„Vážně nechceš jít se mnou?“ naléhal Tom zoufale na bratra. Myšlenka, že by měl nechávat Billa v domě samotného, se mu ani trochu nezamlouvala, příliš si navyknul na to, mít jej pod svým neustálým dohledem, jakmile ho neměl na očích, začínal být automaticky nervózní. Jistě, uvědomoval si, že svoji péči asi notně přehání, Bill není malé dítě které by potřebovalo 24 hodin denně společnost, ale Tomovi by právě tato varianta vyhovovala úplně nejvíc. Tak strašně nerad od něj odcházel, copak nechápe jak moc by mu pomohlo, kdyby ho doprovodil? Takhle mu jen připraví minimálně hodinu obav a nejistoty.
„Tome, já opravdu zvládnu být chvíli doma sám! Nemusíš mít žádné starosti, co to do tebe v poslední době vjelo? Pořád mě chceš hlídat.“
„Vyčítám si, že jsem tady nebyl, když přišel Marcus. Kdybych neodešel, nemusel bys nic z toho zažít, nic z toho by se prostě nestalo, protože bys nebyl sám!“ Bill se na něj usmál a něžně jej objal.
„Nemohl jsi to tušit, není to tvoje vina, nechci aby ses s tím trápil. Je to pryč, celá ta věc je za námi, můžeme děkovat bohu, že nezašla dál, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Co bych si bez tebe počal? Už bez tebe neumím existovat.“ Tom jej políbil do vlasů. Jeho slova jej hřála na duši, bylo tak nádherné slyšet věty, v nichž mu Bill vyznával, jak moc jej potřebuje, že bez něj by nedokázal být. On cítil to samé. Bez bratra by to nebyl on, znamenal pro něj střed vesmíru, vědomí, že by se mu mohlo něco stát, jej sráželo na kolena. To by nevydržel, nevydržel by, kdyby se Billovi něco stalo, kdyby zase musel trpět a on mu neuměl nijak pomoct. Proto jej chtěl mít pořád u sebe, pedantsky ho pozoroval, až to bratrovi muselo být chvílemi nepříjemné. Chtěl předejít jakékoliv náhodě, neměl v úmyslu riskovat už vůbec nic. „Zamkni se, ano?“
„Ovšem, zamknu!“
„Bille, nedělám si legraci, slib mi, že nikam beze mě nepůjdeš, ano? Aspoň prozatím, já vím že to asi není normální, ale neumíš si představit, jaký mám o tebe strach! Až uplyne trocha času, všechno se dá do pořádku, ale teď tě prosím, abys mi vyhověl, udělej to pro mě.“
Bill přikývl. Dojímala ho tak obrovská starost, byl tak šťastný jak moc pro Toma znamená!
„Udělám všechno jak si přeješ. Klid, budu v pořádku!“ Tom bratra naposledy políbil a s ustaraným výrazem ve tváři vyšel pomalu ze dveří. Tolik se mu nechtělo! Teprve teď mu pořádně docházelo, jak začíná být závislý na bratrově přítomnosti, jak se bez ní cítí nesvůj.
Marcus sledoval jejich dům jako ostříž zpoza dodávky, jež byla zaparkovaná nedaleko a svou velikostí jej báječně kryla. Měl výborný výhled a spokojeně se ušklíbnul, jakmile spatřil Toma vycházet a zamířit na opačnou stranu, směrem k místu, kde měl s Kessy smluvenou schůzku. Záměrně jí poradil, aby k setkání zvolila právě okolí u grafitové zdi, jelikož ta byla odsud vzdálena minimálně dvanáct minut chůze, takže by měl Marcus dostatek času se vytratit, když by jej Kessy varovala, že Tom se vrací.
Bill se pohodlně opřel do mohutného křesla a do uší vložil sluchátka. Už dlouho neměl možnost si takhle v klidu poslechnout hudbu, vlastně na ni ani nemyslel, když byl s Tomem, neměl náladu na nic jiného než na něj. Prostě nepotřeboval ke štěstí už vůbec nic, bohatě mu stačilo že má bratra nablízku a kdykoliv si může vychutnávat jeho pevné objetí, v němž se cítí tak bezpečně. Dnes ale uvítal drobné odreagování, zvuk zesílil na maximum a dokonce si tiše prozpěvoval a pokyvoval hlavou do rytmu. Asi po dvaceti minutách, kdy mu už z té hlasitosti zvonilo v uších, si uvědomil, že dnes ještě nebyl vybrat poštu. Neochotně se tedy zvednul z vyhřátého místa, nic jiného mu nezbývalo, schránku museli vybírat denně, aby se korespondence nezačala nezvladatelně hromadit. Když odemknul a vyběhnul ven, snažil se všechno vyřídit v co největší rychlosti, nebylo totiž žádné velké teplo, chvílemi se dokonce zdálo, že na šedé chodníky dopadají kapky drobného nenápadného deště, který se většinou táhne po celý den a neustává ani na noc.
Tom viděl Kessy už zdaleka, nervózně popocházela sem a tam. Tvářila se dost nejistě, což Toma překvapilo, jelikož vždycky vystupovala v pozici sebevědomé dívky, která si s ničím neláme hlavu, věci bere tak, jak je život přináší a snaží se z nich vytřískat to nejlepší. V určitém směru měla podobný životní postoj jako ještě před časem on. V jistém smyslu ji chápal. Chtěla si užívat, chtěla pro sebe získat co se dá, jen to bohužel dělala na úkor druhých. Věděl, že možná ještě před měsícem nebo dvěma, by si s ní měl co říci, nejspíš by se spolu dobře pobavili a potom šli každý vlastní cestou. Ale teď ne. Všechno se změnilo, on už neuměl být stejný. Od osudné noci s Billem, prostě bylo vše úplně jiné.
Bill s plnýma rukama pospíchal zpět ke dveřím, těšil se na to krásné teplo, které jej čeká, možná by si mohl dát něco k jídlu, už měl zase hlad, to určitě ty nervy, měl by si dopřát něco hodně sladkého. Když už stál na rohožce, všimnul si, že mu z dlaně vypadla jedna obálka. Nemínil se vracet, proto se pomalu sklonil aby ji znovu získal mezi své prsty. V okamžiku, kdy se opět napřímil, ucítil, jak jej něčí ruka surově vtáhla do domu a s velkou ránou za sebou zavřela dveře. Bill se v tu chvíli nebyl schopen orientovat, natož se snad bránit. Byl úplně distancovaný a nechápal co se děje. Teprve když jej silné paže přirazily ke stěně, bolestivě vykřikl a hromádka dopisů se z jeho rukou sesunula k podlaze…
autor: Heidi
betaread: Janule
