Jedna dotěrná otázka

„Takže, mám tu pro vás ještě jednu poslední otázku, začneme u Toma. Tome, jsi zamilovaný?“

Toma rozhodně tato otázka překvapila, i když na ní odpovídal celkem často a pokaždé zvolil stejnou odpověď, nekompromisní ne. Dnes odpověděl stejně, ale přeci jenom cítil takový provinilý pocit. Cítil se jako malé dítě, které sní potají sušenku a pak se k tomu samozřejmě nepřizná. A jak přemýšlel nad svými pocity, nezaregistroval bratrův ublížený pohled, vlastně si ho všiml, až když on odpovídal na tu samou otázku. Odpověděl ano, už to ho překvapilo, je to přeci jeho bratr, jeho dvojče a on mu neřekne, že někoho miluje? Ale ještě daleko víc ho překvapil tón, kterým to řekl. Slyšel z něho smutek, zklamání, snad i zlobu, ale nechápal to. Znovu procitl ze svých myšlenek, až když se s ním reportér nějakého časopisu, který jim podal tuto zákeřnou otázku, loučil.

Bill řekl jenom nepřítomně: „Naschle,“ a zmizel co nejrychleji ve dveřích, rychlým krokem došel až k autu. Chtělo se mu brečet, křičet, smát se nad svou vlastní naivitou. Jak si jenom mohl myslet, že by byl Tom schopný někoho milovat a ještě k tomu jeho? … Hloupost. Nastoupil do auta a rychle si nasadil sluchátka, něco pustil, nevnímal co, bylo mu to jedno, hlavně doufal, že si s ním v tomto momentně nebude chtít nikdo povídat. Nezvládl by to, už teď měl co dělat, aby se nerozbrečel. Kolikrát si sliboval, že už kvůli němu neuroní ani slzičku? V uších mu znělo jenom jeho chladné NE a pořád dokola ne, ne, ne, ne, ne. Byl zoufalý, už nevěděl, co má dělat.

V tu chvíli nastoupil do auta i zbytek kapely, včetně Toma. Měl v plánu se ho okamžitě zeptat, co se děje, chtěl si s ním promluvit, zjistit, co se mu stalo, ale uvědomil si, že před Georgem a Gustavem a ještě k tomu v autě, na to není moc vhodná příležitost. Přesto z něho nemohl spustit pohled, pomalu si začínal uvědomovat, že už na něj nekouká jen jako na bratra, ale že je vtom něco víc, něco mnohem víc. Nebezpečně rychle mu docházelo, proč měl takový divný pocit z jeho odpovědi na tak dobře známou otázku. Byl v šoku, je to možný, aby se do něj zamiloval, do svého vlastního bratra? Nechápal, naprosto nic nechápal, a už vůbec nevěděl, co má dělat. Měl ten pocit, že Bill ho, jak to říct, už jako svého bratra taky moc nevnímal, ale zdaleka nevěděl, z jakého důvodu. Nemyslel si, že když se mu Bill vyhýbal, nemluvil s ním a pomalu se na něj v posledních pár měsících ani nepodíval, že by k němu mohl cítit to samé jako teď on.

Z přemýšlení obou dvojčat je vyrušil až Gustavův pobavený hlas.

„Hej, sakra, slyšíte mě?! Jste doma!!! Nebo jedete s námi dál?“ Tom se lehce usmál a rozloučil se, Bill jen kývnul hlavou a už byl venku. Měl v plánu se co nejrychleji dostat do domu, zavřít se ve svém pokoji a opět probrečet celou noc. To se mu ovšem nepovedlo, po 5ti sekundách zjistil, že nemá klíče a ať mu to bylo krajně nepříjemné, musel počkat na Toma. Tom ještě naposledy mávnul Géčkům do rozjíždějícího se auta a popoběhl k Billovi. Bill se koukal do země, ale stejně poznal, jak si ho bratr při odemykání dveří prohlíží. Tom pomalu otevřel dveře, Bill mezi nimi proklouzl tak rychle, že bratr nestačil ani mrknout a už byl na schodech, ale to Tom nechtěl, potřeboval si s ním o tom dnešku popovídat, ať už z důvodu toho, že chtěl zjistit, co se stalo, nebo že se chtěl bratrovi přiznat ke svým citům, nebo prostě jenom proto, že chtěl byt s ním.

„Bille,“ pronesl do ticha. Bill se zastavil asi v půlce schodů, podíval se na Toma a v tu chvíli už ten tlak nevydržel a rozplakal se, sedl si na schody, hlavu schoval do dlaní a doufal, že ho Tom nechá být, i když věděl, že to neudělá. Měl pravdu, Tom k němu rychle přiskočil, posadil se vedle něj a pomalu a klidně na něj promluvil.

„Bille, copak se stalo, proč brečíš?“ Bill neodpověděl a tak Tom pokračoval. „Bille, souvisí to nějak z tím dnešním rozhovorem? Já… Já nevím, jestli se mi to zdálo, ale připadal jsi mi nějakej smutnej.“

„Smutnej?!“ rozkřičel se Bill. „A toho jsi si jako všimnul až teď?“ pokračoval dál. „Víš, jak mi je? Já jsem úplně na dně, chápeš to?!! … Já už nemůžu dál!“ Ta poslední slova skoro zašeptal a znovu se rozplakal. Tom si ho k sobě postrčil co nejblíže to šlo, jeho hlavu si položil na rameno a začala ho hladit po vlasech.

„Proč už nemůžeš dál? Bille, já nic nechápu,“ zašeptal mu zoufale do vlasů. „Proč jsi mi neřekl, že někoho miluješ? Myslel jsem, že,“ odmlčel se, nevěděl co říct. Bill sebral poslední kousek odvahy co v sobě měl, neměl co ztratit, tyhle poslední tři měsíce pro něj byly ty nejhorší v životě, nechce to zažívat dál, nechce se bratrovi vyhýbat a nepromluvit s ním ani slovo ze strachu z toho, že by se neovládl, nebo možná spíš z odmítnutí. Toho už se teď nebál, nemělo to smysl, hůř už mu být nemůže, tak co.

„Já, neřekl jsem ti to,“ začal Bill šeptem, „protože… Protože jsem se bál.“

„Čeho?“ zeptal se Tom.

„Toho, že mě odmítneš,“ zvedl k němu hlavu a podíval se mu do očí, už jenom proto, že byla tma z nich nedokázal nic vyčíst, ale ani nemusel. Tom se k němu začal pomalu přibližovat, Bill zavřel oči a v tu chvíli ucítil bratrovy rty na těch svých. Chutnaly tak sladce. Nejdřív je Tom o ty Billovy jen tak něžně třel, ale za chvíli je začal pomalu otvírat a když viděl, že mu jde bratr vstříc, neváhal a vsunul do jeho úst svůj jazyk, který si s tím Billovým začal pomalu hrát. Bill nečekal ani chvilku a začal bratrovi polibek oplácet. Líbali se tam dlouho, než se Tom začal pomalu zvedat a s ním i Bill, protože za žádnou cenu nechtěl ten úžasný polibek ukončit, nevěděl kam ho bratr vede, dokázal vnímat jenom Tomův něžný polibek a jeho letmé doteky, které mu věnoval. Z toho transu se probral až když ho bratr položil na svojí postel a odtáhl se od něj, protože potřeboval nutně kyslík. Pak už jen přisál ústa k Billovu jemnému krku a jemně sál jeho kůži. Bill si ani v nejmenším nevšiml, že mu bratr pomalu vyhrnuje tričko.

Tom opět přerušil své polibky, tentokrát na Billově krku, a stáhl mu tričko, sundal si i svoje a pokračoval v laskání Billova hrudníku. Bill sténal čím dál tím víc a Tomovi to přinášelo nepředstavitelnou rozkoš, měl radost, že se to bratrovi líbí. Billovi se to nejen líbilo, Bill byl přímo v extázi z bratrových něžností a doteků na jeho bříšku, už v tu chvíli si myslel, že tu slast nevydrží, ale když se Tom přemístil na Billovy bradavky, myslel, že zešílí blahem. Tom si dával hodně záležet, nevynechal jediný milimetr jeho holé kůže bez polibku, teď právě zasypával motýlími polibky jeho vytetovanou hvězdu a rukou zdolával Billův pásek. Zanedlouho ležel Bill na posteli úplně nahý a Tom se ústy věnoval vnitřní straně jeho stehen. Bill už se nesnažil tlumit své steny jako na začátku, nešlo to, ani kdyby chtěl. Jediné, co si teď přál, bylo to, aby ho bratr konečně přestal trápit a vzal ho do úst. Tom přestal ve svém laskání a když viděl svého bratra se zakloněnou hlavou, jak vzdychá jeho jméno, slitoval se nad ním a jazykem se dotkl špičky jeho penisu. Bill se neskutečně prohnul a zasténal, to pro Toma bylo něco jako znamení, chvíli si s ním jen tak pohrával, ale pak už ho konečně vzal do úst celého a po chvíli si pomáhal i rukou. To už Bill nevydržel a s hlasitým výkřikem Tomova jména došel k vrcholu. Tom jenom tiše polykal slanou tekutinu a pak si už jen přitáhl unaveného bratra do náruče, dal mu pusinku do vlasu a řekl: „Ted už se bát nemusíš… Miluju Tě.“ Bill se jen upřímně pousmál a do ticha zašeptal: „Já Tebe taky.“

autor: Mischa
betaread: Janule