Dilema 2.

Nesnáším, jak na nás pořád čumí! Je to vážně trapný. Představte si, že kamkoliv se hnete, zírá na vás celá místnost. Kolikrát už jsem si říkal, že radši budu chodit kanálama! Nenávidím ty závistivý pohledy, koukají se na nás, jako na nějaký exoty v Zoo!

A dnešek nebyl výjimkou. Je teprve začátek roku, druhej týden školy, ale nejradši už bych to zabalil. Některý holky na nás zbožně koukaj, ty odvážnější si dokonce chtěly i sáhnout! Fakt si připadáme jak zvířátka v Zoo!! Zato kluci nás titulujou velmi zajímavě. Buzerante, citlivko, machýrku, holčičko a podobně. No prostě paráda! Je to pěkně na hovno! Už předtím to byl vopruz, ale po tom, co jsme vydali náš první singl, je to ještě horší. Ale my jsme si z toho s bráchou nikdy nic nedělali. Jsou to prostě kreténi!! Jenže teď začali pokřikovat i po Margitt. No ona je vždycky solidně odpálkuje, ale kolikrát už se mi otvírala kudla v kapse, nejradši bych jim za ty jejich posraný poznámky rozflákal držky!

Takže už jsem vám dostatečně nastínil, jak strašně milujeme školu. Z autobusové zastávky jsme došli až před budovu. Jako vždycky tam byly skupinky. Někteří po nás zase pořvávali, jiní najednou ztichli, když jsme procházeli kolem, další, většinou holky, se začaly chichotat a pronášet chytrý věty typu: „Ahoj Bille, můžu tě zasvětit do tajů sexu?“ nebo „Čau Tome, tak co, kdy si to rozdáme?!“, no jak říkám, fakt inteligentní.

Konečně jsme se dostali dovnitř. Bill se od nás oddělil a šel do své třídy. Kolikrát se mu divím, že tam vůbec vydrží. Já mám aspoň Margitt, ale on je tam úplně sám. Dovedu si živě představit ty kecy, který na něj mají. Ale on je prostě neposlouchá, sere na ně. Vím, že ho to mrzí, ale už si za ty roky zvykl. No a já ostatně taky.

Došli jsme s Margitt do třídy, zrovna jsme se něčemu smáli. Zamířili jsem k mojí lavici. Sedím úplně vzadu, na kraji.

„Ale, ale Kaulitz! A ta jeho kurvička! Copak, pomáhá ti, když už tě to s bráchou nebaví? Nebo to do ní perete oba najednou?“ řekl jeden spolužák a začal se smát svýmu vtipu společně se zbytkem třídy. Rychle jsem střelil pohledem po Margitt a všiml si, že přimhouřila oči. Neklamná známka toho, že za chvilku vybuchne. Jen jsem na ni mrkl a otočil se k tomu kreténovi.

„Nezáviď, to, že ty seš ještě panic neznamená, že všichni ostatní jsou na tom stejně!“ řekl jsem s úsměvem a přitiskl Margitt k sobě. Jen na nás zíral a začal pomalu rudnout. Na blbou otázku, blbá odpověď, pomyslel jsem si. Teď jsme se pro změnu váleli v křeči zase my. Po chvíli jsme se uklidnili, naštěstí si nás pak už nikdo nevšímal.

„Ty seš ale trubka! Teď si budou myslet, že to spolu děláme! A všichni tři dohromady! Thomasi, Thomasi, teď mám po pověsti, nikdo už mě nebude chtít, zůstanu na ocet!!!“ Vzdychla teatrálně a tvářila se, jako by jí právě umřela celá rodina. Začal jsem se nekontrolovatelně smát, ona je neuvěřitelná! Tak střelenou holku jsem ještě nepotkal! Vzápětí se ke mně přidala i Margitt a smáli jsme se dokud nezazvonilo. Otráveně si vzdychla a odkráčela do své lavice.

Všechny hodiny probíhaly stejně, těšil jsem se na konec. Byli jsme domluvení s Billem, že na něj počkáme před naší třídou. Konečně zazvonilo a já vystřelil z lavice. To není nic pro mě, sedět šest hodin na místě a poslouchat nějaký žvásty! Těšil jsem se na odpoledne. Na tři hodiny jsme domluvení s klukama, budeme zkoušet. Samo, že i Andreas a Margitt, ti nesmějí chybět! Kolikrát už nám řekli, co by se mohlo zlepšit, na čem zapracovat. No jo, publikum je publikum!

Čekali jsme, až přileze Bill. Konečně jsem ho uviděl. Šel po chodbě a tvářil se jako kakabus. No, to by mě zajímalo, co mu zase prováděli. „Pohni sebou! Za chvilku máme zkoušku!“ zakřičel jsem na něj přes celou chodbu a doufal, že trošku zrychlí. Jen se ušklíbl a pokračoval dál nezměněným tempem. Nervózně jsem podupával a čekal, až se milostpán uráčí přijít až k nám.

„Co je? Se nemůžeš trochu pohnout?“ vyčetl jsem mu rozladěně a už jsme si to šinuli ven ze školy.

„Volal David,“ řekl tiše. Pohled upíral do země, ruce zaražený v kapsách bundy a soustředěně kladl jednu nohu před druhou.

„Jo? A co chtěl?“ zeptal jsem se se zájmem. Třeba nám zařídil nějaký vystoupení nebo rozhovor.

„Zařídil nám to povolení,“ řekl brácha a vypadal, že nad něčím přemýšlí. To by zas nebyla až taková novinka, on přemýšlí celkem hodně a hlavně nad vším!

„Jaký povolení?“ nějak mi nedocházelo, o čem mluví. Zvědavě jsem pozoroval jeho chování. Je nějakej divnej!

„Kvůli škole,“ kuňknul, skoro jsem ho neslyšel. Konečně mi to došlo! Hurá, tak to vyšlo! Konečně se budeme moct věnovat jenom hraní a kapele! Super!! Žádná škola, aspoň na rok. „Jo!!! Tak tohle je nejlepší zpráva, jakou jsi mi mohl říct! Akorát nechápu, proč se teda tváříš, jako by ti zakázali se malovat!“ řekl jsem s úsměvem.

Jen po mě střelil pohledem typu: ‚Ty seš ale debil!‘ a dál se věnoval podrobnýmu zkoumání chodníku pod svýma nohama. Vůbec jsem ho nechápal! Budu si s ním muset promluvit. Ze zamyšlení nad podivným chováním mýho bratra mě vyrušila Margitt.

„Počkej, jaký povolení?!“ nechápala. Střídavě se dívala z Billa na mě a propalovala nás očima.

„No, budeme mít přerušenou školu na rok. Kvůli kapele, abysme se mohli věnovat ‚kariéře‘. Aspoň tak to říkal David,“ nadšeně jsem jí to všechno pověděl. Jenže ona jen zaraženě koukala a jediný, co z ní vypadlo bylo suchý: „Aha.“ Svraštila obočí a začala hypnotizovat chodník podobným stylem jako Bill.

autor: Dania
betaread: Michelle M.