Gone with the sin 53.

** Tom **

Teprve přede dveřmi Gustavova domu jsem si uvědomil, že jsem se tu objevil jen tak, bez pozvání, bez toho, abych mu dal jakkoliv vědět, že přijdu. Začínalo lehounce poprchávat, celým mým tělem projela nepříjemná vlna studena, začínal jsem se nekontrolovatelně třást zimou. Jen tak pro formu jsem párkrát poskočil na místě a doufal, že mi to pomůže se zahřát, ale starý trik nefungoval ani omylem, raději jsem se přeci jen přinutil k tomu, abych párkrát důrazně stiskl domovní zvonek s malinkatým nápisem Schäfer. Z nudy jsem nakopával špičkou nohy prázdno před sebou, Gustavovi to jako vždycky hrozně trvalo, v duchu jsem to tipoval na rozkoukaný film, nejspíš horor.

Konečně se ve dveřích objevila jeho rozčepýřená hlava, musel si párkrát promnout oči, aby mě vůbec poznal.

„Promiň, nějak jsem usnul nebo co, poslední dobou se nemůžu dospat. Jen pojď dál, Tvoje máma už volala, chtěla se ujistit, že to máme na dneska domluvený.“ S úsměvem jsem ho míjel a pozoroval jeho malinkatá očka, jak se všemožně snažila zaostřit, ale nebylo to tak jednoduché, bez svých brýlí mi připadal naprosto ztracený. Popohnal mě mírným poklepáním na záda, ostrý chladný vítr našel nepatrnou škvíru a vetřel se dovnitř. Očima jsem zvědavě těkal po místnosti, snažil jsem se odtušit, kde asi zrovna je Gustavova máma, abych ji co možná nejzdvořileji pozdravil. Gustav zřejmě prohlédl mé úsilí a předběhl mě.

„Tu už nevzbudí ani rána z kanónu, je pátek, zase usnula u Colomba.“ Pousmál jsem se té groteskní představě, kdy ošuntělý detektiv v baloňáku pátek co pátek uspává unavenou paní Schäferovou.

„A co ségra? Je doma?“ Zkusil jsem své štěstí podruhé, když jsme míjeli malinkatý pokojíček, hned vedle toho Gustavova. Ten jen se smíchem prohodil oči v sloup, v poslední době se často hašteřili, nejspíš za to mohla Gustavova začínající puberta.

„Francizka má zase novýho frajera, jeli spolu někam na chatu. Tenhle měsíc už je to třetí v pořadí, je to holt pilná holka. Stejně jako vždycky přijede celá zklamaná a bude mámě plakat na rameni, že to byl jen další obyčejný hajzl, kterému šlo jen o jedno. Má se na ty kretény vykašlat.“

Nezbývalo mi nic jiného než souhlasně přikyvovat, Gustavova sestra byla fajn holka a měla určitě na víc než na kluky ze školy. Pohledem jsem sklouznul na pohovku, kde jsem měl strávit dnešní noc a už teď mě nepatrně rozbolela záda. Ale pořád lepší než se celou noc budit ze spaní a vidět jeho, tisíckrát lepší. Gustav zřejmě vytušil můj zděšený výraz a přes pohovku natáhl žluté prostěradlo s barevnými puntíky.

„Tady budu spát já, jsi host, tak si to malé privilegium užij, neboj, máš to čistě povlečený.“ Možná jsem mohl něco namítnout, ale znal jsem ho příliš dobře, tak dlouho bychom se slovně přetahovali, až bychom stejně skončili tam, kde jsme začali.

„Děkuju, jsi hodnej.“ Gustav nepatrně přikývl a z jedné vrchní skříňky vyštrachal teplou bavlněnou deku.

„Tak co budeme dělat?“ Zeptal se mě, když si konečně ustlal a plácnul sebou na peřinu. Posadil jsem se vedle něho a pohodlně se opřel dozadu, veselé světlehnědé oči mě upřeně pozorovaly a já se bál, že se před nimi nedokážu schovat.

** Bill **

Nevím pokolikáté už jsem se naštvaně převalil na posteli sem tam a zase zpátky, stejně jsem nedokázal usnout. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co asi dělá, o čem si povídají a jak se Tom zrovna tváří? Směje se? Vztekle jsem zafuněl do polštáře a pod peřinou nahmatal pohozený mobil. Zpaměti jsem vytočil bratrovo číslo a nedočkavě čekal na vyzváněcí tón. „Volaný účastník je dočasně nedostupný.“ Dočasně? Mám pocit, že pro mě už Tom bude nedostupný napořád. Musel jsem to utnout, nemůžu se donekonečna potácet v bludném kruhu, chci mít klid. Klid od něj, jeho očí, doteků a dlaní. Znovu jsem se zachumlal do peřiny a snažil se usnout, ale tušil jsem, že tahle noc bude jako už spousta jiných bezesná.

** Gustav **

„Myslíš, že se Bill konečně vzpamatuje?“ Naše debata se jako obvykle stočila k Tomovu dvojčeti a já vlastně ani nebyl proti, alespoň jsem si mohl ujasnit jak na tom vlastně jsem, jestli mám ještě nějakou, byť nepatrnou, šanci. Tom si přitáhl kolena pod bradu a tím svým zvláštně roztomilým způsobem potřepal hlavou. Dělal to vždycky když přemýšlel a mě to připadalo nanejvýš přitažlivé, dokonale spontánní.

„Já nevím, už mu nevěřím, nejde to, víš? Ne po tom všem.“ Opatrně jsem ho popohnal k tomu, co jsem sám vlastně ani vědět nechtěl.

„Všem?“ Hlasitě jsem polknul, ale líná slina se zadrhla kdesi uprostřed hrtanu a nepříjemně pálila, ne nechci to vědět! Tom uhnul pohledem, najednou mi připadalo šíleně důležité povytáhnout si srolovanou ponožku a otřít si nohavici ušpiněnou od bláta.

„Milovali jsme se.“ Vypadlo z něj prostě a já se cítil, jako by se mi hlava rozletěla na miliony malinkatých kousíčků, přesto, že jsem tuhle odpověď vlastně i čekal. Zklamala mě.

„Hm …“ To byla jediná kloudná reakce na kterou jsem se zmohl, najednou jsem si připadal úplně zbytečný. Tom mě pomalu chytil za loket a natočil mě k sobě.

„Co bylo, to bylo a tohle byla chyba, přes všechnu lásku, kterou jsem mu dával se mi ho nepodařilo změnit. A dál už se snažit nehodlám. Chci začít jinak a hlavně s někým jiným.“

Tohle bylo po dlouhé době konečně něco co mě od něj potěšilo, cítil jsem z něj opravdové odhodlání a touhu něco změnit. Neodvažoval jsem se ho zeptat, jestli tím někým jiným můžu být já. Viděl jsem na něm, že mu není dobře, bylo to nejspíš příliš čerstvé na to, aby to se mnou jen tak rozebíral. Bez slz.

„Půjdeme spát, Tomi, jo? To bude teď nejlepší, hlavně pro Tebe.“ Vyskočil jsem na nohy a ze skříně vyhrabal jedno čisté černé triko a tepláky. „Sice to není zrovna Tvůj styl a možná ty tepláky budeš mít trošku jako capri kalhoty, ale na spaní docela dobrý ne?“ Hodil jsem po něm pokrčenou hromádku a Tom se po nekonečně dlouhé době znovu usmíval. Chvíli jen tak pomaloučku přešlapoval na místě a mě došlo, že se nejspíš stydí, a tak jsem ho taktně nasměroval do koupelny. Musel jsem se v duchu pousmát tomu jak se změnil, dřív mu to problémy nedělalo a svlékal se téměř na povel, hlavně když se chtěl jako úplně malej vyčachtat v našem bazénu a jeho máma mu to nechtěla dovolit. To nám pak nadšeně lítal po dvorku nahatej, nenahatej. Škoda, že ho tenhle zvyk tak rychle opustil :o))

„Gustave?“ Šeptl Tom do tmy a já se nepohodlně překulil na levý bok.

„Ano?“ Ujistil jsem Toma okamžitě, že jsem na tom stejně jako on a jen bezcílně čumím do tmy.

„Myslíš, že na něj zapomenu? Někdy? Myslím tím úplně?“ Pravda, že jsem očekával trochu jinou otázku, ale co se dalo dělat, tahle dredatá pohroma byla o to vzácnější, že co na srdci, to na jazyku.

„Když to budeš opravdově chtít, pak možná snad. Jen se pořád nesmíš tolik podceňovat, máš rozhodně na víc než dělat utěšitele jeho přehnanému egu. Nevidím co se v Tobě odehrává, jednou mluvíš tak, podruhé onak, je to s Tebou složité a s ním ještě horší.“ Tom si unaveně odfrknul, nejspíš se posadil, alespoň jsem to odtušil podle šustění peřiny a vrzání postele. „Gustave? Viď, že mi pomůžeš? Zapomenout.“

autor: Gia
betaread: Janule