Už asi půl hodiny jsme jen tak kecali o kravinách. Margitt už se zdála v pohodě a brácha celkem taky, akorát nebyl tak hovornej jako vždycky. Myslel jsem si, že je takovej, protože je Margitt smutná. Že ho trápí její pocity, vždycky se zabýval pocitama někoho jinýho. Ale teď nevím, o co jde. Margitt vypadá v pohodě, už se normálně směje, ale Bill je pořád nějakej divnej! Kradmo jsem se na něj podíval, hryzal si spodní ret, nehtem si přejížděl po dlani, až se mu tam objevila zarudlá rýha a nepřítomně zíral před sebe. Zamyšleně jsem se na něj díval a hlavou se mi honily všechny možný důvody, proč se tak chová. Já vím, že to asi moc řeším, ale nemůžu si pomoct! Sere mě, když nevím, co ho trápí! Násilím jsem se pohledem přesunul zpět na Margitt a mrkl na hodiny za jejíma zádama. Byly právě tři hodiny a z chodby se ozývaly zvuky přicházejících zbylých členů party. Ani jsem nestihl ostatním říct, že už se ženou, když se rozrazily dveře a dovnitř vpadli jako velká voda Georg s Andreasem. V závěsu za nima ještě Gustav a zavřel za sebou. Všichni jsme se vzájemně pozdravili a dali si oběd. Kluci totiž přinesli pět velkých krabic s pizzou.Právě jsem do sebe ládoval poslední kousek svý extra sýrový, když jsem klukům převyprávěl všechno, co mi Bill řekl o tom Davidově telefonátu. Byli stejně nadšení jako já. Andreas to vzal líp než Margitt. Možná mu hned došlo, že tu zůstane Margitt jenom pro něj! Měl jsem takový tušení, že ji bude chtít konečně zbalit. Už dlouho na ni dělal voči, ale něco mi říkalo, že neuspěje! Nevím proč, ale je to tak. Margitt je prostě tabu, je to kamarádka! Konečně jsme se dostali ke zkoušení. Bill byl chválabohu zase ve svý kůži, dneska jsme prostě váleli. Bylo to super. Ani jsme se nenadáli a už bylo sedm. Museli jsme si pohnout, protože zmeškat autobus se nám nechtělo. S klukama jsme se rozloučili a kmitali na zastávku. Tak tak, ještě abysme museli jít pěšky! To by nám ještě scházelo. Naši jsou totiž dneska někde pryč, takže by pro nás ani nemohli dojet. Usadili jsem se úplně vzadu a zase kecali o všem možným. Margitt si zrovna nepřítomně natáčela pramen svých dlouhých kaštanových vlasů na ukazováček a Bill zase nad něčím přemýšlel. Posledních pár hodin se zdál v pohodě, ale teď je tu zase zpět ta jeho nálada. Už mě nebavilo pořád se nějak snažit ho rozptýlit, stejně se mi to moc nedaří. Prostě jsem rezignoval a bavil se už jen s Margitt. Bylo mi to sice líto, ale na Billa jsem si připravoval velký rozhovor, až se dostaneme domů. To dnešní chování mi vysvětlí, i kdybych to z něj měl vypáčit heverem! Právě jsem se zaníceně hádal s Margitt, že přece Sammy Deluxe strčí ty její Red Hoty s klidem do kapsy. Nebo Eminem, to je přece borec, na toho nějakej Robbie nemá! Když jsem se najednou trošku pootočil a v zorným poli se mi objevil brácha, všimnul jsme si, že hned uhnul očima. Nezaujatě zíral z okna a dělal, jako bych tam ani nebyl. Jedno moje obočí vystřelilo vzhůru takovou rychlostí, až mi málem spadl kšilt a nechápavě jsem na něj hleděl. Proč tu Margitt tak hypnotizuje a když ho načapám, tak dělá mrtvýho brouka? Díval se přece na Margitt, ne? Nestačil jsem svoje úvahy dál rozvíjet, protože jsme právě zastavovali v Loitsche. Vystoupili jsme a šli doprovodit Margitt. Domluvili jsme se, že se ještě dneska setkáme u nás, naši přece nejsou doma, tak se to musí nějak využít! Konečně jsme byli s Billem sami. Ani jsem nečekal domů a vybalil to na něj už teď.
„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co to s tebou dneska je? Je ti nějak blbě? Nebo co? Celej den mě to deptá! Místo, abys byl šťastnej jak blecha, tak se tváříš jak na pohřbu! Tak co se stalo?“ vychrlil jsem ze sebe všechny otázky, který se mi tlačily na jazyk celej den.
„Mně nic není, vážně,“ řekl. Jenže jsem mu nevěřil ani jediný písmenko!
„Nekecej, poznám, když tě něco trápí! Tak dělej, vyklop to!“ udeřil jsem na něj znovu. Dneska se z toho nevykroutí, hošánek!
„Fakt mi nic není! Jen jsem myslel na to, co nám David asi chce! Vážně, nic v tom nehledej!“ Podíval se na mě a snažil se bejt přesvědčivej. Na to mu nenaletím, tohle ho netrápilo, ale dobře, když mi to nechce říct, já ho nutit nebudu. Vím, že když mi to nebude chtít povědět, tak to z něj prostě nedostanu. Aspoň něco jsem vždycky poznal z jeho očí, ale teď, jakmile jsem se na něj zadíval, sklopil pohled k zemi a už se na mě ani nepodíval. Mrzelo mě, že se mi nechce svěřit. Vždycky jsme si všechno říkali a doufal jsem, že dříve nebo později se mi svěří i s tímhle. Proč by přede mnou musel mít nějaký tajnosti? Neexistuje žádej důvod, proč by musel mít tajemství! Dál už jsem se tím nezabýval a pustil to z hlavy. Moje myšlenky se zase začaly točit kolem Davidova příjezdu a toho překvapení, který pro nás chystá.
Čím víc se blížil konec týdne, tím byla Margitt smutnější. Vždycky jsem se ji snažil nějak rozveselit a docela se mi to dařilo, ale i mě začal z nepochopitelných důvodů tížit Davidův příjezd. Všichni jsme si tenhle víkend spojovali s loučením! Nevím proč, vždyť je to směšný. Ještě nám ani neřekl, proč přijede a my už se všichni tváříme skoro jako na pohřbu. Abych byl přesnější, brácha se tvářil čím dál hůř, už s ním není ani kloudná řeč. Začínal jsem mít stále silnější pocit, že má z něčeho strach. Kdyby jenom strach! On má panickou hrůzu!! Jenže zaboha nemůžu přijít na to z čeho! Už se na mě skoro ani nepodívá! Co se to s ním děje? Podobný myšlenky mi zaměstnávaly mozek celý zbytek týdne. A už je tu pátek odpoledne. V sedm večer má přijet David. Jsme domluvení, že se všichni sejdeme u nás doma. Právě čekáme s Margitt před třídou na bráchu jako obvykle. Jenže tentokrát nebyl Billův příchod tak tichý. Svižným krokem s hlavou sklopenou k zemi šel k nám a za ním pořvával nějakej jeho spolužák: „Ale Billoušku teploušku, přece nebudeš brečet! Běž za bráškou, on tě utěší!“ a propukl v hurónský smích.
Bill se ani nezastavil, prošel kolem nás a jen procedil skrz zatnutý zuby: „Pojďte!“ Trošku zvedl hlavu a já na něj šokovaně hleděl. V očích se mu leskly slzy a ze spodního rtu mu tekl pramínek krve. Vztekle jej utřel a pokračoval v zběsilým úprku. Nezastavil se ani před školou, jen se ještě víc nahrbil a mířil přímo na zastávku. Margitt se na mě podívala se zděšením v očích a beze slova jsme utíkali za bráškou. Co mu ti hajzli udělali? Zuřil jsem! Měl jsem chuť jim všem rozbít huby!! Ještě nikdy se nestalo, že bych viděl Billa brečet kvůli spolužákům! Nikdy!!!!
autor: Dania
betaread: Michelle M.
