** Slova písničky A. Lavigne – Tomorrow. **
** Tom **
Vůbec se mi nechtělo dovnitř, něco mě nutilo, abych zůstal přikovaný na místě a ani o krok se nepohnul. Něco mi hlasitým křikem napovídalo, že dneškem se všelicos změní. Děsil mě pocit toho, že nedokážu předvídat co to bude, že jsem jen hloupoučký smrtelník, který poslušně vyčkává, až jak si s ním osud milostivě pohraje. Mnohem radši bych zůstal s Gustavem v útulném obýváku a povídal si, třeba že o hloupostech, ale nebolel by mě žaludek a netočila by se mi hlava nervozitou, bylo by mi dobře. Snažil jsem přesvědčit sám sebe o tom, že už to není takové jako dřív, nemusím se pořád otáčet ve strachu a přemýšlet nad tím, co jsem zase pokazil natolik, že se Bill zlobí, bylo to jiné … nestál vedle mě se svým věčně nakvašeným obličejem a ofinou přes oko, nebyl vedle mě, v mé hlavě a vlastně ani v srdci. Všude to vonělo sladkohořkým příslibem něčeho zcela nového a já se opravdu těšil, chtěl jsem mít Gustava nablízku … tak blízko jak jen to půjde a já ještě budu schopen dýchat, nechtěl jsem myslet na to, že se právě trhám na dvě poloviny, z níž jedna bude vždycky ta bratrova. Je to má horší polovina … ta, která se nechala sladkými slovíčky svést až k hříchu. Mým životním hříchem byl můj mladší bratr, nikdy se z něho nedokážu vyzpovídat, žádný kněz by nevěřil, opovrhoval by a kázal. Kázal o pokušení, podlehnutí a trestu.
…………
Chci ti věřit
Když mi říkáš, že to bude v pořádku
Snažím se ti věřit
Ale už Ti dávno nevěřím
…………
Nebylo mi dovoleno si alespoň na malou chviličku odpočinout, někdo tam nahoře se rozhodl trápit mě až do úplného konce, začít hned, skončit … ? Nikdy? Sálem se táhla podivná plíživá melodie, něco mezi písničkou pro zamilované a tichou kulisou při pohřebním aktu. Pár odvážlivců se objímalo na parketě, nepatrné doteky lidí, kteří se vidí prvně a přeci si dovolí tolik … pořád ne tolik jako on, když jsme se milovali, prvně a naposledy. Tyhle depresivní myšlenky mě přepadly naprosto nečekaně, hlodaly, škrábaly a nechtěly přestat, snad se v tom i vyžívaly.
Hned u baru jsme si s Gustavem objednali pití a šli k obvyklému boxu, třetí zleva v samém rohu místnosti, kde už Georg a Bill spokojeně klábosili, znovu se mi sevřel žaludek při pouhém pohledu na něj. Jako natruc se navlíknul do toho šíleně žlutě tyrkysového trika, tisíckrát mu všichni říkali, že mu nesluší, ale on se držel svého, možná tak nějak tušil, jak moc mám na něm tohle triko rád. Nejradši ze všech. Posadil jsem se pro jistotu na sedačku vedle Georga, který zrovna rozebíral novou desku Green Day, podle všeho se mu nelíbila, ale Bill byl jiného názoru. Nedal na ně dopustit. Gustavovi jsem tak vědomě přenechal „místo za trest“, velice pochybuji, že by se vlezl na ten malinkatý kousek, který vedle mě zbyl. Obsluha byla dnes ukázková, během chviličky přede mnou stálo vychlazené pivo a sklenka Coca Coly, ve které plavalo pár kousků ledu. Modrozelené brčko se zlehka houpalo a v hlavě se mi plašily ty nejblbější myšlenky. Jestli bude Billovo brčko taky modrozelené, odpustím mu. Bude to zase jako dřív a on se umoudří. Roztomilá servírka s dvěma pletenými copy nešikovně vyšplíchla trochu bratrovy coly na stůl. Ale brčko bylo červené … červené.
„Tak vysypeme drobné na jukebox, dneska tu hrají opravdu příšerně.“ Rozhodl Gustav a všichni jsme ho sborem podpořili, zatím se to nedalo poslouchat a bylo akorát načase s tím něco udělat. Bill podal Gustavovi hrst drobných a já si v duchu přehrál jeho obvyklou odpověď. Green Day Minority. Na tenhle kousek ale dneska nejspíš neměl náladu nebo chtěl prostě jen malou změnu.
„Maria od Green Day, jo?“ Georgovi to bylo vcelku jedno, rád si poslechl téměř všechno a své oblíbené písničky poslouchal jenom když neměl náladu na společnost a byl smutný. Gustavův pohled se zastavil u mě a já i když jsem přemýšlel sebevíc, na nic jsem nemohl přijít. Na hiphop jsem v tuhle chvíli neměl vůbec náladu, tak jako vždycky, když to mezi mnou a Billem nějakým způsobem neklapalo.
„Tak Gone with the sin, hm?“ Gustav mě obdařil širokým úsměvem, který odhaloval špičky ukázkově bílých zoubků, jedna perlička vedle druhé. Možná ani netušil že vím, které písničky momentálně patří mezi jeho nejoblíbenější, ale já si rád všímal maličkostí, moc dobře jsem věděl jak mohou být pro druhého důležité. Gustav mě pohladil po hlavě a líbnul na tvář a už už pádil k obstarožnímu jukeboxu, do kterého jste museli naházet hříšné peníze, aby vůbec začalo něco hrát. Nemohl jsem se na něj za ten polibek zlobit, ale byl jsem trochu na pochybách jak to kluci přijmou, ale Georg jako vždy nezklamal.
„Tak ono už je to definitivní? Páni, já nečekal, že do toho takhle vlítnete. Ale musím uznat, i když jsem tvor čistě heterosexuální, že vám to spolu sluší, fakt roztomilej pár.“ Se smíchem do mě drcnul loktem a já cítil jak červenám až za ušima. Rád si mě takhle dobíral, ale byl jsem mu vděčný, hodně lidí by reagovalo úplně jinak. Poděkoval jsem mu trochu nervózním úsměvem, Bill se snad ani radši nevyjadřoval, tupě zíral někam za mě a z jeho pohledu mi naskakovala husí kůže po celém těle. Vědět tak o čem přemýšlí!
** Bill **
Tom měl pravdu, na všechno už je nejspíš pozdě. Ze zvyku jsem si prsty odstrčil ofinu z obličeje, ačkoliv mi nijak zvlášť nepřekážela. Schopný matematik by nejspíš přišel na to, že se to opakuje v krátkých intervalech každé tři minuty. Stále znovu a znovu. Tušil jsem z jakého důvodu mě nepříjemně píchá u srdce při každém nadechnutí, proč mi rapidně docházel k životu tolik potřebný kyslík ve chvíli, kdy ho pohladil. Věděl jsem to dávno, ale říct to nahlas, jemu? V prstech jsem nervózně přetáčel okousané brčko, snažil jsem se najít jeho usměvavé oči a zeptat se, jestli bychom to ještě nemohli napravit … já bych to napravit chtěl. Co mi řeknou Tvoje oči? Chtějí mě snad zpět? … Proč mám najednou pocit, že jsem jimi jen bit a další šanci už od Tebe nedostanu, už mě nemiluješ? Nechci tady sedět naproti Tobě, dělat jako že se nic neděje, když se na něj usmíváš a jsi šťastný, příliš silně si pamatuji dobu, kdy jsi se podobně usmíval jen a jen na mě a ostatní Tě nezajímali. Byl jsem tady jen já a Ty … možná jen Ty, ale přísahám, chci to změnit!! Vidíš? Vzal jsem si Tvé oblíbené tričko, i když mi vůbec nesluší, i já si všímám maličkostí, když jde o Tebe.
** Tom **
…………
Když říkáš, že to bude tak
Vždycky to dopadne jinak
Snažím se tu uvěřit
Ale ne dnes, dnes, dnes …
…………
Večer ubíhal hrozně příjemně, trošku jsem si připadal hloupě, když Georg mermomocí trval na tom, že si Gustav zkrátka musí přesednout na místo vedle mě, cítil jsem, že můj vztah ke Gustavovi naprosto schvaluje, ba co víc, možná i podporuje. Gustav si z toho hlavu vůbec nedělal, opatrně mě chytil za ruku a dál pokračoval v otevřené debatě o nahrávání nových písniček. Bill odpovídal jen když musel a vlastně celý večer nějak zvláštně promlčel. Všiml jsem si, že jeho pohled několikrát zabloudil k mé a Gustavově dlani, ale neměl právo na strnulý a uražený výraz, neměl mi důvod něco vyčítat. Narychlo zhltnul poslední lok zteplalé koly a něco pořád hledal v zadních kapsách vyšoupaných riflí. Nakonec se mu to přeci jenom povedlo, na stůl položil dva a půl tisíce.
„Gustave? Já vůbec nevím, kolik dneska stojí brýle, ale jestli Ti to pomůže, budu moc rád, když si ty peníze vezmeš, třeba se pak máma ustrne a něco Ti přidá, hm?“ Gustav byl zřejmě dost překvapený, ale zareagoval naprosto spontánně. Obešel stůl a zdřevěnělého bratra přátelsky objal, možná to bral jako důkaz jeho definitivní změny k lepšímu, důkaz toho, že je mezi nimi vše v pořádku, ale já mu stále nevěřil. Věděl jsem, jak těžké pro něho muselo být vzdát se peněz, které dostal od prarodičů, nestávalo se to příliš často, moc bohatí nebyli, ale když mohli, vždycky pro nás něco našetřili. Jistě si chtěl koupit nové oblečení, možná nové cédéčko, ale konečně se jednou rozhodl správně, tak jak mu napovídalo vlastní svědomí. Mohl jsem být na něj opravdově pyšný a já byl …
Gustav už potřetí sáhodlouze zívnul a nebyl sám, byl to pro mě neklamný důkaz toho, že jsme přebrali a je čas jít domů. Pochopil mou tichou prosbu a bez řečí se začal sbírat k odchodu. Sám jsem už napůl spal, Bill a Georg se mezitím přemístili k baru, vždycky měli větší výdrž, když šlo o alkohol a večerní ponocování. Zachumlal jsem se do teplé mikiny a počkal, až si Gustav zapne bundu, vyhledal jsem jeho teplou dlaň a společně jsme vyšli ven, šíleně foukalo a já se automaticky roztřásl zimou. Ušli jsme sotva pár set metrů, když jsem za námi uslyšel nezaměnitelný hlas … hlas svého bratra.
„Tome! Tome, počkej!“ Netušil jsem co po mě může chtít, začínalo drobně pršet a vlezný vítr zalézal až pod lem vytahaného trika. Okamžitě jsem si všiml Gustavova smutného pohledu, tušil jsem na co asi myslí, ale tentokrát se jeho intuice spletla. Opravdu jsem to neměl v úmyslu … ne po tom všem.
„Počkáš chvíli, hned jsem zpátky.“ Pohladil jsem ho po čele, abych zahnal starostlivé vrásky. Neznatelně přikývl a vydal se pomalým tempem k domovu. Snad proto, aby se na nás nemusel dívat. Chápal jsem ho …
…………
Nevím, jak se budu cítit
Zítra, zítra
Nevím, co říct
Zítra, zítra je úplně jiný den
…………
Sledoval jsem jeho útlou postavu, jak se krčí uprostřed cesty v tom sluníčkově žlutém tričku, pár nemilosrdných kapek rozmazalo silnou vrstvu černých líčidel, která si klestila cestičku až na špičku brady. Až když jsem byl o něco blíž, pochopil jsem, že to byly slzy … jeho slzy. Pro mě.
„Prosím, nechoď pryč … a s ním. Zůstaň se mnou …“ Mohl jsem si stokrát opakovat něco o tom, že ho budu ignorovat, že si nebudu všímat něžného pohledu, bílých paží a tenké chvějící se čárky namísto rtů. Byl v mé hlavě přes to všechno … byl i v mém srdci … Nedokázal jsem to říct nahlas, všechno uvnitř mě se bolestivě svíralo, slzy, další a další slzy. Odmítavě jsem pokýval hlavou a opatrně ho chytil za ruku, chtěl jsem znovu cítit jeho štíhlé prsty propletené s těmi svými, zapamatovat si jejich hebkost a poddajnost.
„Prosím, Tome, vždyť já Tě miluji.“ Přál jsem si zacpat si uši, neslyšet, nevnímat a hlavně … nemilovat.
…………
Vždycky to bylo na tobě
Obrátilo se to a je to na mně
Udělám to, co musím
Jen ne dnes …
…………
** Bill **
Začínal jsem být naprosto zoufalý. Nechápal jsem, proč tam Gustava nechal stát, přece má odejít se mnou! Viď, že ano Tomi? Zamkneme se na sto západů a budeme si povídat jen o nás dvou, tak jak sis to vždycky přál … i já umím číst Tvé myšlenky, jsi má druhá polovina … ta lepší … nejlepší z nás dvou. V prstech jsem nevybíravě drtil ty jeho, bělely mu klouby na rukou, ale zdálo se, že to ani nevnímá … jako by byl kdesi mimo dnešek, dnešní realitu. Kdepak se mi touláš … lásko? Čekám tu na Tebe a Ty? …
** Tom **
Zhluboka jsem se nadechl, chladný vzduch zastudil až někde hluboko uvnitř, deštěm nasáklé vlasy těžkly a těžkly a já měl pocit, že tenhle nápor emocí zkrátka nevydržím.
„Taky Tě miluji.“ Zašeptal jsem ochraptěle a lehce ho políbil na zcvrklé rty. Užíval jsem si jeho sladkého úsměvu, už jen chvíli a ztratím všechno, Tebe a taky … sám sebe. Ale dal jsem slib a ty já na rozdíl od Tebe plním. Nemůžu mít jistotu … ne dnes. „Musím už jít.“ Dodal jsem v zápětí, sám sebe jsem musel přesvědčovat o tom, že jsem to opravdu řekl, skoro to nebylo slyšet … ale my to slyšeli. Povolil jsem sevření jeho studené ruky a setřel z obličeje pár posledních slz … tak přeci jsem to dokázal.
…………
Nech mě chvíli o samotě
Možná ještě není pozdě
Ne dnes, dnes, dnes …
…………
** Tak jsme se společně dočkali úplně posledního dílu povídky Gone with the sin. Znovu na mě padá ta zvláštní nostalgie jako pokaždé, ale zároveň se těším na to, co bude dál … :o) Byla bych moc ráda, kdyby jste se zapojili do anketky o to jestli vidíte smysl ve druhé řadě a teď to nemyslím tak, že chcete mermomocí happyend :o) Jde o to, že bych povídce nerada ublížila a moc mě zajímá váš názor na to, jestli se tahle povídka má kam rozvíjet 🙂 Mé velké díky patří Januli za její spolehlivý betaread a rady, které mě vždycky zavedly na správnou cestu, děkuji ♥ Vám ostatním děkuji za překrásné komentáře, které mě vždycky hnaly dopředu a nutily mě se zlepšovat. Mám vás ráda … Gia ♥ **
konec
autor: Gia
betaread: Janule
Podle mě by bylo o čem psát ve druhé řadě.Vždyť Bill se konečně vyjádřil a Tom je zase s Gustavem….zajímalo by mě,jak moc by to mohlo ovlivnit jejich vztah…já jsem určo pro:)
jj já taky!!! moc prosím..je to klásná povídka, moc se ti povedla a taky bych ráda pokráčko!!!!moc pěkně plosíííím….hltám každičkej tvůj dílek tag pls napísej pokráčko!!!ju!?!? PLS PLS PLS PLS PLS PLS PLS PLS!!!!!pěkně mooooc plosím :o)
já chci další řadu..takhle to přece nemůže skončit!!!!!:-(((…..!!!!!!!….plsss
Tak tohle jsem četla jedním dechce…i přes to že je to tak dlouhý vůbec to nebylo nudný jako některé dlouhé povídky…pořád si měla o čem psát a pořád to bylo zajímavý…..tvůj způsob psní je nepopsatelně okouzlující…ty pocity a emoce vlože né do všech těch řádků a slov….nádhera …..myslím že druhá řada by to zkazila….už by to nebylo ono….líbí se mi takový konec že si bill konečně přiznal to co celou dobu tajil i sám sobě….ale pozdě….miluju konce tvých povídek…nejsou to happyendy a přece jsou krásné…..pstě patří ti můj velký obdiv….máš talent 🙂
mě by spíš zajímalo, jestli má smysl číst tu druhou řadu, když je nedokončená.. 🙁
samozřejmě by mě zajímalo, jak to bude dál, ale když to nemá konec, dokážu se smířit i s tímhle koncem. 😀
takžééé…?
:* 😉
Možna by mohlo byt pokračování ,ale pokuď se vtáti k Billovi bude dál tpět proto že Bill se nezmění jen ublíži Gustavovi.