** Tom **
„Nemůžu spát.“ Zaznělo trochu nešetrně hlasitě pokojem, mně se do té doby totiž spalo naprosto výborně. Koutkem oka jsem se přesvědčil o tom, že mě budí v opravdu nekřesťanskou hodinu, byly dvě ráno.
„Prostě neusnu.“ Další nepochopitelná výtka do tmy.
„To mluvíš na mě, Bille, nebo na koho? Nevadí Ti, že jsi mě vzbudil? Já spal docela dobře, nemáš vychování.“ Naštvaně jsem se vyštrachal z pomuchlané peřiny a protáhl si bolavá záda. Stejně to nepomáhalo, šíleně mě píchalo v kříži asi jsem si nějak pitomě lehnul nebo co.
„No, ale já prostě nemůžu usnout, to je Ti to jedno? Sobče!“ Nepřál bych vám vidět můj udivený škleb, který směřoval k tmavým obrysům jeho postele. Tohle přeci nemůže myslet vážně, … vlastně může, je to přece Bill, blázen :o))
„Tvůj bratr sobec se omlouvá, že si chtěl dopřát něco tak povrchního, jako je spánek.“ Chvíli jsem rukama bloudil u stěny, konečně se po pokoji rozlilo mihotavé světlo a já si mohl vychutnat nasupený pohled na toho nevděčníka, který se krčil opřený o stěnu s koleny složenými pod bradou. Přeci jenom jsem i z té dálky viděl jedno pichlavé smítko na které jsme při ofinové očistě nejspíš zapomněli. Vypadal dost unaveně, tmavé kruhy pod očima nebyly jeho styl, byl mistr na ty nad očima :o)
„Ale co po mně prosím Tě chceš? Ukolébavku, nebo pohádku na dobrou noc?“ Bill mě konečně znovu zaregistroval a zvedl bradu z důlku, který tvořila odřená kolena. No, fláknul sebou tedy pěkně, jen co je pravda.
„Ta pohádka by byla fajn, kdyby měl SuperTom nějakou na skladě.“ No tak teď už mi ty oči vypadly na zem a válej se někde bezděčně pod postelí. „Lepší pohádka, než se pořád bát.“ Nemusel jsem příliš dlouho přemýšlet, kladívko padlo na hlavičku.
„Strach z Ericha? Ten bych měl teď mít nejspíš já, a taky ho mám, ale přece kvůli tomu nebudu ponocovat. Je to jen kluk, zabít mě přece nemůže. Maximálně zkopat do nějaký neforemný kuličky nebo tak něco.“ Bill se jen přejícně ušklíbl.
„Byl bys hezounká mičuda.“ Nasupeně jsem si odfrknul a zdviženým prostředníčkem jsem mu ukázal, co si o něm v téhle chvíli myslím. „Prosím Tě, ten si na SuperToma netroufne po té ťafce co jsi mu včera předvedl. Bude posranej až za ušima, a já se mu vlastně nedivím, máš slušnou pravačku.“ Ehm, tak pochvala mé slušné pravačky mi vehnala červeň do tváří, protože jsem to pochopil úplně jinak, než jak to brácha myslel. On už se s její prací přece taky setkal hezky „zblízka“. Hm, perverzní myšlenky ze včerejška o sobě dávají znovu vědět, měl bych se vzpamatovat, zřejmě se u mě jasně projevuje jasný „skorosexuální“ abstinence.
„Díky, jsi hodnej.“ Hlesnu jen namísto toho, co se mi teď chtě nechtě honí hlavou sem a tam a zase zpátky. Pomalu jsem si lehl zpátky do postele a snažil se zavřít oči a zase usnout.
„Tak tu pohádku, šup, ať taky usnu.“ V duchu jsem počítal asi do stovky, nechápal jsem ho. Co po mně chce? V jednu chvíli mě jen tak pro nic za nic odkopne na druhou kolej a to zrovna ve chvíli, kdy je to mezi námi konečně dobré a hezké a podruhé mě zase láká k sobě. Už jsem z toho vážně celej tumpachovej. No tak, ale nebyl bych to já, abych Billovi neudělal, co mu na očích uvidím. Sednul jsem si na ten miniaturní kousíček vedle něj, tak tak jsem tam nasoukal prdel ve svém super moderním proužkovaném pyžamu. Bill zalehl a hlavu si uvelebil na mém stehně, pokud použiji kapku ze své nezměrné fantazie, v podstatě mi ležel hlavou v klíně, že … :o)) Zhluboka jsem se nadechl a počkal, až se pohodlně zabarikáduje pod svou duchnou. Dokonce mi jí kousek věnoval a přehodil mi jí přes nohy. Na okamžik jsem se dotknul jeho studeného kolena, měl jsem co dělat, abych se neudusil, měl jsem chuť mu ty oděrky řádně ošetřit :o))
„Tak já nevím, mám vyhrabat nějakou svoji knihu, nebo mám mluvit zpaměti?“ Bill jen cosi broukl, znamenalo to zřejmě, že to záleží čistě na mě. Znal jsem zpaměti desítky úryvků z oblíbených knih, ale v přítomnosti bratra se to všechno jakoby rozplynulo, nešlo si vzpomenout na nic. „Tak třeba jednu básničku, hm?“ Zase jen mlčení. Na mysl mi přišla jedna, kterou jsem nedávno četl na internetu … neuměl jsem ji sice celou, ale co na tom?
Voníš mi jarem a petrklíči
vodou v potůčku příjemně chladící
Voníš mi fialkami a rosou ranní
májovým deštíkem a mokrou dlaní
Voníš mi létem a rozpáleným pískem na pláži
poklidným mořem a sluncem, které vychází
slunečními paprsky hřejivými
a cestami trávou zarostlými
Voníš mi podzimem
a listím pestrobarevným
jablkem sklizeným
a medem stočeným … a dál už nevím, sakra …
„Jsi hrozně krásnej, bráško.“ Vím, že to muselo vyznít šíleně kýčovitě a možná i trapně, ale byla to pravda. Bill už napůl podřimoval, jeho ztěžklá hlava mě už trochu nepříjemně tlačila, ale dalo se to vydržet, pro něj cokoli. Najednou jako by se znovu probral k životu. Jeho oči mě bedlivě pozorovaly, byly tak tmavé až jsem měl pocit, že se v nich musím dočista ztratit.
„Nechci, abys mi říkal takovéhle věci, ano?“ Nechápavě jsem hlavu pootočil trochu na stranu.
„Ale proč? Je to pravda.“ Bill se líně poškrábal na líci, radši jsem se mu nesvěřil se mým poznatkem, že mu tam raší krásnej pupínek, ještě by to vyvolalo třetí světovou a co potom :o))
„Mě ale takováhle Tvá pravda nezajímá, nechci ji slyšet. Není to správné a není to ani fér. Můžeme se k sobě chovat jako rovný k rovnému, jako bráchové, ale to co chceš Ty, se nikdy nestane, nikdy Ti to neřeknu, protože to není pravda.“ Zvědavě jsem po něm pokukoval.
„Neřekneš co?“ Prohodil oči v sloup, ale já věděl, že jen zakrývá to, že se stydí. „Že mě miluješ?“ Střelil jsem svůj tip od boku. Mlčel. „Hm, to nevadí, já Ti to řeknu klidně milionkrát, třeba místo počítání oveček.“ Místo pro hluboký nádech. „Takže … Miluji Tě, Miluji Tě, Miluji Tě …. Mmmmm“ Bratrova pěstěná dlaň překryla mou zřejmě nemístně ukecanou pusu.
„Mlč!“ Křiknul plačtivě … já nevím, změnil najednou výraz, jako by ho to vzalo … asi je z toho všeho nejspíš hrozně vyděšenej. Políbil jsem ho do horké dlaně, najednou mi to přišlo všechno hrozně líto.
„Je mi líto, že Ti to vadí, vlastně jsem z toho nešťastnej. Asi Ti budu muset slíbit, že s tím přestanu, viď? Tak dobře, já se pokusím. Promiň.“ Cítil jsem se hloupě, Bill opravdu vypadal vyděšeně, raději jsem ho začal jen tak bez dalších slov hladit po hlavě, dokonce jsem narazil na to jedno opomenuté smítečko. Pomalu začal usínat a já vlastně taky, jen to v téhle mé podivné poloze nešlo dost dobře. Stejně jsi krásnej, nejkrásnější … Opatrně jsem se k němu nahnul a políbil ho na nemožně oprýskané rty, bratrův věčný kousací zlozvyk. Jistě to cítil, ale raději dělal, že spí … škoda, že takhle nejdou praktikovat i jiné věci :o))
autor: Gia
betaread: Janule
Chudak Tom takhle se trápit.