Bill se prudce vzepřel.
„Ne! Ty nemůžeš vědět, co já chci!“ křiknul napjatým hlasem. Tom se podíval zpříma do jeho doširoka rozevřených očí.
„Ale vím. Jedině já to vím, tím si buď jistý, Bille.“ Pomalu zajel stehnem k bratrovu rozkroku a mírně přitlačil. Billovi se vydral z úst tichý vzdech. Samozřejmě, že měl Tom pravdu, kdo jiný by měl mít jasno v tom, co má rád? Nikoho si k sobě nepustil tak blízko jako Toma, jen jemu se nestyděl říct, co se mu opravdu líbí, nebál se mu odhalit svoje nejskrytější touhy. Věděl o něm všechno, bez váhání jej hladil na jeho nejcitlivějších místech, protože dobře věděl, že právě tímto způsobem, bude v jeho náruči tát. Tom jej líbal na krku tak intenzivně, až Billovi přejížděl mráz po zádech, cítil se jako v mrákotách, ale nedokázal jej od sebe odstrčit, nechtěl jej od sebe odstrčit! Netrvalo dlouho a úplně se bratrovi poddal. Zapomněl na své uražené ego, na scénu jež se před pár hodinami odehrála. Bratr jej dokázal odzbrojit, jediným svým polibkem jej zahnal do kouta a veškeré další přesvědčování bylo zbytečné, on sám totiž věděl, že necouvne. Bill s krátkým zasténáním objal Tomovy boky svými stehny a zvrátil hlavu dozadu. Jiskření, které se mezi nimi odehrávalo, bylo patrné z každého jejich sebemenšího pohybu. Tom cítil na své kůži bratrův horký vzrušený dech a motivovalo jej to k ještě úpornějšímu dráždění. Věděl, že Billovi se až příliš moc líbí v jeho objetí, než aby se pokoušel z něj uniknout, proto lehce povolil svůj stisk aby měl volné ruce a mohl se věnovat celému jeho tělu. Něžně laskal pokožku na Billově odhaleném plochém břiše a jazykem se dotýkal jeho podbřišku, což bratra nutilo pevně skousávat své rty, aby nekřičel nahlas. Mohl si to sice dovolit, v domě nikdo další nebyl, jeho steny by nikoho nepohoršovaly, ale podvědomě nechtěl udělat Tomovi tu radost, aby mu bylo hned jasné, jak moc je vzrušený z pečlivé práce jeho úst a rukou. Bohužel se mu to nepodařilo skrývat věčně, neuměl udržet svoji touhu na uzdě, proto, když Tom sjel rukou k jeho klínu, okamžitě poznal že postupuje správně.
„Pořád si ještě myslíš, že nevím co chceš?“ vydechl Billovi do ucha a aniž by čekal na odpověď, proniknul svým jazykem do jeho úst. Bill si s ním jemně pohrával, kousal jej zlehka zuby a proplétal s tím svým.
Bill zaúpěl nahlas a zavřel oči. Musel zhluboka dýchat, aby se uklidnil, prudce oddechoval a stále se ne a ne dostat na normální frekvenci úderů jeho srdce. Tlouklo jako splašené, chvílemi myslel, že mu snad svou silou prorazí hrudník. Pohlédl na Toma, který stále ležel mezi jeho koleny a teprve nyní se začal s námahou zvedat. Takhle to dělal vždycky, počkal, dokud úplně neodezní bratrovo vyvrcholení a až poté vstal. Nechtěl jej rušit, bylo pro něj důležité, aby si tyto chvíle vychutnal jak nejvíce to bylo možné. Tom přes ně opatrně přehodil deku, netušil kolik mohlo být hodin, v Billově přítomnosti jako by se pro něj zastavil čas, neexistovaly vteřiny ani minuty, jen oni dva a potom už nic. Bill se k němu přitisknul. Nenamáhal si zpět oblékat věci pohozené u postele, prostě zůstal tak jak byl a s pocitem naprostého štěstí, položil svou hlavu na Tomovu hruď. Bratr přejel rukou po jeho černých vlasech.
„Měl bys spát“ zašeptal a dál jej něžně hladil jako dítě, které má za úkol ukolébat ke spánku. Bill se malinko nadzvedl.
„Ale co ty?“ podivil se. Tom se na něj usmál, i když díky tmě věděl, že to Bill neuvidí.
„Důležité je, že jsi spokojený ty. Opravdu, netvař se tak nedůvěřivě. Vynahradíš mi to zítra, souhlasíš?“ pohladil jej Tom po tváři.
Bill poklidně seděl u kuchyňského okna a pojídal pečivo. Už od noci stále nepřestávalo pršet, zatřásl se zimou, když jen pomyslel na kontakt s ledovými kapkami za okny. Tom spal nahoře v pokoji, na rozdíl od Billa jej neprobudily hromy, které časně ráno křižovaly oblohu. Jen sebou maličko zavrtěl a pokračoval ve spánku. Teprve kolem půl deváté se počasí uklidnilo a i když bylo stále zataženo a nebem se honily těžké mraky, alespoň už přestalo pršet. Bill se rozhodl jít ven se Scottym, dokud znovu nezačne pršet, navíc jej mrzelo, jak dlouho už s ním nebyl na opravdové procházce. Jistě, poslední dobou měl úplně jiné starosti a psa jednoduše zanedbával. Obléknul si bundu visící na věšáku v hale a připnul Scottymu vodítko. On sám byl rád, že se může projít, už takovou dobu byl zavřený v domě a jen se utápěl ve svých starostech. Čerstvý vzduch jej optimisticky naladil a on se spokojeně procházel po okolí. Ve chvíli, kdy usoudil, že je vhodný čas vrátit se domů, spatřil jak se jeho směrem blíží povědomá postava. Automaticky ustoupil pár kroků dozadu a bodlo jej u srdce. Vždyť to je…. Ano, nepletl se, nebyl už od něj tak vzdálený, proto mohl své domněnky s určitostí potvrdit. Byl v takovém šoku, že úplně zapomněl, že by měl jít. Přejít na opačnou stranu a jednoduše se mu vyhnout. Ne, stál jako přimrzlý a nejistě se na něj díval. Zaujal jej jeho obličej. Co jen to může být..?
„Bille…“ zastavil se a jako by hledal ta správná slova. Nic jej nenapadalo, nic mu nepřipadalo dostatečně vhodné. Bill sebral všechnu svoji sílu s tichým hlasem pozdravil. Zděsil se však při pohledu na jeho tvář. Už z té dálky se mu zdála nějak v nepořádku, teď teprve poznal pravý důvod.
„Marcusi, co se ti proboha stalo?!“ vyhrknul zaraženě…
autor: Heidi
betaread: Janule
