zvuků v ztemnělém pokoji. Bill měl asi divoký sny, protože se pořád vrtěl a občas vzdychl. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se znova usnout. Neměl jsem ponětí o tom, kolik je hodin a ani se mi to nechtělo zjišťovat. Převalil jsem se na břicho, vlasy hodil na stranu a zavřel oči. Při troše štěstí se mi o ní bude zase zdát!
****
Netrpělivě jsem poposedával na sedačce. Kdy už tam budeme? Nemohl jsme se dočkat! Je pátek, dvě hodiny odpoledne. Sledoval jsem krajinu, která se míhala za oknem auta. V myšlenkách jsem se zatoulal ke dvěma hlavním událostem, který se přihodily během posledních pěti dnů. Ta první se stala v úterý. Abych byl přesnější v noci z úterka na středu. Zase se mi zdálo o mojí Dokonalé krásce, jenže tentokrát už měla i obličej! Od toho okamžiku jsem jako na trní. Když jsem zjistil, o kom se mi celou tu dobu zdávalo, málem to se mnou seklo. V životě by mě nenapadlo, že to bude ona! Jo, mluvím o Margitt. O mojí nejlepší kamarádce, kterou jsem po celou dobu bral jako sestru. Nechápu to. Nikdy jsem na ni takovýmhle způsobem ani nepomyslel. Jenže to se změnilo. Od toho okamžiku o ní přemýšlím neustále. Všechny ty noci se mi vybavovaly do nejmenších detailů a mě se do mozku vkrádala stále neodbytnější myšlenka, jestli je taková i ve skutečnosti. Je to k zbláznění. Margitt! Ta střelená, roztomilá, hádavá, vtipná a jo, teď už i sexy, Margitt! Tak tohle mi zaměstnávalo mozek skoro celej tejden.
No a teď ta druhá událost. To se týká mýho povedenýho dvojčete. Bill byl od našeho nočního rozhovoru zase takovej jako vždycky. Smál se, mluvili jsme spolu zase o všem jako dřív. Myslel jsem si, že je v pohodě. Že si užívá tu slávu, koncerty a prostě všechno! Jenže pak jsem ho jednou v noci slyšel, jak brečí. Vzlykal do polštáře, snažil se být potichu, ale stejně mě to vzbudilo. Nedal jsem vědět, že jsem vzhůru, ani potom jsem to s ním nerozebíral, ale moc bych chtěl vědět, co se s ním děje. Nejdříve jsme si myslel, že ho jenom chytla nějaká depka, že to bylo jenom jednou, prostě měl slabou chvilku, jenže ono se to opakovalo. Včera v noci mě vzbudil nějaký hluk z koupelny. Vstal jsem a došel až ke dveřím, zpod kterých prosvítal tenký pruh jasného světla. Stál jsem tam a poslouchal bratra, jak pláče! Bille, Bože, co je s tebou? Co tě trápí? Přitiskl jsem dlaň k zavřeným dveřím a chtěl vejít. Jenže na poslední chvíli jsme si to rozmyslel. Cítil by se ještě hůř, kdyby věděl, že jsem ho přistihl. Ale teď nevím, co mám dělat. Moc bych mu chtěl nějak pomoct! Ale jak? Kdybych měl alespoň nějaké tušení, co je špatně! Je to můj mladší bráška, moje dvojče! Měl bych přece vědět, co se v něm děje! Jenže já to netuším! A to mě trápilo ještě víc.
Zase jsem se zavrtěl, snažil se najít nějakou pohodlnější polohu, z toho dlouhýho sezení mě už bolel celej zadek! Zachmuřeně, s myšlenkama, který se točily pořád dokola kolem těchhle dvou témat, jsem se otočil na kluky. Gustav s Georgem se o něčem bavili, David seděl vepředu u řidiče a Bill, jako vždycky, vedle mě, hlavu opřenou o boční okýnko a nevnímal. Asi usnul. Seděl tam schoulený do klubíčka, kolena přitisknutý k bradě a vlasy mu zakrývaly polovinu obličeje. Zhluboka jsem se si povzdechl a odvrátil od něj pohled. Vypadal jako hromádka neštěstí. Dokonce i ve spánku se mračil. Třeba se to spraví, až budeme doma. Možná se mu jenom stýskalo po našich. I když o tom silně pochybuju, že by brečel kvůli rodičům. Znovu jsem se podíval na tu schoulenou postavu na protější straně sedačky, rukama si objímal skrčený nohy, byla mu zima. Vzal jsem deku, kterou tu máme vždycky, rozložil ji a přikryl ho. Zavrtěl se, uchopil jeden cíp přikrývky a přitáhl si ji blíže k tělu. Zabořil se hlouběji do sedačky, hlavu opřel o opěradlo a zase klidně oddychoval. Už se nemračil, jeho obličej byl klidný, dokonce se nepatrně usmíval. Vrátil jsem se zase na svoje místo u protějšího okna a rozvalil se do sedačky. Po několika minutách jsem se podíval zpátky na spícího bratra, pohledem vyhledal jeho tvář. Chtěl jsem ho zkontrolovat. Už nespal, měl oči otevřený a upřeně se na mě díval. Ještě chvilku jsem se snažil v jeho očích vyčíst, na co myslí. Přijít na to, co ho trápí! Najednou mi připadalo, jako bych se díval na někoho cizího a ne na svoje dvojče! Bill zavřel oči, na jeho tváři se usídlil opět ten zamračený, ustaraný výraz a otočil se na opačnou stranu. Přitiskl čelo k chladnému sklu, na němž jeho dech vytvářel zamlžené ovály, přivinul si deku těsně k sobě a ponořil se zpět do svých myšlenek.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
