Gone with the sin 47.

** Bill **

Pečlivě jsem si mnul jistě načervenalou tvář, bolelo to, ale mnohem více ponížilo. Znám ho dost dobře na to, abych si spočítal, že se na tuhle akci musel rozhoupávat pekelně dlouho, vždycky se mě svým způsobem bál. Ale teprve dnes má důvod, tohle mu totiž nedaruji. Ze mě si nikdo otloukánka dělat nebude, a on teprve ne. Jakkoliv jsem se snažil, aby to věčné napětí mezi námi povolilo, dnešní ráno mi sebralo veškerou sílu a především ochotu.

Hledal jsem jen nějakou funkční propisku, chtěl jsem si poznamenat telefonní číslo jednoho moc sympatického týpka z internetu, nic víc. Neměl jsem do toho šuplíku vůbec lézt, je to přece jenom jeho soukromí, teď už to vím. Pozdě. Příliš pozdě. Ty masité odporně našpulené rty budu mít před očima snad pořád. Není na něm ani píď pěkného, vždyť je celkově hroznej, a pak ty brýle. Když jsem mu říkal, aby si někoho našel, nemyslel jsem tím trvalý vztah, na obdivování tu měl vždycky jenom mě, nebo ne? Při představě, že by se s mým bratrem mohl opravdově milovat mi vzkypěla všechna žluč v žaludku. Poprvé jsem ho měl mít já. Potom, ať si s ním dělá co chce. Měl být můj. Měl jsem podezření, že v něm tuhle rebelii podporoval právě on, vždycky si přál, aby byl Tom víc samostatný a možná, že se mu jeho přání splnilo. Ale za jakou cenu?

V momentě, kdy jsem si představoval Gustavovu ufiknutou hlavu vraženou na nejostřejším kůlu, vešel zadumaný Georg. Jistě jsem se tvářil nadmíru nepříjemně, všichni mi lezli na nervy.

„Ahoj. Potkali jsme Toma, vypadal nějak zaraženě, stalo se něco? Gustav s ním teda pro všechny případy zůstal, ale zdálo se mi, že se nás nějak stranil, je všechno v pořádku?“ Vůbec se mi nechtělo něco vysvětlovat nebo odpovídat, jen tak jsem tam tak stál s nakvašeným obličejem, ruce položené vysoko v bok.

„Hele, Bille, Tebe štípnul snad komár, že Ti tak opuchnul obličej?“ Rýpnul si ten blbec, když nevyloudil žádnou reakci.

„A Ty jsi to věděl, že to brácha táhne s Gustavem?“ Zařval jsem vztekle a vzápětí jsem se v duchu fackoval za svou prostořekost. Sledoval jsem ho, jak se zamyšleně zastavil v půlce pohybu, vlastně se netvářil nějak překvapeně a to mě ještě víc vytáčelo.

„Tak mám-li být upřímný, pár divných situací jsem mezi nimi zaznamenal, ale nenapadlo mě to. Vždycky se měli rádi, no ehm, měli k sobě blízko. Sice to asi není moc dobré pro bulvární tisk, pokud se o nás někdy bude psát, ale co na tom? Měl by jsi být vlastně rád. Na nikoho není takový spoleh, jako právě na Gustava.“ Každou chvíli jako by mi měla puknout emocemi napěchovaná hlava. Tohle je jeden velký špatný sen, ano, všechno se mi to jen zdá, probudím se a Tom bude zase tím milým oddaným poskokem a Gustav se mezi nás nebude plést, nebude!

„Nemyslím si, že by to mělo nějakou budoucnost.“ Odfrkl jsem kysele. Georg se posadil na okraj pohovky, trochu musel zaklánět hlavu, aby na mě vůbec viděl. Na čele měl několik hlubokých vrásek, přemýšlel … a nechápal.

„Nejsi zrovna nadšený. Ale proč? To, že je homosexuál, není nic trestuhodného a Gustav je náš kamarád, známe ho skoro od plenek, víš jaký je, vždyť je skvělej! Tak co to do Tebe vjelo, Bille? Je to Tvůj brácha, přej mu to. Vyser se na komerci.“ Začínal jsem ho mít plné zuby. Ještě jedna jediná zmínka o tom, že ve všech směrech je Gustav ten pravý pro mého bratra a dostane do držky. Nikdy bych si nepomyslel, jak se mi někdo tak blízký, jako jsou kluci z kapely, dokáží zprotivit tak rychle. A docela snadno.

„Ať si dělá co chce, je to jeho život, ne? No, ale chci vidět ty reakce fanoušků, csss.“ Georg se pohodlně opřel dozadu, smířlivý úsměv napovídal, že by byl rád všechno urovnal.

„Život ale nestojí na názorech fanoušků, to je snad jasné, ne?“ Tyhle jeho moudra, ať jde do háje.

„Snad ne na lásce … Ty romantiku.“ Georg se znenadání napřímil, asi se mu moje poznámka příliš nelíbila.

„Nerejpej, nikdo nemůže za to, že Tobě jde jen o jedno. Co z toho máš. Víš co? Uvnitř musíš být hrozně prázdnej. A ubohej.“ Sledoval jsem jak odchází a měl jsem sto chutí mu vrazit dýku do zad. Něco na tom bude, že každý správný muž má mít v kapse nůž. Ale já nikdy nebyl správnej chlap.

** Tom **

„Stalo se něco mezi Tebou a bráchou, viď?“ Naznačil opatrně Gustav, když jsme nachodili snad tři kilometry a nepadlo jedno jediné slůvko. „Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš, ale je to na Tobě hrozně vidět.“ Přece mu to nemůžu říct, nechci, aby si náš výlet vyčítal, byl to jeden z nejhezčích dnů v mém životě, proč si ho kazit, alespoň ve vzpomínkách? Ale lhát? Na to už jsem neměl sílu, ne po tom všem.

„Viděl ten obrázek, víš?“ Gustav se posadil na kamennou lavičku a kolena složil pod bradou, nezbývalo mi nic jiného než se posadit také. Nehorázně mě na ní studil zadek. Ale ono vážné věci zřejmě nelze probírat vestoje. Narovnal si brýle, všiml jsem si, že má nové obroučky, modernější a nějak hezčí. „Ale nemysli si, že je to jen proto, on .. on mě nikdy neměl rád, víš? Namlouval jsem si něco, co nikdy nebylo. Představa to byla spalující, ale co na tom?“ Gustav se pousmál, stále žmoulal obal od Orbitky, nevím proč jej nezahodil.

„Mrzí mě to. Asi to ode mě zní neupřímně, ale je to tak. Přál jsem Ti to. Vám. Bill není zlej kluk, jen nedospělej. Ale to my všichni. On je jen takový ten rozervaný hrdina se vším všudy. Pamatuješ, když jsme četli ve škole ukázku z Oněgina? O tom přesně mluvím. On Tě má rád. Svým divným způsobem a jestli ne, je ztracenej případ.“ Nevnímal jsem protivné slzy, které mi kapaly na nové rifle, které jsem vybíral spolu s Billem k svátku.

„Ztracenej pro mě?“ Zřejmě už mi nebylo rozumět, smrkal jsem si do rukávu a cítil se nadmíru trapně. Gustav se ke mně nepatrně přišoupl a vzal mě okolo ramen. Nebýt na veřejnosti, schovám se mu do mikiny a už nejspíš nikdy nevylezu. Najednou bylo všechno tak daleko.

„Třeba v příštím životě, hm?“ Snažil se mě povzbudit, ale představa, že bych měl na bratra čekat dá-li zdraví i dalších 70 let, mě rozbrečela naprosto hystericky.

„P … promiň, jsem nemožnej, ale já mu tolik věřil. Viděl jsem ty nepatrné změny v jeho chování a bral jsem je jako obrovská vítězství, jako lepší začátek. Miloval jsem ho tolik! Miluju ho pořád, ale … už to není tak čisté, prostě jsem zklamaný. Zklamaný jím. Ale víš co?“ Na chvíli jsem se odmlčel a přijal nabídnutý kapesník. Sice trochu pomuchlaný, ale to teď nehrálo roli. „Myslím, že on nedokáže být šťastnej s nikým, jen sám se sebou.“ Gustav nepřitakával tak, jak jsem si tajně přál, neprotestoval, jen tam tak seděl a poslouchal s paží kolem mých ramen a s papírkem od žvýkačky.

Najednou se mu rozpípal mobil v kapse, konečně něco protnulo tu divnou atmosféru. Chvíli zíral na rozsvícený displej a naprosto nevysvětlitelně se začal smát. „Hm?“ Pátral jsem po příčině. Beze slova mi telefon naklonil k obličeji. Odesilatelem byl Georg. Pomaličku jsem luštil velká tučná písmena : BILL JE PĚKNEJ CHUJ! VÁS GEORG. Neudržel jsem se a začal se smát také, tohle trefil na jedničku.

„Tak pěknej možná je. Ale chuj je silné slovo, použil bych spíš dementní. On za to v podstatě nemůže.“ Podotkl tiše Gustav. „Půjdem?“ Dodal vzápětí. Doslova jsem nadskočil hrůzou, že bych se měl do zkušebny vrátit.

„Kam?!“ Lehce mě pohladil po dlani.

„No tak nikde nevidím Tvou kytaru, měli bychom se pro ni vrátit, hm? Přece se ho nebudeš bát, je to jen Bill. Ten co vždycky před koncertem v kulturním domě děsně prdí nervozitou.“ Moc mě to teda nepřesvědčilo, ale nakonec jsem souhlasil, ať už se dneska spustí klidně i třetí světová.

autor: Gia
betaread: Janule