** Tom **
Docela dost dlouho jsem se nechával Gustavem přemlouvat, než mě konečně zviklal k tomu, abych s ním a s Georgem navštívil místní diskotéku. Nechtělo se mi tam z jednoho prostého důvodu, a to proto, že Gustav pozval i Billa, nějak jsem na něj neměl náladu, měl jsem v živé paměti, jak takovéhle „akce“ povětšinou dopadají. Rvačkou, rozbitými nosy, hádkou nebo výhrůžkami typu: „Jako kapela definitivně končíme.“ Pořád dokola v nekončícím bludném kruhu, ze kterého je vám občas na zvracení. Ale najednou jsem měl pocit, že se přeci jenom objevil jeden světlý bod, kterého se budu moci vždycky pevně držet za ruku, byl jím Gustav. A já si pomalu začal zvykat na to, že jméno Bill se v mém slovníku nebude skloňovat tak často. Tím na koho myslím je Bill. Zvládnu to, být bez Billa? Nechci se k Billovi stále vracet a vracet! Miluji ještě Billa? Bille!? Nechci o (Billovi) něm stále přemýšlet. Končím s Billem!!
Stále trochu unavený jsem si lehl na postel a zkoušel přijít na to, co Bill provádí v koupelně. Pořád tam všemožně rachotil, naštvaný z naší další hádky, možná byl rozhozený, protože si uvědomil, že už to se mnou nic zvláštního nedělá. Nebo už to nedávám tolik najevo, nemám potřebu zvyšovat jeho už tak obří ego. Vyběhl z koupelny a v ruce protřepával lahvičku s lakem na vlasy, šíleně to táhlo, ale on k tomu zálibně přičichával, měl jsem chuť zkontrolovat dobu spotřeby, ten smrad byl nesnesitelný.
„Nesmrdí to nějak?“ Pokusil jsem se naslepo navázat nepatrný kontakt, ale už dopředu jsem počítal s jeho jistým krachem. Bill mě sjel vše říkajícím pohledem „A Ty jsi jako kdo?“ a dál se věnoval své páchnoucí hračce. Byly skoro dvě hodiny a já si uvědomoval, že jsme se s Gustavem domluvili už na třetí, i když v klubu začínali až v osm. Prostě jsme chtěli být jeden druhému nablízku, spolu. Měl bych si pospíšit.
„Konečně jsi tady, už jsem Ti chtěl volat, jestli se u vás doma něco nestalo.“ Strachoval se o mě Gustav hned ve dveřích, byl to pro mě nový pocit, který jsem dřív zažíval jen v podobě mateřské lásky a nevěděl jsem, jak se správně zachovat, ale můj spokojený úsměv mluvil za vše.
„Odpočíval jsem a nějak jsem se zapomněl, prostě jsem usnul. Ale zvládl jsem to v rekordním čase, ještě určitě nebudou čtyři.“ Gustav naoko pedantsky zamžoural na své sportovní hodinky, moc dobře si pamatuji jak jsme nadšeně zkoušeli jejich vodotěsnost a nerozbitnost, která byla všemožnými zárukami přislíbena v záručním listu. V opravě byly myslím celkem desetkrát, ale dá se říct, že byly stále funkční … nějak.
„Máš pravdu, za deset minut budou čtyři, tak šup šup zouvej se a vyval na mě to překvapení, nemůžu se už dočkat.“ Musel jsem se nahlas smát tomu jak kolem mě pořád všemožně poskakoval, zvědavý až hrůza. Měl jsem pocit, že snad malou igelitovou tašku propálí nenechavým pohledem, jen aby zjistil, co je uvnitř. Byl úžasný. Můj Gustav.
„Před konzumací nadměrného množství alkoholu si nepatrně procvičíme mozek.“ Prohlásil jsem téměř slavnostním tónem v Gustavově ložnici a on se trochu ušklíbnul, zřejmě tušil nějaký složitý domácí úkol, kterými jsem ho občas zatěžoval, ale tentokrát se mýlil. „Máš rád puzzle?“ Napověděl jsem mu naposledy a na naducanou peřinu vysypal desítky možná stovky kousíčků, které dohromady dávaly jediný obraz, nás dva, tehdy na výletě. Pozoroval jsem jeho překvapený obličej, chvíli se mračil, to mu asi došlo, kdo že to udělal, ale nakonec se na mě zase tak hezky usmál jako pokaždé.
„Docela jo. Máma mi vždycky kupuje nějaký nemožný kýče, jako třeba chlupaté labradoří koule, tohle bude jistě zábavnější. Tak jdeme na to?“ Přikývl jsem a z tašky vyštrachal tvrdý výkres a lahvičku s Herculesem, který mi zbyl z výtvarky. Šlo to pomalu, některé kousky už k sobě snad nepasovaly, ale vypadalo to celkem slibně. Celým pokojem se táhla nezaměnitelná „vůně“ a prsty jsem si div neslepil k sobě. Gustav zamyšleně v prstech převracel jeden kousek, který byl nejspíš část mých vlasů a tiše si mrmlal spíš sám pro sebe.
„Proč to roztrhal, myslel jsem, že už je vše v pořádku.“ Pečlivě jsem k výkresu připlácl další kousek a nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Tohle bylo předtím, víš? Už dřív, ale nechtěl jsem Tě tím zatěžovat, znáš Billa, hned se vzteká.“ To, že jsme se pár dní nato milovali, Ti říct nemůžu … nechci. Je to pryč, víš? Gustav to dál nerozebíral, ale moc dobře jsem věděl, že svůj názor si udělal, nikdy nic nepřešel jen tak, vše pro něj mělo téměř životní důležitost, to co se slíbilo nebo řeklo, platilo. Někomu by to možná přišlo přehnané a směšné, ale já jsem si toho cenil, slibů a nejistoty jsem měl plné zuby a vědět, že si s vámi nikdo jen tak pro nic za nic nehraje je k nezaplacení, je to důvod k tomu začít milovat.
„Hotovo!“ Oddechl si Gustav hlasitým válečným pokřikem a oba jsme si už ve stoje prohlíželi naše téměř mistrovské dílo. Jako umělec by se ani jeden z nás neuživil, bylo to hrozně křivé, tužka na mnoho místech rozmazaná nešikovnými prsty a vlastně nejspíš jen my dva věděli co obrázek vlastně představuje. Věděli jsme to moc dobře. Gustav mě lehounce líbnul na tvář, přesně jako tenkrát a obrázek zastrčil za oprýskaný rám dlouhého nástěnného zrcadla.
„Tady budeme v bezpečí.“ Zašeptal tiše. Dobře jsem rozuměl tomu na co naráží, ale nemyslel to nijak zle, taky už jsem si přál trochu klidu. Pro nás pro oba. Gustav se chvíli přehraboval ve skříni a já se usadil do křesla zrovna tak, abych měl stále výhled na nás dva. Tedy ty namalované. Přemýšlel jsem nad tím, jestli si mám jít umýt ruce hned nebo až za chvíli, ale usoudil jsem, že to ještě nějakou chviličku vydržím.
„Udělej si pohodlí jo? Jenom se dám trochu dohromady a pak třeba mrknem na telku, ještě budeme mít trochu času.“ Přikývl jsem a sledoval jeho postavu, která se mi vzdalovala v úzké chodbě, nikdy předtím při převlékání neodcházel, nikdy se nestyděl. A také se neměl za co stydět. V duchu jsem vynadal sám sobě za to, nad čím zase přemýšlím, ale stejně mi tichounké šplíchání vody přinášelo všelijaké myšlenky. Na něj, na jeho pevné tělo, vřelý úsměv a na to, že když budu chtít, potrvá to věčně.
„Tak asi začneme, ať jsme na večer vytrénovaní.“ Pronesl Gustav nadmíru moudře po desetiminutovém zírání do lednice. Vyštrachal pár vychlazených piv a jako cínové vojáčky je seřadil na malý konferenční stolek v obývacím pokoji. Už teď jsem tušil, že mi zase bude šíleně zle, ale měl jsem chuť trochu si povyrazit a nekazit partu. Zatímco Gustav zápolil s otvírákem, já se sám se sebou dohadoval nad tím, jestli mu víc sluší černé upnuté triko s nevýrazným potiskem nebo tmavé rifle, které dokonale obtahovaly kulatý zadek. Tome!!!! Raději jsem zapnul hudební kanál, kde zrovna hráli „hity let šedesátých“, které bych hity nenazval ani omylem. Loknul jsem si ledového piva a trochu mě rozbolelo v krku, šíleně to studilo. A proč bych to nemohl říct? Můžu, všechno můžu!! Zrovna když jsem se nadechoval k další smysluplné větě, Gustav mě šikovně předběhl.
„Nechci Tě nějak nahánět, ale jak to mezi náma vlastně je?“ Nechápavě jsem nadzvedl obočí, proč se ptá? Není to dost patrné? Copak to nevidí … a hlavně necítí? Gustav si nejspíš všiml toho, že jsem se polekal, lehce stiskl mou ruku ve své. „Chceš se mnou chodit, Tome? Dokážeš mě milovat … nemusí to být hned, ale já se budu snažit, vynasnažím se, aby to bylo brzy … abys mi to mohl říct s klidným svědomím a nemusel při tom myslet na něj.“ Dokonale četl v mých rozházených myšlenkách a já neměl sebemenší pochyby o tom, že spolu to opravdu zvládneme. Opatrně jsem se k němu naklonil a políbil jeho vlhké rty. Jiné odpovědi snad nebude potřeba … Ano, ano, ano!!!
autor: Gia
betaread: Janule
