Dohnali jsme ho až na zastávce. Stál tam, shrbený, hlavu sklopenou k zemi a lehký vánek si pohrával s jeho vlasy. Beze slova jsem došel až k němu. Uchopil ho za loket a chtěl otočit čelem k sobě. Lehce se zachvěl.“Co se ti stalo? Co ti udělali?“ otočil jsem ho a podíval se mu do tváře. Měl zavřené oči a po tváři mu stékala jediná slza. Zanechávala po sobě vlhkou stopu, která se leskla v odpoledním slunci. Nepromluvil, jen zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom mluvit. Děkoval jsem Bohu, že už tam nebude muset chodit. Po tomhle bych ho do té třídy ani nepustil. Kdo ví, co mu provedli! Určitě to muselo být něco extra, protože takhle se Bill ještě nikdy netvářil. Ale když to tak vezmu, tenhle týden bylo bráchovo chování hodně zvláštní. Měl jsem zvláštní pocit, že mu přestávám rozumět. A to mě hrozně tížilo. Už se mi nesvěřoval, nedokázal jen tak posedět a vykládat o všem možným. Stále jsem jej držel za loket a pozoroval jeho obličej. Byl tak netečný, tak osamělý, připadal mi tisíce kilometrů vzdálený.
„Bille, prosím, mluv se mnou!“ řekl jsem naléhavě a jemně s ním zatřásl. „Prosím!“ dodal jsem. Otevřel oči a podíval se na mě. Byl tak smutný, tak zděšený, zmatený! Co se mu proboha stalo!!! Jen jsem ho objal. Stál ztuhle, skoro ani nedýchal.
„Vypadni kreténe!“ vykřikla Margitt, otočil jsem se na ni a chtěl zjistit, komu byla její slova určena. Byl to ten blb, co na bráchu řval na chodbě.
„No vidíš, teploušku, říkal jsem, že tě bráška utěší!“ zapištěl skoro na celou ulici a začal se chechtat jak smyslů zbavenej. Po těch slovech se Bill napjal snad ještě víc a odskočil ode mě. Podíval jsem se na toho idiota, kterej se tam klátil smíchy a musel se hodně ovládat, abych na něj neskočil. Konečně si mě všiml a přestal se tak řehtat. Hodil po mě svůj povýšenej pohled a zatvářil se jako mistr světa. Vrazil ruku do kapsy a vytáhl z ní zmuchlanej list papíru. Začal si s ním pohrávat a vyhazovat ho do vzduchu. Všimnul jsem si, že se brácha při pohledu na tu papírovou kouli otočil k němu čelem a měřil si ho nenávistným a varovným pohledem. Jen jsem nechápavě hleděl z jednoho na druhého a čekal co se stane. Bill došel až k tomu klukovi a zasyčel: „Naval to sem!“ Napřáhl k němu otevřenou dlaň.
On se jen ušklíbl a obloukem hodil tu zmuchlanou kouli mně. Chytil jsem ji a absolutně nechápal o co go. Bill se na mě prosebně podíval. Přišel až ke mně a natáhl ruku. Z nějakého důvodu nechtěl, abych se na to podíval. Strašně mě to mrzelo. Tohle znamenalo, že mi nevěří, že už mi nechce říkat nic, co se ho týká! Proč? Proč tak najednou?! Podal jsem mu teda ten zpropadenej kus papíru a podíval se ještě jednou do jeho tváře. Zračila se v ní úleva a stud. Došlo mi, že to co se dneska stalo Billovi, se nějak týká toho papíru nebo spíš toho, co je tam napsaný. Ježíš, ta zvědavost!!!! Umíral jsem zvědavostí, co to Bill napsal!! Brácha schoval ten papír bezpečně do kapsy u kalhot. Vypadalo to, že se mu zvedla nálada. Dokonce se už i usmíval.
„Moc se nesměj, já to četl a moc dobře vím, že nechceš, aby to věděl kdokoliv jinej!“ zase se ozval ten hajzlík. Zřejmě si myslel, že má Billa v hrsti! Ten se na něj ale jen povýšeně zašklebil a ukázal mu svůj prostředníček. Celkem výmluvný gesto.
„No uvidíme, jak se budeš tvářit, až to povím tvýmu bráchovi!“ vykřikl ten kluk a přišel ke mně.
„No tak mu to řekni, stejně pochybuju, že´s to vůbec s tím svým slepičím mozečkem vůbec pochopil!“ zase se mu vysmíval Bill. Vrazil ruce do kapes a pohodil hlavou. Byl si jistý. Najednou už nepůsobil tak roztěkaně a ustrašeně.
„Píše o tobě básničky!“ vyštěkl ten kluk naštvaně a vítězně se podíval na bráchu. Ten se jen začal smát.“Buzerantský básničky!“ dodal ještě a Billův klid byl ten tam. Zuřivě se díval na svýho spolužáka a zatínal ruce v pěsti.
„Držte mě nebo ho vážně zabiju!“ vyštěkl a radši se k němu otočil zády. Celý se viditelně třásl vzteky a myslím, že kdyby v ten moment nepřijel autobus, tak nevím! Chytil jsem bráchu za ruku a táhl ho k autobusu. Margitt za celou dobu nepromluvila ani slovo. Jediný štěstí bylo, že jsme na zastávce byli sami. Nepotřebovali jsme další publikum. Byl to celkem trapas! Takový hovadiny, co tam ten idiot vykládal, to je vážně směšný! Bill určitě napsal nějakej romantickej zamilovanej text, prostě složil novou písničku. A ten idiot z toho hned dělá nějaký aféry. Znám přece svýho bráchu. Pořád píše nějaký písničky. A je jen na něm, který z nich nám ukáže! Vím, že má pod postelí plný krabice různých básniček a textů. A kapele ukázal jenom některý. Jsou to jeho věci a my se mu do toho nepleteme. Když jsme nastupovali do autobusu, ještě jsem se přes rameno ohlídl na toho imbecila, kterej tam stál a nasraně čuměl. Jen jsem zavrtěl hlavou a sedl si na volný místo vedle bráchy. Margitt se naklonila k nám a se zvednutým obočím se zeptala: „Co to bylo za debila? A co to tam kecal za voloviny? Nechceš nám něco říct, Bille?“ a začala se usmívat.
„Ještě ty začínej! Se na to fakt už vyseru!“ vyštěkl nabručeně a uraženě se otočil k oknu.
„Tak se nečil! Já si jen dělala srandu, Billy. Ukážeš nám tu básničku? Pěkně prosím!“ začala škemrat a hladila ho po rameni.
„Ne!“ vyštěkl a zavrtěl se.
„Ale no tak, nenech se přemlouvat! My víme, že nejseš teplej! Tak nám to snad můžeš ukázat, ne? Billishku!!! Koukej, jak pěkně prosím!“ sepjala ruce a tvářila se jako andílek. Podíval se na ni a vyprskl smíchy.
„Fakt ne! Nezlob se, ale tohle je moje věc! A už toho nechej, ty komediantko!“ otočil se zpátky a usmíval se.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
