Tom něžně přejel prsty po bratrově ruce.
„Měl by sis na chvíli lehnout, vypadáš unaveně.“ Bill se statečně pousmál. Nechtěl marnit čas, který může strávit s Tomem, zbytečným spánkem. Raději bude vší silou držet ospalá víčka otevřená, protože nehodlal z jejich společného dne ztratit ani minutu. Tom se netrpělivě rozhlédl a následně uchopil bratra zlehka za zápěstí.
„Půjdeme nahoru, co říkáš? Tam budeme mít větší pohodlí.“ Bill nechápavě zakroutil hlavou, ale nakonec uposlechl a přece jen vstal. Nebylo mu úplně jasné, o co se bratr pokouší, to mu opravdu tak strašně záleží na tom, aby na něm nebyla znát únava? Vlastně se není čemu divit, hluboké tmavé kruhy pod očima mluvily za vše a na kráse mu rozhodně nedodávaly, pleť měl popelavou a křídově bílou, všechno nasvědčovalo prožitý stres a emočně vypjaté okamžiky.
Na chvíli se zarazil. Možná se měl ráno přece jen nalíčit, nehledě na Tomovo ujišťování o přirozené kráse, najednou si nepřipadal ve své kůži. Bratr jej však nenechal dlouho rozjímat o svém vzhledu a jeho možných vylepšeních, naopak jej téměř silou vtáhnul do svého pokoje a když dosedl na postel, naznačil Billovi, aby zaujal místo vedle něj. Opatrně ulehli čelem k sobě, Tom vztáhnul ruku a odrhnul bratrovi z čela neposedné prameny černých vlasů. Když se letmo dotknul jeho lící, Bill malinko ucuknul a sklopil oči. Tom zpozorněl.
„Co se děje?“
„Vím, že mi to dneska nesluší, poslední dobou se trochu zanedbávám.“
„Nemluv hlouposti,“ zarazil jej mírně Tom a znovu se zahleděl do hlubokých propastí čokoládových očí. „Ty víš, jaký mám na tohle názor, kdyby bylo po mém, nemusel by ses líčit vůbec, říkal jsem ti to už tolikrát.“
Billa jeho povzbudivá slova trochu uklidnila, hned se mu lépe dýchalo a vrátila se zpět alespoň malá dávka sebejistoty. Pozoroval Toma, jak leží proti němu, vzdálený jen pár centimetrů. Jeho obraz se po nějaké chvíli začal rozmazávat, ztrácel pravidelné kontury a jakoby se rozplýval do nesmyslné šířky. Zavíraly se mu oči, už nedokázal vzdorovat přirozené únavě, v noci špatně spal, honilo se mu hlavou tolik věcí a kradlo spravedlivý spánek. Teď mu snad bude lépe, teď usíná v bezpečí, s vědomím bratrova tělesného tepla po své levé straně, cítil se najednou tak uvolněně, jako by jej už nic netrápilo. Nechal se vnést do náruče snů a pomalu zavřel víčka.
Tom se rozhodl počkat deset minut. Ani nedoufal v to, jak významně mu bratr usnadní realizaci jeho myšlenky. Bill reagoval přesně podle jeho potřeb. Nenápadně jej přimět k malému odpočinku, byl Tomův hlavní záměr, znal bratra dokonale a s jistotou věděl, že tím získá minimálně hodinu a půl Billovy sladké nevědomosti. Nic se nedozví, bude klidně spát, zabalený do pohodlných přikrývek, bude to tak prostě nejlepší. Tom byl rozhodnutý od prvního okamžiku, kdy se mu bratr svěřil s druhou Marcusovou návštěvou. Ano, občas mu v hlavě bleskla vzpomínka na slib, který ve slabé chvilce dal, ale on to přece dělá pro Billovo dobro. Nikdo mu nemůže vyčítat, že jedná pro dobrou věc, ještě by mu měl poděkovat! Je to jediný způsob, jak vyhovět oběma stranám.
Marcus konečně dostane co si zaslouží, konečně i na něj po dlouhé době přijde řada, už nebude v roli trýznitele, dnes si zakusí roli oběti, aby poznal obě strany mince. A Bill? Nic nepozná. Nechá ho žít v iluzi, že poslušně splnil jeho přání, v iluzi, že celou tu dobu ležel pokojně vedle něj a hlídal jeho pravidelný dech. Bude to tak pro něj lepší, jeho citlivá duše by pravdu snášela velice těžce a on jej ušetří zbytečných starostí. O všechno se postará, slíbil, že bude o Billa pečovat a taky to má v úmyslu. On už pro ně dva zajistí klid a to za jakoukoliv cenu. Naposledy pohladil bratra jemně po vlasech a opatrně vstal z postele. Popadl do rukou první mikinu, kterou uviděl a neslyšně přistoupil ke dveřím, které za sebou tiše zavřel. Přiložil k nim ucho, aby se ujistil o nulovém pohybu za nimi. Všechno v pořádku, může teď bezpečně vyklouznout ven. Hlavní dveře za sebou pečlivě zamknul a až pedantsky zkontroloval. Vytáhnul z kapsy mobilní telefon a postupně vytočil několik čísel, s jejichž majiteli si vyřídil krátké a velice jednoznačné hovory. Byli domluveni předem, už od včerejšího večera měl vše naplánované, nechtěl věci ponechávat náhodě.
Během čtvrt hodiny se za ohybem cesty objevila skupinka tří chlapců. Kráčeli rychle, přesto velmi jistými kroky. Tom si s nimi přátelsky podal ruku a společně vyrazili po jednom z úzkých šedých chodníků směrem vpravo. Promluvili teprve, když se dostali na bezpečnou vzdálenost od domu.
„Jak moc se máme snažit, Tome?“ zeptal se klidným hlasem jeden z mladíků.
„Snažte se tak, aby měl tuhle návštěvu ještě hodně dlouho v živé paměti. Zbytek je na vás.“ Trojice přikývla na souhlas a s ledovým klidem, jenž je provázel celou cestu, se dostali až do známé ulice, kde stál na jejím okraji Marcusův dům. Tom rozdal poslední povel.
„Teď mě poslouchejte, Bill se nikdy nesmí dozvědět ani slovo, je to jasné?“ Skupinka chlapců opět poslušně přikývla a všichni se podívali směrem k Marcusovým oknům…
autor: Heidi
betaread: Janule
