** Tom **
Dávno spal. Opatrně jsem mu stulil svou hlavu na rameno a vdechl tu čarovnou vůni majoránky, která tu byla jen pro mne a mé neukojené smysly. Bál jsem se každého neopatrného pohybu, který by mohl přerušit tu kouzelnou chvíli, která mezi námi tiše protékala, byla mnohem intimnější než naše první milování, řekla vše. I to, co jsme vědět nechtěli. Kdyby jen na malý okamžik otevřel oči, v odrazu těch mých by mohl vidět veškerou oddanost a lásku, ostatní jako by snad ani nebylo, tak jako pokaždé. Nic jsem té dokonale symetrické tvářičce barvy nejskvostnějšího porcelánu nemohl odepřít, snad pro tu jedovatou dokonalost, snad pro vlastní hloupost. Tušil jsem, že jeho slova nebyla upřímná, že jeho „MILUJI“ nepatřilo mě, nebyl jich hoden nikdo smrtelný. Netroufal jsem si odhadovat, jestli má vysněná chvíle někdy přijde a kdy to vůbec bude, jak dlouho ještě? Možná půl života. Očima jsem prolétl jeho hluboce prohnuté řasy, zdálo se mi, že se lehounce pohnuly. Stojíš mi vůbec za to? Opatrně jsem se nad něj nahnul a políbil naše rozdělovací znaménko, tváří jsem se lehounce otřel o tu jeho, byla o malinko hladší, šimraly mě jen hebounké chloupky, jemnější než letní pohlazení zapadajícího sluníčka. Dávno spal, ale já usnout nemohl. Odpověz Tome, stojí Ti vůbec za to?
** Bill **
Probudilo mě hlasité přibouchnutí domovních dveří v dolním patře, mámin nehezký zvyk, který napovídal, že zase zaspala ranní autobus do práce. Bratra jsem budit nechtěl, něco mi napovídalo, že dnes do školy nepůjdeme … jako už tolikrát. Klidně oddechoval jen pár centimetrů ode mne, stačil by nepatrný pohyb a můj nos by se jistě dotkl jeho ustaraného čela a já ucítil jak voní. Mrzelo mě, že to takhle muselo dopadnout, že jsem svou touhu po něm nedokázal ovládnout, že jsem se ovládat nechtěl. Ale předstírat, že miluji? Příliš složitý herecký výkon i na mou hlavu, Toma už jsem trápit nechtěl, víc už ne. Nemohl přece za mou složitou povahu, za mou věčnou neochotu se někomu obětovat z lásky. Dýchal jsem čím dál tím hůře, tížilo mě špatné svědomí a všudypřítomné vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy jsem ho mohl bezelstně obejmout a chytit za loket, aniž bych cítil chvění, které doslova třese celým mým tělem, když ho mám vedle sebe.
Už proto musím utéct z té pevné smyčky, kterou mi byť s veškerou láskou přichystal. Představuji si jak se asi budeš tvářit. Budeš i plakat? Možná prosit? V obličeji se Ti zase objeví ten zklamaný výraz, budu moci přečíst každé slůvko, ale jako tolikrát budu slepý. Někde tam hluboko uvnitř mě to bude nevýslovně těšit, mám rád Tvé slzy, víš? Tom se nemotorně zavrtal hlouběji do peřiny a s naprostou samozřejmostí mě objal kolem boků, stále spokojeně spal. Vždycky se mi líbily jeho prsty, v mnoha malicherných detailech se lišily od těch mých a byly dokonalé. Dokonalé pro objetí toho koho milujete. Ale to, co jsem po Tobě žádal já, už mám, tak se prosím nezlob. Opatrně jsem ho pohladil po vlasech a snažil se někam hluboko vrýt jejich hebkost, dávno se mi nezdály být tak odporné, třeba už mi nikdy nedovolí, abych se ho dotknul. Možná se ho právě dotýkám naposledy. Hluboké hnědé oči mě najednou upřeně pozorovaly, dojaté z důkazu lásky u kterého mě právě přistihly. Mýlily se! Tolik se mýlily. Prstem jsem neznatelně zavadil o hlubokou vrásku na čele, stále tam byla a tak trochu jsem se domníval, že to já jsem jejím původcem.
„Budu už muset jít.“ Vypadlo ze mě zbrkle a jeho úsměv se neúměrně rychle vytratil, vystřídalo ho prázdno. Jeho pravá ruka se poslušně sesunula z mého boku, chápal to dokonale. Přesto se ještě pokusil.
„Nedělej to.“ Zarazilo mě, že neprosil, ale nejspíš už byl natolik vycvičený, že tušil co přijde. Pomalu jsem se oblékal, obrátil jsem se k němu zády, najednou jsem se z nějakého pro mě neznámého důvodu styděl. Stále jsem doufal, že uslyším tichounké slůvko „prosím“ a ujistím se, že jsem pro něj tím jediným. Zbylo mi jen ubíjející ticho a vlastní neklid, který mě doháněl k šílenství. Takhle to tedy skončí?
** Tom **
Dokázal jsem to. Nechal jsem ho jít bez toho, abych se před ním plazil a ponižoval. Myslel jsem, že se budu cítit jinak. Že se budu dmout pýchou a místo toho zbylo jen čiré zklamání a touha po tom, aby se vrátil zpět. Kam mohl jít? Přál jsem si, aby nešel za jiným, protože to by znamenalo definitivní konec, dalšího svolného milence bych mu neodpustil, ne po včerejší noci. Naštvaně jsem si protřepal bolavou hlavu a vyštrachal se z postele, abych se oblékl. Snažil jsem se nevnímat zmačkané prostěradlo a poházené kupičky věcí, tichou připomínku toho všeho. Přemýšlel jsem, jestli má cenu chodit do školy, v duchu jsem napočítal, že právě probíhá třetí hodina, šel bych tam nejspíš zbytečně. Moje koncentrace byla hluboko pod bodem mrazu. Všechny mé myšlenky zalétaly k jeho suchým rtům, útlým pažím a smyslné rýze nad zadečkem.
Domem se rozletělo hlasité zazvonění domovního zvonku, čekatel byl nejspíš mírně netrpělivý, ozývalo se v kvapíkovém tempu. Chtě nechtě jsem seběhl dolů ke dveřím. Prosím ne! Prolétlo mi varovně hlavou, když jsem se v nich setkal s Gustavem. Odejdi! Nechci Tě zklamat, nechci být jako on. Já přeci nejsem on! Pozoroval jsem jeho nesmělý pohled, který s rozvahou pátral po mém strnulém obličeji.
„Doufám, že jsem vás nevzbudil? Dneska jsem se na školu vybodl, nějak mi není dobře nebo co. Pořád jsem musel myslet na ten včerejšek, to co jsem udělal bylo fakt sobecké. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ohrozil a zklamal celou skupinu. Tome? Chtěl bych si promluvit s Billem, můžu dál?“ Musel jsem na něj zírat dost nechápavě, jeho slova jsem přelouskával hodně ztěžka. Znal jsem ho tolik let a přesto mě dokázal překvapit svou upřímností a čistou duší. Nebylo v něm ani kousku sobeckosti, vždyť to co udělal bylo naprosto pochopitelné, nikdo by ho za to neodsoudil. Snad jen Bill. Zamyšleně jsem stál opřený ve dveřích a nevšiml si, že Gustav trochu nervózně přešlapuje v chodbě.
„Promiň, nějak jsem se zapomněl, jen jdi dál, udělám Ti čaj, jsi nějaký nachlazený, že?“ Gustav nepatrně přikývl, byl rád, že jsem si ho konečně všiml. Posadil se za kuchyňský stůl a já chvíli manévroval s varnou konvicí pod proudem tekoucí vody. Pár kapek dopadlo až na zem. Gustav se stále ošíval, zřejmě se obával, aby na něj odněkud nevyskočil rozčílený Bill. „Není tady.“ Podotkl jsem trefně a Gustav se dál nevyptával, nejspíš se mu i ulevilo, nechtěnou návštěvu může na pár dní odložit. Soustředil jsem se na malý červený hrneček, kupodivu ani jediná kapka vroucí vody neukápla vedle.
„Nemyslím si, že by ses měl omlouvat.“ Posadil jsem se vedle něj a pozoroval jak pomalu usrkuje horký černý čaj.
„Mmm?“ Poznamenal jen, nejspíš se dožadoval vysvětlení.
„Prostě si to zasloužil, potřeboval trochu srazit hřebínek, už tak jsme všichni poskakovali tak jak pískal.“ Zlobil jsem se na něj, přece mu nemůže všechno bezelstně vycházet. Gustav ke mně zvedl skelné unavené oči.
„Tím „my“ myslíš sebe?“ Uraženě jsem si odfrkl a chvíli zíral do blba. Věděl jsem, že má pravdu, že Bill je jen můj problém a on s Georgem by zaplatit neměli. Na rameni jsem ucítil
jeho letmý dotek.
„Co se mezi vámi zase stalo, hm?“ V očích jsem ucítil pár slz, nesnášel jsem svou slabost.
„Neodejdeš viď?“ Gustav mě nejspíš vůbec nechápal, ale řekl, že zůstane, nebyl jako on.
„Tome, někdo klepe.“ Upozornil mě na nepatrný zvuk, který jsem zcela vypouštěl z hlavy. Georg se mezi nás vřítil jako velká voda, tak i on byl dneska za školou?
„Čau, já včera nemohl vůbec usnout, nějak mě štve, co se mezi námi děje, asi bychom si to měli vyjasnit, ne? Kde máš bráchu?“ Chtěl jsem jen výmluvně pokrčit rameny, ale ve stále otevřených dveřích se objevila Billova vytáhlá postava. Tak jsme tu konečně všichni.
autor: Gia
betaread: Janule
