Nový rok

oooooo

Kulatý měsíc vrhá lehké odlesky přes zamrzlé okno na dřevěnou podlahu jednoho útulného domku. Pokoj je zahalen do příjemného šera a z velké černé hi-fi věže se line klidné brnkání kytary. Jemná melodie přesně ladí k smutné atmosféře večera, který tu právě probíhá. Kytaru doprovází tichý naléhavý hlas. Na studené podlaze se krčí tmavá silueta štíhlého chlapce. Hebké havraní vlasy mu ledabyle splývají kolem tváří. Svá kostnatá kolena v roztrhaných riflích si zoufale tiskne k bradě a jeho pronikavé oči, orámované černými linkami, hledí kamsi do prázdna. On neoslavuje jako ostatní, nemá radost, neschází se s přáteli, nedává si předsevzetí, nesleduje barevné záblesky, které o půlnoci míří k obloze… tento den vlastně pro něj nic veselého neznamená. Je to jen znamení, něco jako zvonění budíku, které ohlašuje, že jeho trápení trvá už zase další rok. Všichni se radují, on zůstává sám. Už ani jeho vlastní bratr se nenamáhá ho vzít někam sebou oslavovat, už ani na Silvestra ne…

Jeho překrásné plné rty, zdobící malá ústa, se pomalu otevírají. Chlapec si tiše pobrukuje nešťastnou písničku. Je zklamaný sám ze sebe. Proč ho nikdo nebere takového, jaký skutečně je? Proč pořád musí chodit po světě s maskou, která skrývá jeho pravou duši? Nikdo ho skutečně nezná… nikdo… kromě té jediné dokonalé osoby, se kterou žije už od té doby, kdy se mu poprvé rozbušilo srdíčko. Ale i ta ho teď nepochopila. Nezná ho tak dobře jak doufal. Proč se musel tak nešťastně zamilovat? Do někoho, na koho v životě nemůže dosáhnout… Po nikom jiném netouží víc, než po něm. Proč to nejde? Proč se nic nedaří tak jak by si přál? Proč…? V koutku nádherných očí se zaleskne slzička. Ta krásná bytost, silná, plná energie a veselá, jak jí všichni znají, je ale ve skutečnosti tak slabá a zranitelná… Pláče, teď právě naplno pláče a už neví, co si dál počít s přibývajícím smutkem. Konečně už asi přišel na ten důvod proč. On je jako ztělesněná dokonalost, na něj nikdo nedosáhne…

Popadne tmavou bundu a míří ke dveřím. Venku zatím nikdo není, vždyť je taky teprve půl jedenácté. Všichni sedí v teple domova připravují se na to, až přijde ta velká chvíle! Bill kráčí temnou uličkou, kterou lemují jen staré pouliční lampy, některé už ani nesvítí, jak jsou tu dlouho. Přes uplakané hnědé studánky svých očí už skoro ani nevidí a na vlhkých tvářích ho štípe mrazivý vítr. Ale on nehledí na zimu a pomalým krokem jde dál. Jeho boty jemně rozhrnují čerstvě napadaný sníh na chodníku. Došel až k místu, kde ulici z jedné strany lemují nízké domky a z druhé malý parčík. Jeho smutné oči pozorují promrzlou zem. Před sebou spatří svůj vlastní šedý stín, který se postupně ztrácí ve tmě, jak se jeho tělo vzdaluje od staré lampy, která slouží jako zdroj světla. A když projde pod další lampou jeho stín se zjeví opět za ním a jeho chůzí se zkracuje až se ocitne znovu před ním, kde se rozplyne. Ano, je to vlastně stejné jako jeho duše. Jednou tak, podruhé jinak… hlavně aby to vyhovovalo jeho okolí. Ale co on? Co jeho pravé jádro? Přebývá někde hluboko v něm, sám na něj někdy zapomíná a nehodlá ho nikomu odkrýt, jen jemu… ale to by o něj musel stát. Chlapcovo prokřehlé tělo znaveně usedne na zasněženou lavičku. Z jeho očí pozvolna stékají horké slzy, tvořící vlhké cestičky na jeho tvářích, než je mráz nemilosrdně sežehne. On se celý třese zimou, ale nehodlá už nikam jít. Nechce už nikomu překážet. První zelený záblesk na nebi a hromová rána mu oznámila, že už je to čtvrtý rok… čtyři roky trápení, přetvářek, samoty… už to nezvládne dál. Jeho rozedrané srdce už nemá sílu, jeho dušička vyhasíná. Vločky pomalu zamrzají v ostrém kontrastu na jeho hebkých černých vlasech. Jeho prsty už dávno zbělaly a z jeho lící už také vymizely posední narůžovělé barvičky. Všude cítí už jen zimu a chlad, který ho nemilosrdně spaluje… ale když to srovná se čtyřmi lety v neporozumění a osamělosti, je to jako cesta do ráje! Na nebi přibývá barevných záblesků, svištění a burácení raket se ozývá městem, stejně jako veselý výskot lidí. Určitě se tam někde raduje i jeho láska… Na chlapcově tváři se znenadání rozsvítí ironický úsměv a v jeho očích zaleskne se s poslední slzou pohrdání. Jak jednoduchý je ten lidský svět… Začíná se mu motat hlava. Poslední záblesk, který spatří na obloze, když se jeho zmrzlé oči naposled zahledí k nebi, je tvář jeho lásky… jeho dvojčete… jeho Toma! Krásná, zářící, usměvavá. Posledně rozlepí své zmrzlé rty téměř bez života. „Miluji tě… lásko moje.“ Zašeptá do pochmurné tmy a pak už strne ve věčném úsměvu, vyhaslých očích a dlaní na nebijícím srdci…

ooooo

Brzy ráno v tom útulném domku zvoní telefon. Dredatý chlapec s božskou tváří se nedobrovolně budí po včerejším flámu a unaveně zvedne telefon.

„Haló? Tady Tom Kaulitz…“ pronese ospale se slepenými víčky a zívne. Jeho tělo je moc unavené, po včerejšku si zaslouží minimálně dvoudenní odpočinek. Proto se ospale opře o zeď a má co dělat, aby znovu neusnul. Pak se ale jeho oči znenadání dokořán otevřou a Tom ztuhne hrůzou! „Co-cože!“ vykoktá zděšeně.

„Ano, je nám to moc líto pane Kaulitzi,věřte nám…“

„NE! Ne, prosím řekněte, že to není pravda!“ Tom zhluboka dýchá a z jeho hnědých očí se valí slzy. Zhroutí se na židli. „Bože proč!“ Třese se po celém těle. Proč zrovna on! Proč já! Hlavou mu létají myšlenky a beznaděj ho každou vteřinou stahuje do propasti… propasti zvané zoufalství. Neví co si počít. Dál poslouchá toho pána od policie, co našel ráno na lavičce jeho umrzlého brášku. Hroutí se mu svět. Neovladatelně se chvěje a pořád pláče čím dál víc. Pak se mu ale znenadání zastaví dech: „Cože? Usmíval se…?“

autor: Pawlinka
betaread: Janule