Tom se snažil co nejtišeji odemknout mohutné dveře a měl zlost na Kessy, která všechno kazila svým neustálým chichotáním a výbuchy smíchu. Co když probudí Billa? Ačkoliv byl hlavní důvod Kessiny přítomnosti právě pokus zapomenout na včerejšek a už nikdy se nedopustit podobných chyb, najednou se Tomovi příčila představa, aby dívka přišla do jakéhokoliv kontaktu s bratrem. Jakoby ho slyšel, naprosto přesně věděl, co by si o jeho dalším výstřelku pomyslel. On sám si toho byl taky velice dobře vědom a to jej rozčilovalo nejvíc. Nedokázal řešit problémy, raději od nich utíkal a způsoboval kolem sebe jen stále větší a větší spoušť, protože nikdy nepomýšlel na následky. Neuměl rozlišit, že to, co se v danou chvíli zdá jako jediná možná varianta, je v konečném důsledku obrovský propadák. Bill pokaždé přemýšlel, na Tomův vkus přemýšlel nad svým chováním až příliš, na druhou stranu ale neexistoval v jeho okolí člověk, který by mohl říct, že mu Bill něčím ublížil. Bratrova citlivost a vnímavost mu vždycky ukázala tu správnou cestu, jak najít řešení výhodné pro obě strany, to na něm obdivoval a zároveň nesnášel, protože měl v tomto ohledu vždycky pravdu.
Jeho dumání přerušila Kessy zvonivým hlasem.
„Bože, a to se potkám i s Billem? On je tady?! Řekni že jo, to by bylo prostě úžasné!!!“
„Nemůžeš chvíli mlčet?!“ obořil se na ni Tom, protože právě procházeli obývákem a bratrovo tělo na pohovce se podezřele zavrtělo. Tomovi dalo spoustu práce odtáhnout ji bez dalších zbytečných řečí k sobě do pokoje a s úlevou za sebou zavřít. Naštěstí Bill nevypadal, že by se probudil, když odcházel na večírek, nevypadal právě nejlépe, určitě musel být vyčerpaný. A on ho tady jen tak nechal! Tom se pokoušel zapudit výčitky a usilovně přemýšlel, jak dostane Kessy za nějakou dobu z jejich domu, aniž by si jí bratr mohl všimnout.
„Na co pořád myslíš?!“ zeptala se dívka, dotčená Tomovým pramalým zájmem o její osobu a prudce jej políbila.
Bill seděl s koleny u brady v naprosté tmě a zíral do prázdna. Nechtělo se mu ani plakat, veškeré slzy už nejspíš vypotřeboval a teď jen rozevíral prázdné tmavé oči. Silně se kousnul do spodního rtu. Uklidnilo jej, že ještě není úplně znecitlivělý, protože se tak cítil. Tupá bolest hlavy se ozvala znovu a znemožnila tak jakoukoliv myšlenkovou činnost. Vnímal jen ostré údery ve spáncích a zřetelně cítil, jak mu jimi pulzuje krev. Vlastně to i čekal. Sice až v těch nejhorších představách, ale čekal. Nebylo to nic překvapujícího, spíš obehraná klasika, které ale i po sté repríze pořád neztrácela na síle smutku, který sebou přinášela. Co jiného by mohl Tom udělat? Jistě, nikdy nedokázal dotáhnout nepříjemné věci až do konce, raději se vytratil a myslel, že se všechno postupem času vyřeší za něj a lidé zapomenou. Ano, i Bill sám sebe přesvědčoval, že za pár měsíců bude jen špatnou vzpomínkou, jak se třásl zimnicí, sám, mezi čtyřmi opuštěnými zdmi, se slzami na ledových tvářích, černými kruhy pod nešťastnýma očima, zatímco ten, kdo pro něj byl na světě nejdražší, si v poklidu užíval noci plnými doušky. Co si Tom vlastně myslel? Že snad neuslyší ten pisklavý hlas neznámé dívky, že nerozezná jak se v tichu líbají u protější stěny, jen pár metrů od něj, nebo jak jej to děvče se smíchem vtahuje do pokoje a zavírají za sebou dveře, aby je nikdo nevyrušoval? Bill dospěl k závěru, že vlastně udělal dobře, když dopoledne Tomovi zalhal o svých pocitech z předešlé noci. Jak si mohl myslet, že by snad pro Toma mohl znamenat něco víc, než jednorázovou záležitost? Prostě jen uspokojil jeho chuť, zkusit zakázané a nepoznané a bratr za to vlastně dostal ještě zaplaceno. Jak výhodné.
Odhodlaně vstal. Musel konečně do koupelny, za prvé potřeboval další prášky proti bolestem a taky si potřeboval trochu protáhnout strnulé nohy. Kromě pár kroků do kuchyně se dnes ani nehnul z gauče. Vyšel do patra a jakmile do sebe nacházel potřebné množství tablet, neobtěžoval se napouštět si vodu do sklenice, prostě jen pustil naplno vodovod a napil se odtamtud. Pár vteřin si nechal téct proud na unavený obličej a když jej konečně vypnul, zvednul hlavu a zadíval se do zrcadla před sebou. Leknutím slabě vykřikl, za jeho zády se rýsovala ještě jedna postava. Pokusil se provléct ke dveřím, ale Tom byl rychlejší a také nejspíš připravený na jeho pokus o útěk, proto zručně otočil klíčem v zámku a obratně jej zastrčil do své kapsy.
„Okamžitě odemkni!“ zasyčel Bill a poodešel od bratra tak daleko, jak jen mu stísněný prostor umožňoval.
„Odemknu, až si promluvíme,“ řekl rozhodně Tom. Alkohol z něj už téměř vyprchal a on teď uvažoval jasněji než kdy dřív.
„Nemáme o čem. Nech mě jít, není slušné nechat návštěvu čekat.“ Tom se zarazil, sakra, takže on o ní ví. Bill se smutně zasmál, v jeho podání to znělo spíš hystericky. „Myslíš snad že jsem idiot, nebo hluchý? To byste se museli trochu krotit, a ne si to skoro rozdat už na schodech!“ vřísknul rozhořčeně Bill a pokusil se vytáhnou bratrovi klíček z kapsy kalhot. Tom jej chytil za zápěstí a následně přirazil ke stěně tak silně, až vykřikl bolestí.
„Pusť mě!! Hned! Těmahle rukama jsi ještě před chvílí sahal na ni, jak se vůbec opovažuješ se teď dotknout mě?!“ Tom své sevření nepovolil, jen se na bratra ještě víc přitisknul, takže měl rty jen pár milimetrů od těch jeho.
„Chci, abys mi teď do očí řekl, že jsi včera v noci se mnou nic necítil.“
autor: Heidi
betaread: Janule
