** Tom **
Přitáhl jsem si peřinu o něco blíž k bradě, k ránu mi vždycky bývala hrozná zima. Usnout se mi už ale nepodařilo, přestože mě trochu pobolívala hlava a byl jsem unavený. Cítil jsem, že Gustav sedí u mě na posteli a jeho zjihlý pohled se posadil na mé tváři. Nebyl jsem si jist, jestli mám otevřít oči, bál jsem se, jeho i svých vlastních reakcí, ale přál jsem si být opravdově šťastný. Ucítil jsem na obličeji jeho prsty, kterými mě jemně šimral po tvářích. Víčka jsem semkl ještě o něco pevněji, ale srdce mi poskakovalo jako smyslů zbavené, buch buch buch, musel to slyšet, musel. Jen poslouchej, to si jen tak poletuje pár bílých vloček, které při dopadu lehce praskají. Nastav svou tvář, lehce na ni klesnou a roztají, nastav svou tvář, budou Tě hladit a zkus se opravdově zaposlouchat. Uslyšíš jak šeptají, jak moc Tě mám rád.
Vystrašeně jsem oči vytřeštil ve chvíli, kdy jsem na čele ucítil jeho teplé, měkké rty. Odstín jeho očí nepatrně ztmavl, nebo jsem v nich snad chtěl vidět „jeho“ oči? Jedno srdce potkalo druhé, ale naprosto hloupě se minuly. Pochopí se ještě někdy? Odpověď znáš, malý snílku. Opětoval jsem mu nepatrný úsměv a lehounce našpulil rty, tak aby je ty jeho mohly bezpečně vyhledat. Téměř neznatelně mě políbil na suché popraskané rty a jen s největším přemáháním jsem slyšel jeho tichounké slůvka, která tu byla jen a jen pro mne a také pro něj.
„Pomůžu Ti zapomenou, spolu to zvládneme, když se o to pokusíš a budeš to chtít doopravdy, ne tak jako dosud. Možná na pohled vypadám silnější než Ty, ale Tvoje nerozhodnost mi ubližuje, víš? Stejně jako Bill tak dlouho ubližoval Tobě, taky Tě tak miluji. A nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že je to možná silnější než to co cítíš Ty, protože jsem si teprve nedávno uvědomil, že tomu tak bylo odjakživa, nebylo žádné já, vždycky bylo jen „my“, Ty a já.“
Suše jsem zalapal po dechu, jeho upřímné vyznání mě zamrazilo až u samého morku kostí, až tam jsem mohl cítit, jak moc to myslí vážně. V rozklepaných prstech jsem křečovitě sevřel ty jeho a poprvé v životě jsem se nestyděl za línou slzu, která se mi pomaloučku svezla až za okraj Gustavova černého trika. Byl jsem šťastný.
Bylo mi jedno, že venku stále neutichalo jemné pokrápávání, celou cestu domů jsem si tichounce pohvizdoval, konečně jsem se odhodlal k tomu, že jsem přijal to, co bylo celou tu dobu pohozené na cestě kousek přede mnou, ale já byl příliš vybíravý na to, abych se rozhodl. Konečně jsem to dokázal! V kapse mi zapípal mobil, tušil jsem, že píše Gustav, taky se toho nově nabytého pocitu nemohl nabažit a zvyknout si. **DNES VEČER, KINO A NĚJAKÝ PĚKNÝ FILM, CO TY NA TO?** Má odpověď byla předem daná a já už teď začal pomalounku přemýšlet jaké triko si na sebe asi obléknu. Nejraději bych zůstal zavrtaný v tom jeho, přestože bylo vyprané a vyžehlené, mohl jsem cítit jemnou vůni Gustavova kořeněného parfému, musím si zvyknout, bylo to něco jiného, ale zároveň mě ta zvláštní vůně nepoznaného a přitom dokonale známého vzrušovala. Těšil jsem se na to, až se, se vším svěřím mámě, věděl jsem, že mě neodsoudí, o Billově orientaci věděla už dávno a nikdy od ní neslyšel byť jediné slůvko výčitky, byl jsem si jistý, že u mě to nebude jinak. Nakonec srdce, kterého rodiče by neplesalo radostí, když vidí své dítě šťastné a já tušil, že to si máma přála ze všeho nejvíce.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem dnes ani jedinou nepomyslel na Billa. Pořád mě něco uvnitř nutilo nechtěně srovnávat a vzpomínat, i když vlastně nebylo na co. Vždycky jsem tam byl jen já a on se někde toulal, zahleděný sám do sebe, přesto všechno bude těžké den co den vídat ty černě podbarvené oči a drzý úšklebek ve tváři, když mu ofina sklouzne do tváře, víc než měl v plánu. Srdce se snažilo bránit tím, že ho nic a nikdo nemůže tak snadno a ze dne na den nahradit, ale mýlilo se, tak jako se mýlilo, když tvrdilo, že mě snad bratr někdy začne milovat. Poprvé v životě jsem udělal něco pro to, abych se nemusel trápit a mohl se těšit s opětovaného zájmu, u kterého jsem si jist, že nepohasne, kdykoliv dostaneme strach nebo propadneme zoufalství.
Trochu nepřítomně prolétnu vzkaz na ledničce, který je upevněn barevnou magnetkou a naškrábán bratrem, nejspíš ve spěchu. Čtu si ho znovu a znovu a vlastně cítím prazvláštní klid nad tím, že se s ním ještě nemusím setkat. **TOMI, ODJEL JSEM K BABIČCE, HLEDAT INSPIRACI K NOVÝM SONGŮM. VÍŠ JAK DLOUHO UŽ JSME TAM VLASTNĚ NEBYLI? MĚJ SE TU S MÁMOU A TÁTOU HEZKY A BUDU SE TĚŠIT, AŽ SE ZASE UVIDÍME. BILL** Opatrně jsem prsty přejel mírně vypoulená písmenka a mohl z nich naprosto zřetelně vyčíst zoufalý šepot Tvého křiku. Je pozdě Bille. Moc pozdě.
** Bill **
Vítání s prarodiči bylo přímo bouřlivé. Babička to jako vždycky oplakala pár slzami, které nešikovně schovávala do starého otřepaného kapesníku. Ještě teď jsem cítil zvláštní vůni, kterou jsem si pamatoval z útlého dětství, když nám je pečlivě nažehlené strkala pod nos. Tak jako pokaždé chviličku lamentovali nad mým zevnějškem, ale nakonec se semnou neskutečně dlouho mazlili jako s malým. Mrzelo je, že jsem sebou nepřivezl i Toma, ale jen těžko by chápali můj důvod. Sám jsem ho nechápal.
Už dobrou půlhodinu jsem se jen tak bez cíle poflakoval v malém listnatém lesíku, který jsem znal jako své boty, chtěl jsem najít inspiraci, ale míjela mě bez povšimnutí. Roh kostičkovaného bločku už jsem z nervozity vztekle otrhal a černou propiskou na něj čaroval všelijaké ornamenty. Konečně jsem došel k místu, které jsem tak dlouho hledal a doufal, že nebudu zklamaný. Ale bylo to zbytečné, z půlky rozbořený domeček ztlučený ze starých fošen stál na svém místě, tam, kde by ho žádný dospělý nehledal. Musel jsem se skrčit, abych se mohl nasoukat dovnitř, teprve teď jsem si uvědomil kolik času uplynulo od doby, kdy jsme ho s Tomem společnými silami dali dohromady. Jediné co volalo po vzpomínkách, byl vyfouknutý zřejmě nechtěně zapomenutý fotbalový míč. Opatrně jsem se posadil doprostřed chatrného obydlí a doufal, že se mi to všechno nezřítí na hlavu. Lhal jsem, když jsem říkal, že míč byl to jediné, co se mi vybavilo z dětství, jako ve zpomaleném filmu jsem mohl vidět každé odpoledne, které jsme tady trávili a vím, že jsme tehdy byli nejspokojenější děti na světě. Někdy mě opravdu mrzelo, že to všechno nemůžu vrátit a chvíli se zase vymlouvat na to, že jsem ještě malé děcko. Myšlenky si znovu a znovu vybavovaly Tomovu usměvavou tvář a text nové písně jako by se psal úplně sám …
Zum ersten mal alleine in unserem versteck
Ich seh‘ noch unsere namen an der wand
Uund wisch‘ sie wieder weg
Ich wollt‘ dir alles anvertrauen
Warum bist du abgehauen
Komm zurück – Nimm mich mit
Komm und rette mich – Ich verbrenne innerlich
Komm und rette mich – Ich schaff’s nicht ohne dich
Komm und rette mich – Rette mich – Rette mich
Unsere träume waren gelogen und keine träne echt
Sag dass das nicht wahr ist – Sag es mir jetzt
Vielleicht hörst du irgendwo
Mein s.o.s im radio
Hörst du mich – Hörst du mich nich‘
Komm und rette mich – Ich verbrenne innerlich
Komm und rette mich – Ich schaff’s nicht ohne dich
Komm und rette mich – Rette mich
Dich und mich – Dich und mich – Dich und mich
Ich seh’noch unsere namen und wisch‘ sie wieder weg
Unsere träume war’n gelogen und keine träne echt
Hörst du mich – Hörst du mich nich‘
Komm und rette mich – rette mich
Komm und rette mich – Ich verbrenne innerlich
Komm und rette mich – Ich schaff’s nicht ohne dich
Komm und rette mich – Rette mich
autor: Gia
betaread: Janule
:-*