Jako každý den?

,,Au, jsi vůbec normální, Tome? V poslední době mám o tobě jiné mínění, než jsem měl donedávna,“ rozhořčeně jsem pohlédl na svého bratra, který se skoro popadal za břicho, jak se smál tomu, že do mě zase strká a já pod tlakem jeho síly narážím do zdi. Tohle se stávalo každý den opakovaně a já se držel, abych mu jednu nenatáhl. Proč se tak chová? Snaží se na sebe upoutat zase pozornost?

Drze a bez přemýšlení jsem odešel z místnosti našeho pokoje. Jeho přítomnost mi začínala vadit a já měl pocit, že by bylo nejlepší se odstěhovat. Ještě že máma jela s Gordonem na malou dovolenou, tohle by její nervy nepřekously.

,,Ale, ale, on se nám urazil?“ blbě položená otázka mě vytočila ještě víc, ruce jsem dal v pěst a radši jsem pokračoval v cestě. Nechtěl jsem mezi námi vyvolat další a ještě větší konflikt. I když jeho nálada taky přešla ze dne na den a o jeho chování nemluvím.

Trošku opožděný oběd mi dodával alespoň trošku jistoty.. Ještě je něco, pro co mám žít.. jídlo.. 🙂 Ani jsem nezavolal Toma na oběd. On žije svými sladkostmi. Jednou bude tlustý a to jsem teda zvědavý, jak na něj holky poletí, když bude mít kulatý pupík… Netrvalo dlouho a já dojedl poslední sousto, které jsem zapil sklenkou minerální vody. Špinavé nádobí z mých rukou automaticky sklouzlo do myčky a já si šel na chvíli odpočinout k televizi, nedávali sice nic zajímavého, jenom nějaké telenovely, ale to se dalo při téhle náladě přežít.

Křupnutí v mých zádech mi jako pokaždé dávalo najevo, že jsem byl na naší malé sedačce skroucený jako had, který čeká, až přijde jeho oběť. Nikdy mě to ale nebolelo, spíš se mi ulevilo. Myšími krůčky jsem dopajdal do našeho společného pokoje a uviděl ho na naší společné posteli. Nikdy jsem nepochopil, proč mamka byla a je toho názoru, že musíme mít manželskou postel, jako malí jsme se po nocích báli duchů a různých strašidel a proto jsme spali u sebe, ale z toho jsme už dávno vyrostli, tak nevím, proč ho mám trpět i v posteli…

Oči zvedl od dalšího ze svých erotických časopisů, které tak pracně před mamkou schovával. ,,Víš, někdy mám chuť, všechny ty časopisy ti vzít a dát je mamce přímo před oči, myslím, že by byla překvapena, jestli příjemně, nebo nepříjemně, na to jsem ještě nepřišel, myslíš, že to mám zkusit, abych na to přišel?“ bavilo mě ho provokovat, teď jsem na to měl dokonce i vlastní právo.. ,,No to se opovaž a zažiješ něco, co nikdy jindy nezažiješ… nebo možná zažiješ, ale v horší formě… nemysli si, že můžeš všechno, nemůžeš nic..“ jeho vítězný obličej mě doháněl k smíchu ,,Děláš, jako ty bys mohl. Promiň, ale ani bych se nedivil, kdyby za tvé blbé chování mohlo několik tvých kamarádíčků, se kterými se zahazuješ. Nikdy ses ke mně nechoval takhle arogantně, kdybys mi aspoň řekl jeden jediný důvod, proč to děláš, ale ty k tomu žádné důvody nemáš, ty to děláš jenom pro svojí vlastní zábavu, abys mě potom mohl ztrapňovat a dělat ze mě nemožného, myslíš si, že se ti to nikdy nevrátí…?“ trošku delší věta mi dala jistotu, že se nad sebou někdy alespoň trošičku zamyslí. ,,Co to tady plácáš?“ tohle mi bylo odpovědí, která zněla tak arogantně, skoro mě ignoroval ,,Zamysli se nad sebou, ty magore..“ řekl jsem mu stručně! ,,Já jsem magor jo?“ malé zapraskání postele mě donutilo se otočit, seděl. ,,Tak pojď sem, jestli nejsi srab..“ myslí si, že nepůjdu, že se ho snad bojím. Sebejistě jsem došel k posteli a klekl si na ní na kolena a koukl se na něj trošku dolů, také si klekl, byli jsme tedy v přímé výšce.

Znovu do mě strčil, tentokrát jsem mu to oplatil… ,,Jo, vážně to bolí, nemohl bys prosím tě zavolat do nemocnice?“ řekl jsem znuděně a vyndal jsem si okusek špíny za nehtem. ,,Asi si myslíš, že jsi hustej a vtipnej co?“ znovu do mě strčil ,,To si myslíš ty,“ oplatil jsem mu to…

,,Tak a dost, na mě si teda vyskakovat nebudeš, rozumíš?“ tón jeho hlasu mi trošku naháněl hrůzu, ale nenechal jsem se zastrašit, zůstal jsem tam klečet. Stalo se však to, co jsem od něj nečekal.

Jednou rukou mi podrazil nohy a druhou mě rychle chytl za krkem, abych se třeba neuhodil do hlavy o kovový konec postele. Poslušně a bezbranně jsem dolehl do naší měkké postele a chtě, nechtě jsem ho nechal, ať si na mě obkročmo sedne. Svýma mléčně čokoládově zbarvenýma očima jsem vyhledal ty jeho. ,,Docela bych ti byl vděčný, kdybys mě teď zase pustil…okamžitě,“ dodal jsem po několika vteřinách ,,A co když ne?“ tohle mi bylo odpovědí ,,Nebudu se tě přece ptát, jestli mě máš, nebo nemáš pustit, nejsem tvůj majetek,“ vyjekl jsem rozzlobeně, vždycky mi na čele vyběhne žíla, když se zlobím, a začal jsem všemožně kopat, kroutit se, kousat, jen to, aby mě pustil, nebo snad, abych se ubránil.. ,,Uklidni se,“ šeptl tiše a políbil mě na rty.. Dlouze, něžně, jak nejjemněji to šlo..

Přestal jsem se bránit, uvolnil jsem se a pevně semknul oční víčka k sobě. Upřímně – bylo to něco tak krásného, nepopsatelného slovy, dokonalého, úžasného… nedokázal jsem si v tu chvíli vysvětlit, co to do něj i do mě vjelo, prostě se to stalo.. Ruce jsem nechal volně položené na jeho pažích a nohy nechal lehce pokrčené…

Vlastně jsem byl dost překvapený, teď budete překvapení vy, když řeknu, že mile překvapený, ale je to tak…

Jeho jazyk mrště vnikl do mých úst a vyhledal ten můj. Když se tak stalo, začal si s ním hrát, dřít se svým jazykem o kuličku mého piercingu, proplétat naše jazyky… Nebránil jsem se, ba naopak, plně jsem mu jeho počínání oplácel…

Mé ruce mě začaly neskutečně pálit od nekonečného hlazení jeho paží, proto poslušně sklouzly za jeho krk a přitáhl jsem si ho víc k sobě…

Dolehl pod tlakem tlačení mých rukou a udělal si na mě pohodlí tak, aby ho něco netlačilo, aby ležel na dost měkkém, aby mu bylo pohodlně.

,,Miluju Tě, nechtěj po mě vysvětlení, proč jsem se k Tobě v poslední době choval surově, ani já nemám pro toto období vysvětlení, odpust mi to, prosím,“ vyznělo smyslně z jeho úst. Jeho čokoládové oči prořezávaly ty mé.. ,,I já si tohle neumím vysvětlit. Zapomeneme na to, je to minulost, teď následuje pouze budoucnost, bráško,“ zašeptal jsem chraptivě a v líbání jsem pokračoval…

autor: Ivetka
betaread: Janule