Pořád jsem se klepal. I když Tom odešel. Myslel jsem si, že je to sen, že jsem si jen vysnil, jak toho nechal, ale on to nebyl sen. Byla to skutečnost. Tom je pryč. Ještě než odešel jsem, ale poznal, že se v něm něco zlomilo. Přestal být surový a líbal mě něžně jako porcelánovou panenku. Prosil o odpuštění, jenže já nevím, jestli budu schopen mu to dopustit. Takový strach mi ještě nikdo nenahnal.
Pomalu jsem se zvedl, sešel do kuchyně a udělal si čaj. Ano čaj. Už jsem ho dlouho neměl. Opatrně jsem usrkával, když jsem uslyšel klapnutí zámku. Zatrnulo ve mně. Jen ať to není Tom, prosil jsem v duchu. Byla to mamka.
Bylo pozdě asi půlnoc a mě se pořád nechce domů. Mamka mi volala, ať se postarám o Billa. Takže někam jela. Nesnáším, když musím procházet temnými uličkami, ale teď jsem musel. „A hele, Kaulitz!“ ozvalo se za mnou. Sotva sem se otočil po hlase, hned mi jedna přilítla. Sesunul jsem se k zemi.
Myslel jsem, že mám zlomenou čelist. Zatřepal jsem hlavou a postavil se. Stáli kolem mě 4 synci. Nemohl jsem se zorientovat. Nevím, kde je jih a kde sever. Přilítla mi další. Sykl jsem. Už nemám sílu se zvednout. Kopou do mě. Kurva, to je bolest. Když jsem se konečně zvedl, chytli mě a kdosi vytáhl nůž. Čekal sem to nejhorší. Jenže oni měli očividně jiný plán. Ten týpek mi udělal šrám přes půlku obličeje. Au.
(Bill)
Bál jsem se jít spát, máme s Tomem pokoj společně, ale zároveň mi dělalo starosti, kde je tak dlouho. Uslyšel jsem vrzání schodů. Konečně se vrací. Měl sem o něj strach, i když mi udělal to, co mi udělal. Zavřel jsem oči v momentě, kdy klapla klika. Tom rozsvítil lampičku. Ani jsem nedutal. Cítil jsem, jak chodí po pokoji. Občas sykl. Tak počkat! Proč? Otevřel jsem oči v momentě, kdy se na mě díval. Hrklo ve mně.
autor: Mykerina
betaread: Lucy
nesmí odejít =(