Poděkujme rodičům

Tma vystřídala šero. Nadvláda noci nad dnem byla každému jasná již na první pohled. Noc… Někdo tuto dobu miluje, dává mu volnost, svobodu. Někdo ji nenávidí, svazuje ho, přivolává strach. Třetí skupině lidí noc pomáhá. Dokáží se lépe vyrovnat se svými starostmi, vyřešit své problémy. Tak jako on…

Pod nádherně vonící rozkvetlou třešní seděl malý blonďatý chlapec. Byl tu jen on sám. Ticho a klid rušil zatím jenom jeho dech. Pomalu jej ukolébával zpěv ptáků. Ocital se ve světě snů, stačil už jen malý krůček a byl by tam, kde je vše povoleno, podle našich představ, bez hranic, předsudků, zákazů…

Klidnou noc ale narušila rána. Dost tichá na to, aby nevyplašila ptáky v korunách stromů, ale natolik hlasitá, aby upoutala chlapcovu pozornost. Po nepříjemném zvuku tříštícího se skla se ozval křik. Chlapcovy oči se otevřely a zahleděly na dům patřící k zahradě. Blonďáček ale stále vypadal, že nevnímá svět. Skelné oči, jako by před sebou měly tlustou stěnu, která dům zakrývala, v uších měl neviditelná sluchátka, která měla utlumit řev z domu. Vypadat a cítit se je ale úplně jiný pojem. V mysli se snažil utéct. Utéct někam pryč, do vysněného světa klidu, harmonie, míru, radosti a lásky.

Další rána ale způsobila, že se tento jeho svět nenávratně ztratil, rozplynul se jako sen z rána. A z chlapcových očí začaly stékat slzy.

Měl strach. Nebál se tmy, jako většina dětí v jeho věku. Bál se o rodinu. I když měl oba rodiče stejně rád, věděl, že se rozdělí a každý si půjde svou cestou. A ani mu to nevadilo. Horší bylo pomyšlení na jeho bratra. Nedokázal si představit, že by ho snad měl ztratit. Nezvládl by to.

Při téhle myšlence silně zaštkal.

„Bráško…?“ ozvalo se najednou kousek od něj. Odpovědí však bylo jen ticho. „No tak, Tomi, já vím, že tu někde jsi,“ ozval se Bill. Bojácně se rozhlížel po ztemnělé zahradě a svým „Já vím, že tu jsi,“ si chtěl jen dodat odvahy. Hledal Toma už dlouho a pokud by nebyl tady, byla poslední možnost sklep, ale to pro něj znamenalo jen případ krajní nouze. Večer do sklepa… Zakroutil nad touto myšlenkou hlavou. I strach o Toma má jisté meze a ty jeho končí přímo na prahu sklepa. Poprvé a naposledy tam byl pro Tomův skate, když byl jeho majitel nemocný a on ho chtěl vyzkoušet. Tenkrát se za ním dveře zabouchly a on myslel, že se ven nikdy nedostane. Asi po hodině ho odtamtud vysvobodil sám nemocný Tom, který brášku postrádal. Od té doby by tam Bill nevlezl, ani kdyby mu bylo řečeno, že tam bydlí skřítek, co mu splní jeho největší sen, a že on měl snů…. Ale bez Toma nikam!

Tom se při zaslechnutí Billova hlasu zachvěl. Věděl, že se Bill bojí tmy a nechtěl ho trápit.

„Bille…“ tiše zavolal. Pořád mu tekly slzičky po tvářích. A i když nechtěl, aby ho takhle jeho mladší bráška viděl, nedalo mu to. Když byl Bill s ním, cítil se líp.

„Tady si…“ zašveholil roztomile Bill. „Pojď domů, je zima a ty máš na sobě jenom tričko…“

Tom jen zakroutil hlavou. Z domu šel na zahradu neustále matčin jekot a jeho to naprosto odrazovalo v jakémkoli pohybu tím směrem. Stále větší a větší slzičky si razily cestu po jeho tvářích. Už se za ně nestyděl. Němě objal brášku a nechal se hladit po zádech.

Bill cítil Tomův strach tak silně, že se začínal bát on sám. Ale myšlenka na to, že nic netrvá věčně, mu pomohla. Vzal Tomovy ruce do svých a jemně na ně dýchal.

„Tomi, jsi celý promrzlý, pojď domů, prosím…“ šeptal. „Pokud se tady ale chystáš zmrznout, zůstanu s tebou!“

°°°°°°

Tu noc usnula dvojčata v jedné posteli, v pevném objetí, se stejnou myšlenkou. S myšlenkou na toho druhého… Jak by taky jedna duše mohla myslet na dvě rozdílné věci?

O_o

Mladý chlapec sedí pod rozkvetlou třešní. Jak je tu dlouho? Proč tady sedí? Není mu zima? Zvláštní… Na tyhle otázky se většinou ptají rodiče, ale ti tu dnes zastávají úplně jinou roli. Roli zrádců a věznitelů. To oni mu přikovali na okna pomyslné mříže. Nemůže nikam. Nejradši by se zvedl a utíkal, kam nejdál to půjde, ale on nesmí! Musí tu sedět, poslouchat vzdálený křik matky a být jí podporou. Prý: „S Gordonem se nikdy nepohádáme! On je tak…“ Matčina slova. Zbytečná slova!

Když si představil, že zrovna mohl být někde na koncertě obklopený fanynkami, rozplakal se. Ta bezmoc…

Jeho čokoládové oči se leskly slzami, které jedna po druhé opouštěly černé linky a kutálely se směrem k rozechvělým rtům. Čokoládové oči… Čokoláda obvykle přináší radost, uspokojení… Obvykle.

Tiše si přitáhl nohy k sobě, schoulil se do malinkého klubíčka, snažil se udržet si teplo. Když sem přicházel, svítilo ještě sluníčko na obloze bez mráčku. Teď už byla tma a zima. Jen měsíc se svými kumpánkami hvězdami osvětloval temnou zahradu. A s korunami stromů si pohrával prudký vítr, který nejenže chlapci čechral černé rovné vlasy, ale hlavně mu jednoznačně říkal: „Chlapečku, teď je to tu moje, budeš se muset jít schovat, jinak ti bude zima. Přinejmenším… ším … ším…“ nesla se ozvěna.

„Bille…?“ ozvalo se nedaleko chlapce pod třešní. Byl to jeho bráška. Jeho milované dvojčátko, které vždycky přišlo, když bylo Billovi nejhůř. Tom sám si pamatoval, že prakticky nedávno byl ve stejné situaci. Věděl, že je jeho Billí právě na dlouhé cestě, kterou ale ze všech stran okolo kryje mlha a on přes ni nevidí. Hledá nějaký záchytný bod, kterého by se držel při pomalých krůčcích dál a dál, směrem ke svému cíli. Před deseti lety byl takovým bodem pro Toma Bill. Dnes si na ochránce zahraje prozměnu on.

Role se vyměnily, záleží jen na hercích, jak se se svými novými úkoly vyrovnají.

Bill hlasitě zavzlykal. Tomův hlas v něm vzbudil vlnu lítosti. Nechtěl, aby tady musel Tom být taky. Ale musel… Nejen matka by to bez něj nezvládla…

„Ach bráško,“ vydechl Tom a okamžitě Billa objal. „Vždyť se celý klepeš.“ Stáhl ze sebe svou obrovskou mikinu a přikryl jí Billa, který se v ní ztrácel. Neříkal nic o návratu domů, věděl, že by ho Bill stejně neposlechl. Před pár lety se choval stejně.

Ale teď už jim přece není osm!

Tom tiše zíral na Billovy namodralé rty. Pocítil strašnou touhu je políbit. Zatřepal lehce hlavou. Jak ho vůbec něco takového může napadnout? Asi tak, jako každá normální věc. Tom si to nechtěl přiznat, ale Bill v něm vyvolával víc než jen pocity touhy a chtíče. Byla v tom láska. To, čeho se Tom vždycky bál…

„Billí, neplakej…“ zašeptal, když Bill znovu hlasitě zavzlykal. Trhalo mu to srdce. „To nesmíš, bolí to…“

Bill vykulil oči a chvilku je na Toma poulil.

„A moc?“ zeptal se a přiložil svou dlaň na místo, kde by mělo být Tomovo srdce.

Tom se zachvěl. Na bratrovu přítomnost i s těmi zvláštními pocity si už dokázal zvyknout, ale nemohl si vzpomenout, jak je to dlouho, co se ho Bill takhle krásně dotknul. Bill zvyklý na kopance, ruce za pasem nebo dloubání pod žebra, ale tohle bylo pořád výjimečné. Teprve v tu chvíli si uvědomil, jak moc málo času na sebe mají. To se musí napravit.

Pohladil Billa po uslzených tvářích. Opatrně sledoval jeho reakci. Nerad by přišel o bratra, dvojče, lásku… Billovy přivřené oči ale naznačovaly, že mu to nevadí, snad i víc… Ne, Tome, nedávej si naděje!, seřval se v duchu, ale jeho ruce jakoby neposlouchaly a hladily Billa dál. Přejíždějíc přes obočí se jeho prsty zastavily na chladném kovu piercingu, lehce ho stiskly a zahřály, potom se posouvaly níž. Tom hladil bráškova víčka, znovu tváře s rozpitou řasenkou, ale za celou tu dobu se nedokázal odtrhnout od jeho rtů. Lákaly ho jako snad ještě nic a on, ač nechtěl, jejich vábivému chvění podlehl. Přitiskl se na ně těmi svými. Na chvilinku tak krátkou, ale tak nádhernou. Jakoby se s ním zastavil svět. Čas se vynuloval, všechno okolo zmizelo, zůstali jen oni dva.

Krásná chvíle… Ale to probuzení do reality… To jsem neměl… To byla… Už to nikdy nebude jako dřív…

Máš pravdu Tome, nikdy…

Když otevíral oči, zalité slzami z již předvídaného zklamání, nedokázal pohlédnout do těch bráškových hloubek naplno. Jeho svět se zhroutil už dávno. Neměl potřebu to slyšet od Billa. Zvedl se a: „Kam jdeš?“ zaznělo naléhavě a promrzlá ručka ho chytila za cíp trička. „Teď nemůžeš odejít,“ zašeptal Bill a stáhl zmateného Toma zpátky na lavičku. Ten ale stále odmítal otevřít oči, podívat se pravdě – Billovi do očí.

Černovlasý chlapec pozvedl ruku. Jeho prsty se téměř nepostřehnutelně dotýkaly Tomovy tváře, přejížděly opatrně její kontury, jako Tomovy před pár chvílemi.

Tom zvedl oči. Tohle nečekal. Pro něj byla tohle ta nejnepravděpodobnější varianta. Radši na ni ani nemyslel, ale… Nezdá se mu to?

Ne. Billovy rty na těch jeho ho utvrdily. Jen to nechápal… Odklonil se od Billa.

„Jakto…?“ rozpaky a zmatek z něj čišely ve velkém. Jak jednoduchá byla ale Billova odpověď.

„Asi za to může láska…“

„Láska…?“ zasmál se Tom. „A já na ni nikdy nevěřil…“

„To já, já vždycky věděl, že na ni jednou uvěříš.“ Usmál se šibalsky Bill. Proud jeho dalších slov se ale ztratil v půlce Tomova polibku. Věděl to… A už tak dlouho… Stačilo jen počkat. Jen…

°°°°°°

Tu noc usnula dvojčata jako před deseti lety. V jedné posteli, v pevném objetí, se stejnou myšlenkou. S myšlenkou na toho druhého…

autor: Teddy
betaread: Janule