** Tom **
„Vstávejte vy dva věční ospalci. Já už musím do práce. Je skoro půl sedmé. Uvidíme se později.“ *** Něco nepříjemného ve snu mě probudilo ze spaní, zbrkle jsem se narovnal do sedu a zhluboka vydechoval. Hrubá gumička, která spínala věčně neposedné dredy, sklouzla až někam k ramenům. Chvíli jsem vylekaně hypnotizoval malý červený budík, který nepřestával hlasitě tikat, teprve potom mi to došlo. Gumička vklouzla do důlku na polštáři. Bylo devět hodin. Trochu nevrle jsem začal pobíhat po pokoji.
„Bille, vstávej, slyšíš? Zaspali jsme, musíme hodit kostrou, snad nám to třídní nějak omluví.“ Odpovědí mi byl bráškův vyšpulený zadek, který vykukoval zpod peřiny. Nikdy jsem nechápal, jak se během spaní může zkroutit do takhle prapodivných poloh, mohl by zkusit kariéru profesionálního jogína. „Tak už se probuď, sakra!“ Zase žádná reakce. Vztekle jsem došel až k hifi věži a na plné koule pustil můj oblíbený hiphop. Bill byl natotata při smyslech, ještě k tomu přidal grandiózní škleb.
„No co je?“ Protíral si unavené oči, dlaně sevřené v pěst, chvíli jen tak nemotorně pomrkával.
„Devět hodin.“ Odvětil jsem prostě a očima zabloudil ke školním batohům, které se krčily v samém rohu místnosti.
„A proto mě jako budíš? Chjo. Tak spíchnem nějakou omluvenku, co to hrotíš. A neotravuj, když chci spát.“
S hlasitým dusotem jsem sbíhal schody do kuchyně, jedna z nohavic od pyžama se mi neustále pletla do cesty. „Tak spíchnem nějakou omluvenku.“ Tohle jsem za tenhle školní rok slyšel asi milionkrát. Dobře, párkrát jsem mu dal zapravdu, když se mi samotnému chtělo ještě chvíli válet v peřinách, ale pravda je taková, že většina jím spíchnutých omluvenek u profesorů neprošla a hromadily se neomluvené hodiny. Mám strach, aby tenhle poslední ročník vůbec zvládl. Ale jemu to bylo stejně putna. Klidně ať si v devítce ztvrdne dalších několik let, možná by mu to i prospělo. Otevřel jsem ledničku a snažil se přijít na co mám vlastně chuť. Nakonec jsem z jedné přihrádky vylovil ovocný jogurt a v ošatce na pečivo nahmatal napůl tvrdý rohlík. Uvelebil jsem se na pohovce a pustil si televizi. Vlastně tam nebylo nic zajímavého, dopolední nudné pořady. Trochu mě začalo hryzat svědomí, zrovna máme výtvarku. Snad nemá nikdo hloupé narážky na to, že chybíme oba dva. Ale zase tak obezřetné spolužáky jsem neměl. Konečně jsem dojedl poslední lžičku, jogurt nebyl nic moc, podezíral jsem mámu, že jej koupila někde ve slevě, měl fakt divnou chuť. Nudil jsem se a pořád jsem se nevědomky obracel ke schodům, jestli už konečně nevstane a nepůjde dolů. Konečně jsem uviděl jeho rozcuchané vlasy a pomačkaný obličej.
„Brýtro.“ Zívnul si na plnou pusu a už už se cpal vedle mě s napůl oloupaným banánem. „Ještě jsi nasranej?“ Pokrčil jsem rameny a uvědomil si jak hrozně musím vypadat, hlavně teda ty vlasy a taky jsem si neumyl zuby, mám vůbec otevírat pusu?
„Mám být proč?“ Razantně pokyvoval hlavou.
„Právě, že jako vůbec.“ A přidal razantní poklepání na čelo. „Máme jedinečnou možnost obhlídnout zkušebnu a zahrát si, tak se nenervuj. Jeden den sem nebo tam. To už se vstřebá.“ Nezbylo mi nic jiného než souhlasit, na hádání jsem neměl ani náladu ani odvahu, díky své nedbalé ústní hygieně.
„Co tam pořád děláš? Tak jdeme?“ Brácha se po nekonečně dlouhé době konečně vyštrachal z koupelny, vymydlený a upravený do posledního detailu.
„Dobrý?“ Zeptal se nadmíru pyšně. Chtělo ho to nějak popíchnout.
„No, mohlo to být lepší.“ Neúspěšně se po mě ohnal, jen o mě lehce zavadil palcem.
„Tss Ty tomu tak rozumíš. Mohl jsi se alespoň učesat, koukám, že zapadáš do starých kolejí.“ Možná si myslel, že se mě tímhle nějak dotkne, ale spíše mě to potěšilo. Bylo by fajn si s ničím nelámat hlavu a být zase sám sebou.
„Neměli bychom jít přes hlavní ulici, myslím. Mohl by nás potkat někdo ze školy a co pak řekneme?“ Bill tuhle starost zřejmě neměl. Jen jakoby nic pohodil hlavou.
„Ty Tvoje blbý problémy, co je mi po lidech? Jde se.“ Naoko jsem se snažil dělat, že je mi úplně jedno, kudy jdeme, ale každou volnou chviličku jsem se ohlížel, jestli neuvidím nějaký známý učitelský obličej, náhoda je blbec. Zdárně jsme však došli k pronajaté zkušebně na náměstí, Bill si spokojeně cinkal svazkem klíčů o stehno podivnou melodii. Odemykal s rozvahou, viděl jsem na něm, že je zvědavý, ale zároveň má trochu obavu. Samozřejmě to nebylo nic luxusního, ale líbilo se mi to, jen by to tu chtělo nějak dotvořit.
Konečně jsem z pouzdra vytáhl kytaru a uložil ji do stojanu. Bill se však přiřítil jako tajfun a zapojil ji do elektřiny.
„Budeme hrát, teda ty budeš hrát a já něco zazpívám jo? Jen tak, …“ Viděl jsem mu až do žaludku, můj bratr se až příliš rád poslouchal, prostě úchylka jak vyšitá.
„Jsem unavenej, zpívej sám, jo?“ Tak a má to. Posadil jsem se na koženkovou sedačku a pozoroval jeho nic nechápající obličej. Ale nakonec to pochopil a opravdu se chopil mikrofonu. Pár tónů teda nasadil hodně falešně, ale jako celek to působilo moc dobře, jednou bude opravdu výborný, věřím v to. Věřím v něj. Upřímně jsem mu párkrát poplácal rukama a sledoval jeho malý boj se sebou samým. Jestli má jako zpívat dál nebo toho bylo dost a má si jít po svejch. Chvíli tam ještě lelkoval a poskakoval, ale nakonec se posadil vedle mě. Mrknul jsem na mobil.
„V kolik myslíš, že dorazí kluci? Chtělo by to zapít.“ Bill jen pokrčil rameny. „Počkáme.“ Pustil jsem alespoň malé pochroumané rádio jako trapnou kulisu, hrála nějaká country písnička.
„Viděl jsem ten obrázek, teda tu kresbu.“ Vystřelil po mě dost zostra. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil o čemže vlastně mluví. „Jste docela hezký pár, akorát jsem netušil, že jste spolu něco měli už předtím. To jsi ho se mnou vlastně podvedl ne?“ Sakra! Odkdy se mi Bill hrabe ve věcech? Tohle bych od něho nečekal, soukromí je přece strašně důležitá věc!
„Nic Ti do toho není, myslím.“ Odbyl jsem ho nešetrně, vztek se mnou cloumal na všechny strany. Bill ale nehodlal přestat.
„Zajímavé, že se mnou sis na takové serepetičky nepotrpěl, prostě jsi po mě vyjel a hotovo, co? Asi jsme přece jenom dvojčata.“ Krev ve spáncích pulsovala tak silně, že mě rozbolela hlava, nesnesitelně.
„Drž hubu! Dělám pro Tebe první a poslední, teď konečně jsem měl pár dní pocit, že je to ono, to co jsme oba chtěli. Vyznávám Ti lásku všemi možnými způsoby a Ty se zlobíš kvůli jednomu obrázku? Ano máš pravdu, tehdy v penzionu se to mezi mnou a Gustavem změnilo, vlastně jsem si to pořád neujasnil, nevím, sakra nevím!“ Málem jsem se rozbrečel nad svou vlastní hloupostí, uvědomil jsem si, že visím kdesi uprostřed na mrtvém bodě, nemůžu se hýbat ani dopředu ani dozadu.
„No paráda, zašoustal sis s Gustavem a teď mi tu breč, jseš divnej.“ Vzdorovitě jsem vystrčil bradu, nebude mě pořád donekonečna urážet.
„A kdyby?“ Billův pohled se změnil, jakoby nebezpečně ztvrdl. Hrubě mě chytil za bradu a jemně políbil na suché rty.
„Stejně budeš vždycky jenom můj. Jemu bys nedal, nevěřím.“ Zíral jsem na něj, vyvedený z míry jeho chováním, vlastně jsem nechápal vůbec nic. Palcem mi po tváři rozmazal těch pár slz a usmál se.
„Proč jsi zase takovej Bille? Víš, poprvé v životě jsem měl pocit, že mám bráchu jakého jsem si vždycky přál, bylo mi tak dobře.“ Bill se zachechtal.
„To jako myslíš, když sis se mnou užíval v posteli?“ Nepobíral jsem ani jediné slovo, které na mě plival jako jedovaté zplodiny. Kdy se v něm proboha udála tahle hnusná změna? Přece to kvůli jednomu obrázku nezkazí, prosím ne! „Jseš úchylnej Tome, vážně jo.“ Ztratil jsem poslední smítka trpělivosti a vrazil mu jednu pořádnou facku, zapotácel se, i když seděl.
„Věř mi, že víc si mi ublížit nemohl. Nenávidím Tě Bille, opravdově.“
Nemohl jsem tam s ním dál sedět a poslouchat to. Asi bych pak umřel … a nebo ho utloukl k smrti vlastníma rukama, nevím. Vůbec mě nenapadlo kam jít, v tom spěchu jsem tam zapomněl i kytaru, ale teď to bylo jedno. Kousek od náměstí jsem si všiml Gustava s Georgem jak pospíchají směrem ke zkušebně. Zvesela jsem je pozdravil, ale měl jsem co dělat, abych jim všechno nevyklopil.
„Ahoj kluci, Bill už na vás čeká, já … já není mi nějak dobře, chtěl jsem se trochu projít.“ Rychle jsem odpověděl na pár všetečných otázek a doufal, že zmizí. Georg však trval na tom, že Gustav se mnou raději zůstane, kdyby se mi udělalo ještě hůř, nemohl jsem ho vyhodit, nezasloužil si to. A ON si nezasloužil mě.
autor: Gia
betaread: Janule
