Kessy naposledy vyhlédla ze zamlženého okna a s potměšilým úsměvem ve tváři sáhla po mobilním telefonu. Po paměti vytočila příslušné seskupení číslic a nechala přístroj několik vteřin vyzvánět. Ani ne po pěti vteřinách se na opačném konci ozval chlapecký hlas. Kessy se pro sebe ušklíbla a nasadila svůj nejmilejší tón, jakého byla schopna.
„Ahoj, Marcusi, zlato, dlouho jsme se neviděli, že? Víš, potřebovala bych se na něco zeptat a napadlo mě, že právě ty bys o tom mohl něco vědět“…
Bill usnul pevným spánkem něco málo po poledni a jeho křehké tělo zůstalo nehybně ležet, dokud se za okny neohlásil podvečer. Tom byl celou tu dobu s ním. Seděl na židli vedle jeho postele, mlčky pozoroval jak pravidelně oddechuje, hlídal každé jeho nadechnutí, každý drobný záchvěv, nebo nenápadný pohyb v jeho unaveném obličeji. Když si byl jist, že spí opravdu tvrdě, odvážil se jej chytit za ruku, pokrýt ji několika polibky a nevinně ji hladit svými štíhlými prsty. Nehnul se od něj ani na krok, v hlavě mu neustále proudily výčitky, které poukazovaly na to, že v té nejtěžší chvíli nechal bratra samotného, kdyby nebyl tak daleko, nemusel jej ničemu podobnému vystavit. Nevěděl jak dlouho jej ještě bude trápit svědomí a jestli si vůbec svoji chybu někdy dokáže odpustit a zařadit ji někam úplně dozadu, do seznamu špatných vzpomínek. Tom měl tělo už úplně ztuhlé, ale sveřepě s odhodlaným výrazem seděl na svém místě a neopustil jej, dokud Bill nepohnul svýma andělsky hlubokýma očima. Udiveně se na bratra podíval a zamrkal dlouhými tmavými řasami.
„Jsi tady celou dobu? Ale to jsi nemusel, vždyť už je večer, musel jsem spát hrozně dlouho.“ Tom zastavil jeho námitky krátkým lehoučkým polibkem na čelo.
„Teď už s tebou budu vždycky.“ Bill se pousmál. Bylo to poprvé po neuvěřitelně dlouhé době, kdy mohl Tom spatřit na jeho ustarané tváři úsměv, byla to taková změna, takový posun k lepšímu. Když viděl jak sladce se směje, měl pocit, že teď už bude všechno dobré, že už jim dvěma nemůže nic vstoupit do cesty. Udělal by pro Billa všechno, jen aby byl šťastný, na ničem jiném mu nezáleželo, chtěl, aby konečně pocítil klid a bezpečí, bezmeznou důvěru a spoustu něhy, které se mu nedostávalo. Potřebovali se navzájem, jeden bez druhého by nebyli nikdy úplní, vždycky by něco chybělo, byli jako noc a den, neodlučitelní.
„Musíme jít nakoupit,“ usoudil Bill, když se podíval do poloprázdné lednice. Teprve teď si uvědomil, že dnes téměř nic nejedl a možná právě to byla jedna z příčin, proč se cítil tak slabý.
„Necháme si nějaké jídlo poslat,“ navrhnul Tom a sahal po telefonu.
„Potřebuju se projít, opravdu, už tři dny jsem nebyl venku, potřebuju aspoň chvíli na vzduchu. Zajdu tam já.“ Tom vyskočil z pohovky.
„V žádném případě! Nenechám tě jít samotného, to nepřichází v úvahu. Dojdu si pro bundu, vydrž.“ Musel by zešílet strachy, kdyby teď nechal Billa odejít, věděl že je možná už trochu paranoidní, ale nechtěl riskovat už vůbec nic.
Společně zamířili k nedalekému obchůdku, který byl od jejich domu sotva deset minut chůze. Neměli chuť bloumat po supermarketu a potkávat samé známé tváře. Dobře věděli, že v této drobné prodejně, která měla pouhých pár metrů čtverečních, vedou pouze jen to nejnutnější zboží a budou tam mít zajištěno naprosté soukromí. Zvláště teď, po šesté hodině večer a v tomto strašném počasí. Šli vedle sebe tiše, nepotřebovali použít jediné slovo k tomu, aby vyjádřili co cítí. Věděli to až příliš dobře, emoce které se nad nimi vznášely byly přímo zřetelné a překypovaly štěstím. Ulice zely prázdnotou, poskytovaly jim naprostý klid, nebyli nikým rušeni, nikoho nepotkávali a nemuseli na nic odpovídat. Kráčeli velmi blízko sebe a každou chvíli se nenápadně jeden druhého dotknul, ne žádné toužebné vrhání, jen letmé, téměř neviditelné doteky, jichž by si běžný pozorovatel vůbec nevšimnul. Pro ně ale znamenaly hodně, byly důkazem vzájemné náklonnosti a soudržnosti a nepostrádaly ani elektrizující efekt. V okamžiku, kdy procházeli podél kamenné stěny, kompletně pokryté grafity a nejrůznějšími čmáranicemi, Tom na ni bratra prudce přitisknul a sjel mu dlaněmi na boky. Bill vyděšeně vzdychnul a pokusil se Toma odstrčit.
„Zbláznil ses? Někdo nás uvidí!“ Tom se zadíval do jeho nevinných tmavých očí a zašeptal. „To je mi úplně jedno.“
Když konečně dorazili do krámku, kam měli původně namířeno, v zájmu urychlení nákupu si rozdělili seznam a každý se vydal pro potřebné věci na opačný konec místnosti. Vládlo tady šero, celý obchod osvětlovala pouze jediná velká zářivka, která do některých koutů vůbec nedosáhla, takže se stávalo, že v krajních regálech čekala na zákazníka úplná tma. Bill právě v jedné z těchto neosvětlených zón zaujatě zkoumal sušenky a ještě než po nich stačil sáhnout, zastoupila mu cestu neznámá postava. Bill jen tak tak nevykřiknul, příšerně se lekl. Ze stínu vystoupila Kessy. Bill vydechl a chystal se promluvit, dívka jej ale zadržela.
„Dvě minuty, Bille. Chci ti jen něco říct, něco co si asi vůbec neuvědomuješ a měl bys to vědět. Prosím.“ Bill se nejistě ohlédl po bratrovi, který se na druhém konci skláněl nad kávami…
autor: Heidi
betaread: Janule
