Bill se téměř sesunul k zemi, když spatřil osobu, jíž patřily silné ruce, které jej doteď nepustily. Hlavou mu běžela jediná myšlenka. Ne, to nemůže být pravda, to všechno se mu musí jen zdát. Není přece možné, aby se ta noční můra opakovala, teď, když se po dlouhé době cítil absolutně šťastný, když mu nic nechybělo, přijde znovu on.. Ne, to už prostě není schopen unést, nevydrží to! Cítil jak se mu podlamují kolena a postupně vysychá v krku. Srdce mu bilo tak silně, že chvílemi měl strach, aby mu neprorazilo hruď, téměř se zalykal tím jak zrychleně dýchal, nemohl popadnout dech. Když si uvědomil, že v celém okolí se nenachází nikdo jiný než oni dva, že se celá historie opakuje do těch nejmenších odporných detailů, nemohl se přinutit uvažovat racionálně, jediné co mu svíralo duši byl strach, nad ničím jiným nepřemýšlel.
„Stýskalo se ti po mě? Brácha nás minule tak neslušně vyrušil, neboj, dneska jsem pro nás zajistil klid.“ Zasmál se Marcus nepříjemným smíchem, který se Billovi neskutečně rozléhal v hlavě a přiváděl tlak do oblasti žaludku. Snad ještě nikdy se tolik nebál, minule měl také strach, ale to nevěděl co přijde, bylo to v neznámu, kdežto teď přesně věděl, pro co se Marcus vrátil, co přišel dokončit. Chtěl křičet, bránit se, ale nějaká neviditelná ruka mu svírala hrdlo a on nedokázal vydat jedinou hlásku, tak silně se třásl, byl strnulý a nemohl se ani pohnout. Když mu Marcus přejel prstem po rtech, málem neustál na vlastních nohou. Každý jeho sebemenší dotek mu byl tak odporný, že si neuměl v danou chvíli představit nic horšího .
„Nebudeme přece stát v chodbě, ne?“ rozhodl Marcus a násilím jej odtáhnul k pohovce, na níž chtěl Billa přitlačit. V jednom okamžiku se Bill pokusil vzepřít, nebylo mu to ale nic platné, účinek byl ten, že s ním Marcus třísknul o zem se slovy, že když chce tvrdě, má to mít. Měl Billa pod kontrolou jako nikdy, využíval jeho strachu, přejížděl dlaněmi po jeho chvějícím se těle a podařilo se mu několikrát jej bolestivě kousnout do krku, kde se okamžitě objevily rudofialové skvrny.
„Proč to děláš?! Proč?!!“ hlesl Bill.
„Protože rád dotahuju věci do konce a jsem zvyklý si vzít co se mi líbí. Neboj, bude to skoro jako s Tomem, s tím to máš přece rád, ne? Jemu se taky líbí být nahoře, sám mi to říkal, ten pocit že si s tebou může dělat co chce, je opravdu neodolatelný.“ Bill se snažil sebou několikrát smýknout do strany, ale Marcus jeho touhu vykroutit se ze sevření, oceňoval tupými ranami, takže Bill rychle pochopil, že pokud nechce mít tělo pokryto obrovskými modřinami, měl by setrvat na místě. Myšlenky mu přestaly kroužit hlavou, vlastně nic necítil, jakoby se zasekl v nějaké křeči, která by jej proti všemu obrnila. Marcus sjel rukama na Billovo holé břicho, které bylo jako kus ledu, stejně jako zbytek těla, to všechno způsobil ten nepopsatelný strach. Bill cítil na svém zápěstí otlaky, tak příšerně to bolelo, nedokázal zvládat Marcusovu váhu, ležel na něm celý, vůbec se nesnažil mu cokoliv ulehčit, byl proti němu tak bezbranný, tak bezmocný! Takový pocit nenáviděl, byl rád, když měl věci pod svou vlastní kontrolou, když to byl on, kdo mohl trochu manipulovat. Ale teď, na tvrdé podlaze s rozedřeným zápěstím a rudými skvrnami na krku, si připadal tak zle jako nikdy předtím.
„Přestaň! Čím víc se budeš bránit, tím víc to bude bolet!“ poučil Marcus zlostně Billa, protože mu začínala pomalu ale jistě docházet trpělivost. Pořád spoléhal na to, že Bill bude postupně spolupracovat, že nebude dělat drahoty. Ale on má tak neskutečně vyplašený výraz, on se ho opravdu bojí!!!!
„Spěchám, takže buď prosím stručná,“ upozornil Tom Kessy místo pozdravu a ztěžka dosedl na jednu z mnoha laviček, které se v okolí největší grafitové zdi ve městě nacházely. Nechápal proč dívka tak dlouho vyčkává a rozhlíží se kolem sebe, než si k němu konečně váhavě přisedla. Znovu zkontrolovala display mobilního telefonu. Tom pozvedl obočí. Za těch pár minut co je tady, se asi pětkrát podívala na telefon. Nerozuměl jejímu chování, už na první pohled byla roztěkaná a nervózní. Tom si odkašlal, aby upoutal její pozornost a mohli celou záležitost vyřídit tak rychle jak jen je možné. Úplně mu neseděl pocit, že Bill je zase sám doma, nadával si, že už je neskutečně paranoidní, že za každým sloupem vidí někoho podezřelého, kdo by mohl chtít bratrovi ublížit, ale nemohl si prostě pomoct, ten pocit byl silnější než on.
„Tome, já, vážně je mi líto, že to co se mezi námi stalo, mělo tak špatný konec. Nechtěla jsem, nevím proč jsem se tak chovala, je mi to líto.“
„Fajn, jsem rád že jsi mi to řekla, opravdu.“
„Jak je Billovi?“ zeptala se náhle Kessy.
„Jak by mu mělo být? Co je to za otázku?“
„Po tom co jsem mu řekla. Víš, jak jsem si trochu přidala k té naší společné noci.“
„Myslím k těm dvěma společným hodinám?“ ušklíbnul se Tom.
„Už to přešlo, Bill věří mě, trochu ho to rozhodilo, ale všechno už je zase dobré. Měl jsem o něj starost, poslední dobou si dost vytrpěl, zaslouží si konečně klid a trochu toho štěstí.“ Kessy zadumaně pozorovala kostky v polorozpadlém chodníku a Toma očividně vůbec nevnímala. Sklonil se k ní.
„Kessy? Co je s tebou, chováš se tak divně. Nechceš mi něco říct?“…
autor: Heidi
betaread: Janule
