Opět ten příjemný pocit, rozlévající se po celém těle. Je to tak krásný pocit, přinášející onen sen, který tolik ozvláštňuje mé spaní! Úleva, která mne pohltí, jakoby mne svazovala, nastane jen, když zavřu oči! Noc co noc již několik týdnů…stoupám po schodech vedoucích neznámo kam! Neznámo, které vede až úplně nahoru….všude paprsky slunce, hladící mou unavenou tvář! Natahuji ruku, abych uchopil masivní kliku a vtom okamžiku sen končí! Tolik zvláštní sen mi připadá, jako kdyby mne „shora“ varovali před událostí, kterou můj pobyt na tomto světě skončí!!!
Dnes je tomu překvapivě jinak a mě se daří bránu otevřít! Rozhlížím se zmateně okolo sebe. Všude, kam mé oko dohlédne, jsou zlatě zdobená zrcadla. Pohled na mne samého, jenž se mi naskytne, způsobí v mém myšlení chaos. V odrazu nevidím sebe, ale mou lásku, bratříčka Toma!!!
Ze snění mne vytrhne až zvonící telefon! Váhavě se podívám na displej, na kterém se jeví fotka mé drahé matky! S váháním zvednu hovor, čekajíc, jak mi vysvětlí, proč mě budí v tak nelidskou hodinu!
„Ahoj Mami, co potřebuješ tak pozdě večer?“ odpovědi se mi nedostává jen pláč drásající mé uši!
„Ma…Mami??? Neříkej to prosím, prosím tě o to, jako jsem tě o nic neprosil!!“
,,Ty snad víš, co ti chci říct?!“ řekne utrápeným, probrečeným hlasem.
„Co je s Tomem?“!!! Prosím, prosím Bože! Jestli jsi, tak nedopusť, aby to byla pravda!! Prosím….
,,Billí, přijeď,přijeď prosím!“
,,Ale kam?!“…
,,Za mnou…a-aaa taky za Tomem! Rozloučit se!“….
,,Kde jsi?“ váhavě se zeptám, tušíc odpověď!
,,V nemocnici u Svaté Anny, přijeď co nejdřív“!!
Jakoby se zhroutil svět! Náš, náš svět!! Můj a Toma, který jsme si tak pracně budovali! Proč?! Proč vím, co mne v nemocnici čeká…. z jakého důvodu to vím předem… mohl jsem tomu snad zabránit? Tolik otázek, honících se mou hlavou, přestávám vnímat a jako v transu odjíždím do nemocnice.
,,Bille-eee“ vykřikne matka a utíká mým směrem!
,,Mami c-co se stalo?! Chci, chci za ním…prosím“ !! Rozběhnu se neznámo kam a v nitru necítím vůbec nic, jakoby mi ani nedocházel fakt, že s ním už nikdy nezažiji to, co dřív!!! Nohy mě samy nesou až k posledním dveřím, na kterých je zašlý nápis „márnice“.
Rozrazím dveře a v tu chvíli, co udělám krok blíže k tělu mé lásky, je konec! Už nikdy se na mě nepodívá tak, jako se na mne díval předtím, než jsme ve společném objetí usnuli. Už nikdy mu nebudu moct říct, jak moc jsem ho miloval!!! Dal jsem mu to vůbec dostatečně najevo?? Věděl, že jsem ho miloval, jako nic na světě?! To už se nikdy nedozvím…..
Pomalým krokem dojdu až úplně k němu!
,,Pane Kaulitzi je nám to upřímně líto, ale už se nedalo nic dělat!“ S kamennou tváří mi doktoři popřejí upřímnou soustrast. Pche…kdo ví, jestli to vůbec myslí upřímně…co jim může být po tom, že nějaký Tom Kaulitz zemřel…mají své životy…Ano!! Oni ho mají, já jsem ho právě ztratil! To on byl můj život, mé všechno.
Stojím nad jeho, teď už studeným tělem a ptám se ho….jak mi to jen mohl udělat!? Jak mne tu mohl nechat samotného?! Copak mu to nedochází, že bez něj jsem nic…absolutně nic!! Jen lidská troska?!
,,Odhrňte plachtu,“ bez jakéhokoliv zabarvení v hlase poprosím Ty, co mou lásku nedokázali zachránit, aby mi naposled ukázali jeho tvář, tvář tak dokonalou, bez jediné chybičky, natolik jemné rty, které se při malém polibku zbarvily do červena, jeho dredy bez kterých by si ho snad nikdo neuměl představit.
,,Co?????! Co to má kurva znamenat?! Kdo? Kdo si to mohl dovolit?!“ Vyplašeně po sobě těkají pohledy, ve snaze pochopit má slova.
,,Jak jste si mohli dovolit mu vyholit hlavu?! Asi nevíte co pro něho dredy znamenaly??! Jen tak si přijdete a zničíte tolik roků jeho usilovné práce!!“
,,Ale Bille páni doktoři se pokoušeli Tomovi zachránit život a bez toho by se o to nemohli ani pokusit! Tak se nevztekej…to nám Toma nevrátí.“
,,Jak – ale Bille?! Mami ty taky vůbec nic nechápeš!!! Ty ani nevíš!!!!!!!!!!!…Tak mě tu laskavě neříkej, co mám a nemám dělat!!“ Je tak bláhová…myslí si, že já a Tom jsme byli jen bratři…ale my jsme byli daleko víc! My jsme byli dva lidé, kteří se navzájem milují nejvíc jak to jde!
,,Prosím…Všichni vás chápeme. Ztráta natolik blízkého člověka je strašná a nikomu ji nepřejeme, ale nekřičte tu tolik! Tohle je nemocnice. A už byste měli jít, je pozdě, potřebujete si odpočinout“!!! Jak lehce se jim to říká…pro ně – ,,pány dokonalé“ – je to jen další nezachráněný život!!!
Po příjezdu bylo doma neskutečné ticho! Myšlenky na Toma jakoby válčily. Nechtěly ani na minutu ustoupit!! A já jsem se jim nijak nebránil…nechal jsem je vyhrát!
Ticho prolomila až matka! Chytla se mých slov, která jsem ve vzteku pronesl v nemocnici. Otázka kterou na mě vyhrkla, byla víc něž přímá.
,,Bille, co bylo mezi tebou a Tomem???“
,,Konečně ses na to zeptala! Bylo na čase! Copak ty sis nikdy nevšimla pohledů, jakými jsme se na sebe dívali…Nikdy si nezaregistrovala nepatrné doteky?! Určitě ano…
Pamatuješ, jak si jednou vešla do mého pokoje bez zaklepání…akorát jsme se s Tomem
objímali …to nebylo z bratrské lásky, jak jsme ti řekli…bylo to z pravé lásky. Z nejupřímnější, jaká jen dokáže mezi dvěma lidmi být.“ Na jeden nádech jsem ze sebe dostal slova, která mě bodala u srdce…tohle všechno pravda byla! Ano byla! Už není….
,,Máš pravdu, celou dobu jsem to registrovala …všimla sem si toho dávno! Ale protože vím, co to LÁSKA je, nic jsem vám neřekla, nezakazovala…bylo by to pro vás těžké a nechtěla jsem, abyste se trápili“!! Mami…pročpak mi to děláš?? Proč si na mě tak hodná, já si to nezasloužím,…
Matka po celou tu dobu brečela, ale já jsem za celou tu dobu neuronil ani slzičku…nevím možná je to proto, že v mé mysli nezemřel! Pořád tam je a bude! Mám na něho vztek! Takový vztek, jako na nikoho…nikdo mi tolik neublížil, jako on! Proč si nevybral jiný způsob, kterým by mě potopil?!
,,Bratříčku…doufám, že mi odpustíš!!! Na tvé rozloučení s ostatními nepůjdu!!! Nechci si zapamatovat obřad, ani to, jak tě dávají do jámy vykopané na určeném místě. Já se s tebou rozloučím po svém…tak jak jsi to měl rád!!“ zašeptal jsem před usnutím do tmy. Měl jsem přesně promyšleno, jak mé rozloučení bude vypadat.
O čtyři dny později bylo všechno připraveno…Matka pohřeb dala na starosti mému nevlastnímu otci. Sama na to sílu neměla! Od posledního rozhovoru jsme spolu nemluvili… ani jednou jsem ji neviděl brečet. Připadalo mi to zvláštní…ale chápal jsem ji! Já sám jsem ještě nebrečel! Vztek ,jaký jsem k Tomovi pořád cítil, neustával…
Na mé rozloučení bylo taky všechno připraveno…Večer předtím, něž byl pohřeb, jsem z Tomova pokoje udělal ráj. Takový, jako on nachystal mně, když jsem byl smutný, nevědomý toho, jestli náš vztah je správný. Všude po pokoji poházené růže. Bílé růže…Bílé jako čistota!
Tom měl ještě daleko čistší duši, než lze vyjádřit. Jeho a mé fotky rozházené po posteli! Malou svíčku a jeho křížek od babičky. Ty jsi vždycky v Boha věřil…já ne! Ty už teď víš, jak to je…já si musím ještě nějaký čas počkat!!! Atmosféra, kterou jsem v pokoji navodil, byla přesně ta, jakou jsem si představoval…Z každé fotky čišely vzpomínky…Postupně jsem si bral mezi prsty každou fotku a vzpomínal na to, jak nám bylo dobře!! Musel jsem se smát nad tím, jaké jsme spolu zažili šílenosti. Únava mě pohlcovala čím dál tím víc a já se ponořil do říše snů…to ty jsi můj sen! Sním o tom, aby ses mi vrátil, ale vím, že to se mi nikdy nesplní… Vždycky jsi říkal, ať věřím, že se mi splní to, co si s celého srdce přeji! Ale ono se to nesplní….nikdy!!!
Po probuzení zjišťuji, že pohřeb už nejspíš skončil. Mám z toho divný pocit…vykašlal jsem se na něj! NE nevykašlal…už jsem se s ním rozloučil…a určitě upřímněji, něž ti ostatní!!! Nemohu zapomenout na přísahu, kterou jsem si předtím, než jsem usnul, dal.
Nevkročím na hřbitov do té doby, než tam sám nebudu pochován… možná si říkáte, že je to ode mne podlé, ale nemohl bych…ne teď…nechci ukazovat mé city!!! Doposud se mi to daří, ještě ani jednou jsem nebrečel!!! Ale v mém nitru je bouřka, cítím se jako největší nicka!!
Jak jsem mu to mohl udělat, nejít se rozloučit…poprvé za celou tu dobu cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Vybíhám z domu bez kabátu a utíkám směr hřbitov. Nezáleží mi na tom, jak vypadám, nebo na tom, že se na mě každý kouká jak na blázna!!! Připadám si jako v transu, okolo sebe vnímám jen studený vítr, smíchaný se sněhem a tesknou píseň, ke které se přibližuji.
,,Už jsem u tebe lásko,“ šeptám sám pro sebe….
,,Néééé, ještě néééé…ještě já jsem se nerozloučil“!! Kdybych přišel o chvíli později, nestihl bych to…nestihl bych mu dát poslední polibek!!! Už je mi všechno jedno…líbám naposled Tomovy rty!!! K tomu mě doprovází můj hysterický pláč! Ještě nikdy jsem takto nebrečel…
Matka ani na sekundu neváhala a objala mě…spolu jsme brečeli nemalou chvíli!!
,,Proč??? Když tady vykládáte, jak je náš Bůh milostivý..Proč to dopustil??!! Proč mi ho vzal?!“
,,Každý tah, který Bůh udělá…udělá za nějakým účelem! Nikdo z nás neví, co dobrého pro tvého bratra náš Pán přichystal“
,,Bláboly, po smrti nic není…byl tak mladý a já jsem ho miloval a je mi úplně jedno, co si o mně kdo myslí“…pomalu dopadám k zemi, před očima mám jeho usměvavou tvář…a v hlavě jediná otázka, na kterou nikdo neumí odpovědět : kde je mé lásce konec?!
Najednou cítím, jak mne někdo bere do náruče a odnáší pryč!!! Pryč od mé lásky!!! Tak, jak jsem přísahal, že na hřbitov nevkročím, tak teď přísahám, že tu s ním budu každý den…Už nikdy tě neopustím Tome! Už ne…a neboj, jednou se opět shledáme! Miluji tě.
autor: Twinska
betaread: Janule
