Bill si nebyl jist svou odpovědí. Nezapomněl, jak by mohl, pořád měl před očima všechno, co mu ten člověk, stojící přímo před ním, způsobil. Ponížil jej, uhodil a srazil úplně na kolena, něco takového přece nemůže být schopen nikdy odpustit a teď by s ním měl jít na kávu, jakoby bylo všechno v nejlepším pořádku? Bál se, že to bude nad jeho psychické možnosti, nedovedl tak snadno věci vymazat! Neměl jediný důvod na jeho nabídku kývnout, mohl se jednoduše otočit, otočit se zády a hrdě odkráčet středem cesty, jak to míval ve zvyku. Marcus chtěl rozbít jejich vztah, pohřbít jejich city a poštvat je navzájem proti sobě, to všechno měl Bill ještě stále v živé paměti. A bylo to vůbec špatně? Copak záleží na něčem co bylo předtím? Vždyť nakonec to byl Tom, kdo potopil bez jediné výčitky jejich lásku, kdo zničil důvěru a klid mezi nimi. Stalo by se to dřív nebo později, mělo to takhle být, ani oni sami nedovedli krachu zabránit, takže je úplně jedno, jaké okolnosti tomu předcházely.
Divil se sám sobě, najednou si uvědomil, že se nechává chlapcem vést k nejbližší kavárně, sice beze slova a bez jediné známky kontaktu, ale přesto kráčel vedle něj. Připadalo mu to tak strašně ironické, takovou situaci by si nepředstavil, ani kdyby zapojil svou fantazii úplně na plno, jelikož to bylo něco výjimečně absurdního. Možná jej chtěl vyslechnout, slyšet jeho obhajobu, jeho vysvětlení, jeho omluvu, která stejně vůbec nic nezmění, ale jeho by z nějakého neznámého důvodu uklidnila. Hlavním důvodem tohoto svérázného chování však byla Billova apatie, jeho otupení k jakékoliv činnosti či pozitivnímu myšlení a spousta věcí mu v této chvíli prostě nedocházela, protože nemyslel vlastně vůbec na nic. Jeho chůze byla pomalá a vláčná, kroky nejisté a vratké, hlavou byl úplně někde jinde, úplně s někým jiným a nejlépe tak o 36 hodin dříve, kdy ještě v jeho životě neexistoval jediný problém a když si ještě nepřipadal na celém světě úplně sám.
Zarazil se teprve, když dorazili k proskleným vstupním dveřím. Marcus pochopil jeho zasmušilý výraz nečekaně rychle a ušklíbnul se.
„Bille, v té kavárně je asi třicet lidí, musel bych být blázen, abych se o něco pokoušel, to si snad uvědomuješ!“ Bill uznal jeho argument, jistě, vidí nebezpečí tam kde není, to vypovídá o jeho celkovém dnešním rozpoložení, které by se dalo popsat jedním slovem jako bídné.
Rozhlédli se po interiéru a očima rychle hledali volný stůl, což byl díky velkému počtu návštěvníků poměrně problém. Nakonec přece jen objevili místo u velkého okna, které směřovalo přímo na hlavní ulici. Bill se nedivil, že zůstalo neobsazené, většině lidem se nezamlouvala představa, že by jim procházející hleděli do talíře. Jemu to však bylo v tuto chvíli lhostejné, měl jiné starosti a navíc se už dávno naučil nedbat na názory jiných a jednoduše si jich nevšímal. Bezmyšlenkovitě se posadil a Marcus se starostlivým výrazem zaujal židli naproti němu.
„Jsi v pořádku? Jsi hrozně bledý“ optal se tichého Billa, který v mírně třesoucích rukou svíral nápojový lístek.
„To nic“ vyhrknul nervózně. Neměl chuť se svěřovat se svými problémy někomu jako je on. Měl vůči němu rezervovanost, již si nestále zachovával. Když Marcus viděl, že veškerá konverzace zůstane na něm, jelikož Bill vypadal jako duchem nepřítomný, nejistě začal.
„Chci abys věděl, že vím jak strašně moc jsem ti ublížil a věř mi, že bych dal všechno za to abych to mohl vzít zpátky. Nechápu to, s odstupem času mi to všechno přijde neskutečné, neskutečné, jak jsem mohl být něčeho takového schopen. Lituju toho, ani nevíš jak a vím že neexistuje žádná omluva, která by to mohla napravit.“
„Proč jsi to vlastně udělal?“ zeptal se Bill a sevřel v dlaních hrnek s horkou kávou, aby jím prostoupilo příjemné teplo. Vlastně ani neposlouchal, nedokázal to. Před očima se mu stále dokola zjevovala jediná tvář, silou vůle se ji snažil zapudit, ale bylo to nemožné. Nedovedl myslet na nic jiného, všude kolem byly vzpomínky. Jejich město nebylo natolik velké, aby se zde mohl ukrýt před minulostí, na každém kroku na něj dýchalo něco, co bylo spojeno s Tomem. Neměl kam utéct, neměl se kam schovat, věděl jak strašně bude těžké se teď vrátit domů. Tak moc tam nechtěl a na druhou stranu se klepal nedočkavostí až uvidí bratra. Musí jej vidět aspoň na okamžik. Marcus pokračoval ve svém monologu.
„Byl jsem tebou posedlý, jako zbavený smyslů. Myslel jsem, že to nevydržím, ta strašně moc jsem po tobě toužil, netušíš jak silně. Vůbec mi nedocházely ty důsledky, vůbec mě nenapadlo myslet na to, co ti tím můžu způsobit, nechápu jak jsem mohl být tak bezcitný. Bille, tak strašně mě to mrzí.“ Billova štíhlá ruka ležela malátně položena na stole. Nevnímal, dumal nad svými záležitostmi, nad svými možnostmi, proto ani nezaregistroval, že Marcus nenápadně vzal jeho ruku do své dlaně…
autor: Heidi
betaread: Janule
