„Máš smutný hlas, je všechno v pořádku?“ zeptal se starostlivě Marcus, jemuž Billova deprese hrála do noty.
„Jen mě trochu bolí hlava, celé dny jen spím, možná je to právě tím,“ odvětil Bill a lehnul si na postel s telefonem přiloženým k uchu. Marcusovy hovory byly najednou v jeho životě na denním pořádku. Volal mu často, ani si neuvědomoval, jak podezřele často s ním rozmlouvá, třeba i několik desítek minut. Nevnímal, že něco kolem něj není úplně ideální, že lidé by na jeho místě jednali jinak, mnohem obezřetněji a realističtěji. Billovi na tom nezáleželo, celé dny trávil ve svém pokoji, nečinně zíral z okna na zahradu, nebo soustředěně hypnotizoval se sluchátky na uších protější zeď. Byl odříznutý od veškerého dění venku, nesnažil se navazovat kontakty, ke všemu byl lhostejný, neměl zájem absolutně o nic.
Chtěl ve svém bezpečném úkrytu s neprodyšně staženými žaluziemi, trávit celé dny i noci, bez možnosti, že by jeho samotu mohl kdokoliv narušit. Nikdy se necítil tak osamělý, nikdy si nepřipadal tak zbytečný a bezbranný jako v posledních dnech. Bratra nevídal, míjeli se a bylo to pro ně nejednodušší řešení, ani jeden z nich se netoužil vystavovat střetu, žili v tichosti a dusivém klidu, měli pocit, že nemůžou dýchat, že je ten emocemi ztěžklý vzduch, panující v každé části domu, musí zákonitě pohřbít.
Nebýt Marcusových telefonátů, snad by i zapomněl jak zní jeho vlastní hlas, byly jediným jeho spojením s okolním světem, on byl jediný, s kým mohl promluvit. Po tom všem co mu způsobil, po tom všem co nechali za sebou, byl Marcus tím jediným člověkem, kdo jej v nejtěžších chvílích udržoval při životě, povzbuzoval jej, chtěl aby se mu svěřoval, svěřoval se vším. A Bill to dělal. Utápěl se v úzkosti, střídavě plakal a měl vztek, potřeboval se vymluvit, musel to ze sebe dostat ven, odplavit všechnu tu bolest a lítost. Nedocházely mu následky jeho jednání, Marcus o něm věděl v tuto chvíli úplně všechno, celou historii jeho vztahu s bratrem, Bill si doteď pamatoval včerejší noc, kdy v slzách volal Marcusovi ve dvě hodiny ráno a vypovídal se ze svého trápení. Nemohl vidět Marcusův spokojený výraz, jak se nepokrytě raduje, že si jej pomalu ale jistě obtáčí kolem prstu. Bill mu věřil a to bylo nejdůležitější.
„Potřeboval jsi na vzduch,“ oznámil Marcus, když společně kráčeli rušnou ulicí.
„Jsem rád, že jsi mě dostal ven, myslel jsem, že se mezi těmi čtyřmi stěnami zblázním, je toho na mě moc, den ode dne to snáším čím dál hůř.“
„Zase bude dobře, chce to jen čas, uvidíš že si jednou ani nevzpomeneš, budete zase bratři, tak jak to má být,“ prohlásil chlapec a vedl Billa do jedné z jeho oblíbených restaurací ve městě. Trochu nespokojeně si prohlédnul jeho postavu, na níž lehce visely i rifle té nejmenší velikosti.
Bill za těch pár dní ve tváři ještě více pohubnul, Marcus se rozhodnul, že by měl po jeho boku nějaká kila nabrat, však on už se o něj postará, Bill potřebuje nad sebou autoritu, někoho, kdo by mu určoval směr a on se té role velmi rád ujme.Všechny Billovy návyky půjdou stranou, on si jej už zkrotí, věděl, že k tomu má naprosto ideální příležitost. Chtěl, aby se na něj Bill upnul, aby měl pocit, že má jen jeho.
„Zavřeno,“ pronesl zklamaně Bill, když spatřil velkou ceduli na dveřích zmiňované restaurace, která procházela mírnými úpravami, takže byla až do příštího měsíce hostům uzavřena, což Marcus samozřejmě věděl. „Měl jsem takový hlad!“ smutnil Bill a rozhlížel se kolem sebe, jestli neuvidí alespoň krámek s rychlým občerstvením.
„To nevadí, můžeme jít ke mně, co říkáš? Určitě se u nás něco najde,“ zkusil Marcus naplno.
Bill zaváhal.
„Já….nejsem si jistý, jestli je to ten nejlepší nápad.“
„Ale Bille, copak mi nevěříš? Měl jsem tisíc možností za poslední týden, ani jsem se tě nedotknul, to snad nezpochybníš.“ Bill sklopil oči.
„Ano, já vím, vím že už je to mezi námi v pořádku. Jistě, půjdeme k tobě, v tom není problém,“ přikývnul Bill rychle a Marcus ani nedokázal uvěřit tomu, jak snadno mu jde Bill na ruku. Myslel si, jak náročně jej bude muset přemlouvat a přitom to šlo tak lehce, stačilo zaútočit na Billovy rozbouřené city a podívat se do těch jeho sladkých očí. Byl tak rozkošný, ještě nikdy nikoho nechtěl tak silně jako jeho.
„Posaď se, přinesu zatím něco k pití,“ prohodil Marcus a zmizel v kuchyni, zatímco Bill se nejistě usadil na jeho postel. Neměl jinou možnost, všechna křesla v pokoji byla zaházená vrstvou oblečení a jemu bylo neslušné se přehrabovat v cizích věcech. Neměl obavy, Marcus měl skutečně už nespočet možností a ani jednu nevyužil, už jej ty absurdní touhy přešly, neměl se čeho bát. Marcus pozoroval mezerou v nedovřených dveřích Billovo počínání.
Vychutnával si ten opojný pocit, že sedí na jeho posteli, má jej přesně tam, kde jej vždycky chtěl mít, byl si jist, že dnes to bude jiné, že dnes už nebude muset použít násilí. Viděl Billovu zoufalost, byl na dně, potřeboval utěšit, potřeboval něčí náruč a objetí, někoho kdo mu poskytne teplo a bezpečí. Dá mu všechno, teď je ta správná chvíle, musí to udělat, musí to aspoň zkusit. Všude vládlo dokonalé ticho, mlčky vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Posadil se na postel, od Billa vzdálen sotva pár centimetrů, cítil jeho vůni, na tváři jej téměř lechtaly jeho vlasy. Byl jako posedlý, znovu se je zmocnilo to, co celou dobu dusil hluboko v sobě. Přejel rty po Billově krku.
„Bille…“ zašeptal. Bill se nehýbal, zavřel oči a špitnul.
„Přestaň, nekaž to,“ poprosil, přesto se neodtáhnul, byl jako socha. Marcus pokračoval.
„Pomůžu ti na něj zapomenout, to přece chceš, neměli byste budoucnost, on tě nikdy neměl rád, nikdy k tobě nic necítil. Byl jsi jeho hračka, měl tě pro zábavu, s tím je teď konec. Už na něj nebudeš myslet, vím co je pro tebe dobré, postarám se o to, aby se ti nepletl do cesty. On na tebe nemyslí, právě teď si někde užívá, zatímco ty se trápíš. Nebudeš se trápit, uvidíš, stačí trocha času a všechno bude jak má být, nebudeš k němu cítit vůbec nic, všechno přejde. Zapomeneš, slibuju, že zapomeneš.“ Věděl, že teď riskuje, přesto vyhledal Billovy rty a silně je políbil. Bill neuhnul. Byl zmatený a osamělý, tolik potřeboval něčí něhu, něčí doteky, Chtěl Toma víc než cokoliv na světě, ještě nikdy po něm tolik netoužil jako teď. Zavřel oči a viděl jej, viděl jej před sebou, cítil polibky a vsugerovával si, že jsou Tomovy. Nechal Marcuse, aby proniknul svým jazykem mezi jeho horké rty a objal jej kolem krku…
autor: Heidi
betaread: Janule
Nechápu, jak může být Bill tak naivní a hloupý. On je tak neuvěřitelně důvěřivý, až mě to děsí! Nechápu, jak se po tom všem, co mu Marcus udělal s ním může bavit. Ještě se mu svěřovat. Opravdu mě Bill zklamal. Já vím, je zoufalý, nemá si s kým promluvit a on to potřebuje…ale určitě by vymyslel daleko lešpí řešení než je Marcus. Špátný člověk se jen tak ze dne na den nezmění. Prostě to nechápu.. Bill by se měl sbalit a jít si to s Tomem vyřešit. Ne být zbabělý a utíkat k někomu jako je Marcus. přijde mi to strašně nefér. Tom se snažil bránit jenom Billovu čest a snažil se Billa ochránit před Marcusem a Bill se mu teď tak sám "nabízí". Být Tomem, tak mě tohle všechno mrzé asi nejvíc a asi byl nevěřila, že už dřív Bill s Marcusem nic neměl….